Únorové miniběsnění

Hvozd se trochu zazelenal, trochu zarostl a trochu zpustl, částečně i mojí chybou. Našla jsem si totiž nové působiště, respektive mi byl vytvořen nový, dostatečně velký vesmír, abych si s ním nějakou dobu hrála bez ohledů na tenhle koutek virtuality.

    Nicméně a protože ne všechno se na webu Triumvirátu nebo na mých osobních stránkách hodí do správných kolonek, jsem zase tady. I s hlášením, co se stalo a nestalo - a hlavně co mě natolik rozběsnilo, abych pohnula světem. Tedy tím svým malým kouskem vesmíru.

     Předně jsem odhodila část svého ostychu, co se týče veřejného projevu. Řekla jsem si, že pokud může kdejaké štěně, co stěží zvládne přečíst znaky na klávesnici, důležitě vypisovat odstavce z knih o psaní, mohla bych taky napsat pár textů, jak teorii vidím já. Možná to někomu pomůže pochopit jeho vlastní tvoření, možná to moje - a začínám tomu přicházet na chuť. Už chápu, proč se tomu Sikar s Cirrat věnují.

Pokud jste zvědaví, oč kráčí, stačí zamířit sem.

     Díky Dráčeti jsem získala nový recept na muffiny. Dnes jsem je upekla. Jsou báječné, hruškové s nivou a špetičkou pepře. Fantazii se meze nekladou, takže i když zůstávám věrná sladkým jogurtovým s borůvkama, do diáře jsem už zapsala i bitevní plán pro cibulové, slaninové a masové muffinky. Podám náležitý report i se všemi recepty a mými úpravami, jakmile bude vše náležitě otestováno na vybraném vzorku obyvatelstva.

     Co mne skutečně rozběsnilo, byla práce, či spíše její absence u některých mých kolegů. Co na tom, že se kolegyně v pátek mohla přerazit, aby byl obchod v pořádku a všude aktuální etikety a plakáty? V sobotu dojdu do práce, po týdnu jsem na place a ne na informacích - a čekají mě nevyměněné plakáty, neaktuální ceny, chybějící etikety... Už pět dní bojuji s nachlazením, které se mi po necelém měsíci a léčbě ATB vrátilo, takže stačily slabé tři hodinky v práci - a přišla jsem o hlas. Ta potupa, muset používat lístečky, protože zkrátka ze sebe nevydám ani myší písknutí!

     Jistě, kolegové - zvláště někteří - mi to dávali sežrat, protože v tom viděli ohromný vtip. No, až budou něco potřebovat, hodně se budu rozmýšlet, jestli jsem místo hlasu nepřišla o sluch. Opakovaný vtip rychle pozbude veškeré své kouzlo a věřte, že nechcete naštvat Ekyelku, i když se kvůli pracovní smlouvě musí krotit.

     Dneska jsem na tom už o něco málo lépe, vydám ze sebe nejen krysí písknutí, ale občas i nějaký hlasitější zvuk. Na přednášku o vybraných morfémech to sice není, ale když mi zazvoní telefon, jsem schopna se aspoň představit. To ještě včera bylo zcela nemyslitelné.

    Tenhle lehce otravný stav má ale i své nepopiratelné výhody. Nejen, že nemusím odpovídat na dotěrné otázky, ale zároveň se mi tahle zkušenost náramně hodí do právě páchaného textu. Už před časem jsem na toto téma narazila (jak se cítí postava, která naráz oněmí?), takže zcela v duchu hesla "autor nejlépe píše o tom, co poznal na vlastní kůži" už zpracovávám první poznámky. Netvrdím, že teď bude napsání onoho příběhu brnkačka, ale bude o něco málo jednodušší.

     Co páchá Dračí sedma? Momentálně jen zakázkovou výrobu a pár drobností, jenže dokud není pořádné světlo na focení, nejsou ani viditelné novinky. Já sama jsem si dala na čas od rokajlu oddech (asi tak na týden) a místo něj momentálně šermuji s háčkem. Tymiánově zelená příze, míry na svetr a šupinkový vzor! Ne jen tak ledajaký, ale skutečně šupinkový, hezky jedna šupinka vedle druhé, můžete si je osahat, tahat za ně, zkrátka Ekyelka si háčkuje jarní dračí kabátek. Je to sice práce na opravdu dlouhé zimní večery, ale výsledek bude - žužlózní. Teď ještě jestli jsem se nespletla ve výpočtech, protože by bylo unfair, kdyby mi v půlce druhého rukávu došla příze. No, uvidíme.

     A aby toho nebylo málo, zima se stále drží dokonce i v opavském kotli, kam občas v létě nespadne kapka, jak je měsíc dlouhý, i když okolní dědiny mají čerstvý deštík každé dva dny. Nenaříkám, od toho jsem si koupila pořádné zimní kozačky, aby mi nebyla zima (se šněrováním až ke kolenům, pokud vás to zajímá, ale stejně to není pod dlouhými sukněmi vidět, dokud je laškovně nenadzvednu při překračování kaluží nebo závějí), ale začíná to být trochu otravné, hlavně ta dlouhá zšeřelá odpoledne, při nichž se nedá ani pořádně háčkovat, natož šít. Znáte to období, kdy je na lampu ještě příliš světlo a bez ní už to taky není ono? Pro mne to bývá čas, kdy je nejjednodušší si dát kávu a třeba jít vařit, dokud se nesetmí tak, aby lampa poskytla dostatek jasného světla (a neměli jste přitom pocit, že plýtváte energií, když je venku ještě slušně vidět).

      Ještě to holt budeme muset zhruba měsíc vydržet. Do té doby snad budu mít vícero novinek, vícero povídek, které nejsou primárně určené do literárních soutěží, a vůbec víc všeho zajímavého, zábavného a tak.