Jak jsem vařila polévku minestrone

To máte tak: vlastním velkou krabici od paprik (vleze se do ní pět kilo zeleniny nebo dvě kočky, mají-li za lubem nějakou lumpárnu), která je z jedné třetiny plná různých receptů, vytržených z časopisů, načmáraných na kus papíru, také se tam dají najít různé ty tenké knížky od Reby, vyřazené kuchařky, kalendáře s recepty zbavené datové části a podobně.

Dvě třetiny té krabice jsou sice momentálně plné prázdných papírů, ať už pozůstatků skládaného papíru do jehličkové tiskárny nebo tvrdých čtvrtek (nachystaných pro výrobu dárkových krabiček), ale důležitá je ta horní třetina. Pochutiny z celého světa a všech možných tvarů, barev, chutí a ingrediencí občas tak exotických, že se snad dají sehnat nejblíž ve Vídni. Nebo naopak ve Varšavě, protože pár ryze polských receptů bych tam nejspíš taky našla.

A polévka minestrone, jak jsem ji před týdnem vařila - tak ta v té krabici není. Tedy ten recept v ní není. Ten jsem si totiž dotáhla domů spolu s novým čtvrtlitrákem, kolem kterého jsem chodila v práci téměř deset dní, než jsem se rozhoupala ke koupi. Logická část našeho Sedmera sice prskala, že další takhle velký hrnek nemáme šanci do kredence nacpat (prozatím jsem to ani nezkoušela, ale možná se nějaké to místo ještě najde) a Myrrdinka kníkala, že to je jen tovární výroba a žádný unikát jako ty jiné, zelené (a taky továrně vyráběné, ale jsou zelené, což je omluva pro téměř cokoli). Jenže s jiným hrnečkem bych si při vaření nejspíš takovou prču neužila.

Začalo to vcelku nevinně: na lžíci olivového oleje orestovat slaninu, přidat nadrobno nakrájené dvě střední cibule a dva utřené stroužky česneku, přidat lžičku mořské soli. Ok, to je velmi dobrý základ na polévku, zvlášť když je slanina kvalitní a česnek český, voňavý a silný. Co tam máme dál? Jeden velký brambor na kostičky, jedna mrkev na tenké plátky, dva očištěné a nakostičkované stonky řapíkatého celeru. Jeden pórek na šikmé proužky. Potud dobrý, obvyklý polévkový hrnec pohodlně stačí, i když prkénko mi už hlásí plný stav.

Půl hlávky malého zelí?! Kam to nacpu? A hlavně: během zběžného čtení z hrnečku během nakupování jsem jaksi tuhle informaci přehlédla, takže kde to zelí vezmu?

Restujícící se základ putoval do vyššího a objemnějšího hrnce, zelí bylo elegantně vyřešeno drobným škrtnutím. No co, tak to nebude skutečná minestrone, ale "á la minestrone". 

Co tam je dál? Hm, půl kila oloupaných a nakrájených rajčat. Podívala jsem se na nakoupená rajčátka Brioso, která mi dozrávala na skříňce hezky na sluníčku. Hm. Plechovka loupaných rajčat padla za vlast, stejně je v receptu také plechovka fazolí perlovek (bez nálevu).

Od daného momentu se moje obočí udržovalo permanentně ve vyšší poloze. Chápejte: minestrone jsem ještě nikdy neochutnala ani v restauraci, natož abych ji sama vařila, takže jsem si říkala, jestli má skutečně chutnat jako rajská se zeleninou. Abych své pochyby spláchla, dolila jsem zeleninový vývar (a hladina v hrnci povážlivě stoupla nahoru, takže z večeře a oběda byl najednou kotel polévky nejméně na tři dny). Se šťastným úšklebkem jsem přidala bobkový list, koriandr a především čerstvý tymián, který jsem si den předem donesla od Tinne ze zahrádky. Koriandr mám sice jen sušený - přeloženo: jedná se o pichlavé jehličí, které sice nádherně voní, ale když se zabodne do dásní, je to extrémní problém - ale říkala jsem si, že to se nějak vyřeší samo.

Pak už jsem koriandr ani neřešila, protože: malá cuketka?! Obočí zatoužilo po seznámení s mými vlasy. Připadala jsem si jako Babica, když jsem nad tím mávala rukou. Hůř být nemůže.

Mohlo. Polévka se uvařila, chutnala zajímavě - asi jako rajská s hromadou zeleniny. Voněla. Nádherně voněla a byla horká, takže když jsem ji pojídala ze svého nového hrnce (hrnek nebo hrneček ten objem nevystihují ani vzdáleně), zasytila víc než celý oběd i se zákuskem.

Co však bylo při všem tom kejklení během vaření nejzábavnější, každým dalším dnem byla ta polévka lepší. Jak si s každou odebranou porcí sedala hladina, jednotlivé chutě se propojovaly a dolaďovaly, takže při poslední porci ve čtvrtek jsem si trochu smutně říkala, že ten hrnec mohl být ještě větší. Tahle polévka, to je značka ideál. Sice jsem v kuchyni strávila hodinu čištěním, krájením, sekáním, vařením a přeléváním, ale výsledek pak stál za to. 

Jednou určitě uvařím i variantu se zelím a cuketkou. Ale bude to chtít ještě větší hrnec.