pondělí 14. listopadu 2011

Brada dole, obočí vzhůru

Přesně tak, dnešek se od samého úsvitu (respektive ještě před úsvitem, ale čtvrtá hodina ranní je tak zatraceně nepoetická, když je plná inverze a zimy) nese ve znamení údivu, překvapení a záblesků čiročirého úžasu. Ať už se jednalo o nechutný, extrémně rychlý výstřel z pelechu (kožešiny jsou prostě zlo, zlo, zlo, ze kterého se vylézá tak zatraceně špatně!) a následný neméně bleskový přesun do práce - kam jsem dorazila včas, kupodivu - nebo o další záblesky reality.
První překvapení se však odehrálo ještě v noci - dvanáctá už minula, takže technicky to spadá do dneška, byť dokud nejdu spát, mám ještě den předchozí. Ovšem to je jen na okraj, důležitější jsou známé výsledky letošního ročníku Žoldnéřů. Nejvíc zvědavá jsem byla samozřejmě na Sikarovy výsledky - a chlapec opět nezklamal. Ano, opět se dostal přede mne. Jsem zvědavá, jak to dopadne, až oba do nějaké soutěže pošleme texty, na nichž jsme si oba dali skutečně pořádně záležet. 
Tedy ne, že bych neodvedla svou práci co nejlépe jako vždycky, ale řekněme, že stojím pevně na zemi a na rozdíl od obvyklých soutěžících na přední místa vůbec nemyslím. Říkejte si, že jsem třeba cynik, ale krátké texty nejsou má parketa. Vím to, jsem s tím smířená, a vesele se rýpu v konstruktech románů, rozvržených na celá desetiletí (však ono to psaní nikam neuteče). V tomto ohledu se držím olympijského hesla o účasti, i ta je důležitá.
Z jiného soudku: "To se tam nevejde" je věta, kterou kolegové od jistých dob vypouštějí z úst jen velice sporadicky, dokud jsem v doslechu. Jedna věc je zbavit se nepohodlné palety, které si dle Murphyho zákonů šéf ve skladu vždycky všimne nejdřív, takže následuje sprduňk typu "jak to, že to ještě není vybalené?!", ovšem něco jiného je sledovat zběsilé tornádo v akci, jak rozebírá paletu tosetamnevejde jim přímo před očima a zboží dělá jen tiché šplouch do regálů. Chápu, že se mohou cítit trochu trapně a zbytečně, když jejich vlastní slova obracím v prach, jenže kdo se má na ten chaos dívat?
Zkrátka a dobře Honzík se podrbal na hlavě, pronesl tuhle památnou větu a radši utekl stahovat vozíky. Za dvacet minut se vrátil a marně hledal paletu, zboží i elektriku. Tak nějak jsem udělala to, co vždycky, a odkráčela jsem si vytisknout etikety. Ve výsledku jsme se potkali u nové palety, nad níž si už sice dával pozor na ústa, ale stejně se v závěru nad hromadou obalů přistihl, že jen nevěřícně kroutí hlavou - regály stěží ze dvou třetin plné a paleta fuč. Jo, stačilo to trochu srovnat, přeorganizovat, přesunout pár (takže skutečně jen dva) artikly o tři moduly dál, doplnit značení a hotovo. 
Až později mi šéf se škodolibým smíchem přiznal, že už dlouho Honzíka neviděl takhle bleskově makat. Zřejmě se moje prskání nemíjí tak docela účinkem, tedy aspoň u některých bytostí. Anebo si Honzík vzpomněl, co s sebou občas tahám do práce. Luk se dá použít i na boj v bezprostřední blízkosti, o zubech a sarkastických poznámkách nemluvě.
Částečně kulturní šok jsem zažila teď večer, když jsem si přečetla Temnářčin poslední článek. Nabízet své chabé psací zkušenosti coby korektor a redaktor za úplatu, jen tak, bez ŽL a veřejně? Nevím, nevím, tohle zavání pořádným průšvihem po právní, osobní i ideové stránce. 
Za těch víc než deset let vegetění na různých literárních serverech a společenstvích (z toho posledních pět let na saspi coby domovské základně) jsem se mnohokrát přesvědčila, že můžu napsat sebesmířlivější komentář pod vyloženě špatný text - a stejně je to tak pade na pade, že za vyjádření názoru dostanu držkovou. 
Psaní se věnuji ještě déle. Dokonce jsem se pokoušela vystudovat literární vědu a dodnes se čas od času ponořím do některé studie či naučnému svazku, věnujícímu se buď rozboru některého žánru, nebo funkcím literatury obecněji (prozatím stále vedou Ecovy studie o literatuře a Vellek-Warrenova Teorie literatury, do té si barbarsky značím tužkou poznámky dodnes). Nikdo mne ale nedonutí prohlásit, že mám nějaký text bez chyb. Naopak - čím jsem starší, tím mám větší jistotu v tom, že ty chyby se tam najdou. Sporná a záludná souvětí (přitom existuje snadná pomoc: nepsat komplikovaně), existence vhodnějšího synonyma, nevyužitá dynamika okamžiku... Je toho hodně, co se dá na textu zkazit. A může-li se něco pokazit, totálně se to zmrví.
Pokorně se skláním před každým profesionálním korektorem, překladatelem i redaktorem. Je to práce nevděčná, náročná a nikdy nekončící. A vím zcela jistě, že tohle bych rozhodně dělat nechtěla. Jedna věc je věnovat se z vlastní blbosti amatérské tvorbě a publikaci stejně postižených individuí na literárním serveru, kde se očekává jen malá míra dokonalosti, a něco zcela jiného je provádět korektury jako soustavnou placenou činnost. Bez ohledu na právní normy (smlouva o dílo, daně atd.) a osobní újmu na čase a často i psychice (hořící termíny, nespokojení zadavatelé, reklamace), redaktorská činnost zabíjí vlastní tvůrčí činnost. 
U mne to  platí na takových 75% - pokud chci odvést svou práci jako redaktor skutečně dobře, nemohu se věnovat vlastním textům, dokud nemám z krku texty cizí. A jak ohleduplně napsat je to totální propadák, aniž by měl autor chuť mi vysklít čočky, případně dát vydělat mojí zubařce? Hlavně se to musí napsat opatrně a pohrát si se slovíčky i celkovým vyzněním komentáře - a to zabere sakra hodně času.
Tohle překvapení večera mne ovšem donutilo se pořádně zamyslet, proč vlastně dělám, co dělám. Ano, jsem idealista. Stále ještě přes všechny střety se zneuznanými génii věřím, že existují normální lidské bytosti, které si z mých komentářů vezmou to, co potřebují, aby v příštím textu nasekaly méně gramatických, stylistických i logických chyb. Že tohle věčné balancování na ostří pomůže i mně samotné pochopit o něco víc, jak funguje slovo a text, a skrze to se pak naučím lépe vyjadřovat. Lépe psát.
Do té doby nejspíš budu žasnout nad spoustou věcí. A poté taky, protože schopnost žasnout a divit se je tím největším darem, který si můžeme z dětství přenést do dospělosti.

2 komentáře:

  1. V práci zázračná, v soutěži pokořitelná. To je docela pěkné, kdyby oním pokořitelem nebyl Sikar - bytost podobně založená. Jednou budou všichni říkat: "Ekyelka? To je jen mýtus." (Možná to někteří tvrdí už teď)

    OdpovědětVymazat
  2. Tvrdí a pak mne potkají, to je pravda. A pokořit mne ve psaní není nic těžkého, stačí být lepší - a to jde snadno :-) Překvapivě.

    OdpovědětVymazat