Šílený mutant a celý ten cirkus

Už jsem nad tím přemýšlela několikrát. Mám já vůbec svou oblíbenou postavu? U autorů to je jasné - nejsem Jodid, abych propadla Asherovi, byť mám jeho texty ráda, a už vůbec se neřadím ke slepým vychutnávačům jakéhokoliv jednoho génia. Ale osobnosti natolik silné, aby zaimponovaly i Sedmeru, vybíravému a zapomnětlivému ostudněji, než lze vyjádřit? Tentokrát to bylo věru hluboké zamyšlení.

Když jsem se tedy vyhrabala z nánosu listí a pavučin babího léta, našla jsem pár listů, o nichž stojí napsat aspoň pár řádek. Nejsou to žádné světoborné objevy, ovšem mají své kouzlo.

Oním šíleným mutantem a zároveň jedním z nejsilnějších charakterů, které jsem na své pouti skrz stránky poznala, je Miles Vorkosigan, kníže Miles Vorkosigan. Jeho matkou je Lois McMaster Bujold, která stvořila kompletní vesmír pro tohoto vojenského a strategického génia s nedostatečným tělem. Do vínku totiž Miles dostal prenatální otravu soltoxinovým plynem, čímž Bujoldová z metr osmdesát urostlého knížete udělala metr šedesát (po spoustě zlomených kostí a operacích) nahrbeného skřeta, který má ve zvyku dosáhnout všeho, co si zamane, I kdyby proti němu stála třeba jedna z nejmocnějších říší daného vesmíru. 

Co se mi na téhle sérii líbí? Pletichy, pletichy, pletichy. Vojenská strategie podaná téměř jako detektivka, šílené plány na záchranu vlastního pozadí i Dendarijské flotily, kterou si kolem sebe Miles mimoděk vytvořil hned ve své první knize (systém "ono se to samo tak nějak nabalilo, když jsme se z toho průseru snažili vysekat" má své neocenitelné klady a půvaby), případně neméně divoké akce ve službách bratrance Císaře. Milesův sarkastický až ironický pohled na svět i sama sebe a zároveň zoufale lidské pochyby o všem, co dělá. Svědomí, které si s sebou tenhle malý obrovský mužík vláčí všude s sebou, totožné chápání pojmů čest a závazek, nevyslovené sny a neustálá nedůvěra ve vlastní genialitu - Miles je zkrátka člověk. Má sice ohromné velitelské schopnosti, takže i na smrt rozhádané žoldnéře dokáže během jediného dne nejen že usmířit, ale dokonce zařadit do své flotily, zároveň však nešetří výtkami k sobě samému a neustále se ohlíží na ostatní. Ví, že nese za své muže a ženy zodpovědnost, ať už jde o jednoho vysloužilého vojáka nebo celou armádu.

Navíc Miles mi často dělal společnost, když jsem se učila psát. Vlastně se k němu občas vracím dodnes, většinou z nostalgických pohnutek, méně už pro radu. Je těžké vyptávat se ho, jak může být tak uvěřitelný, když neustále řeší nějaké pokusy o atentát, sabotáž, rozpoutání války, nebo se snaží někomu zachránit život či dokonce sám přežít. A tak ho jen pozoruji, občas si poznamenám na spodní stranu javorového listí nějaký detail,  nápomocný při mém psaní, a nechávám se unášet jeho eskapádami. Každá jeho kniha je v něčem stejná a v něčem jiná, nová, pokročilejší. Miles roste, stárne, moudří, občas musí překousnout nějakou mrzutost, jindy, tedy většinou vítězí. Na každý pád ale stále zůstává člověkem se všemi svými bolístkami, sny i vadami, což je jeho největší přednost.

Neméně lidský, ovšem ze zcela jiného světa je Seyonne. Otrok, válečník, čaroděj, zachránce svého národa a zároveň svým národem několikrát prokletý. Poznáváním jeho osudu a chování jsem pochopila, že hrdinou proti své vůli může být i člověk, který nemá jiné východisko. Nezáleží na důvodech, proč se rozhodne, ale že jde a udělá, co je třeba. Dnes už je mi to jasné jak letní den, ovšem dříve bývalo mé přemýšlení o literárních postavách, zejména o těch mnou vymyšlených, dost ploché. Placaté jak šutr na zápraží, abych byla přesná. 

Seregil a Alek, poutníci, přátelé, milenci, Pozorovatelé. Noční běžci je cyklus naditý zajímavými postavami na obou stranách hranice, tihle dva však mezi nimi vynikají i jemnou vzájemnou přitažlivostí, méně tradiční v tomhle žánru. Stejně jako u Milese i u nich není nouze o špehování, zlodějiny, politiku a jemně spřádanou politiku. Možná i tohle je důvodem, proč nejsem zatím schopná nezabředávat do složitých struktur a intrik mezi postavami - četba každého ovlivní víc, než si je ochoten sám přiznat.

Pokud jste nabyli dojmu, že mými společníky jsou jen muži, Rialla vás vyvede z omylu. To od ní se Sianis a ostatní ženy učily tančit a vůbec se chovat jako ženy. Bojovat jako ženy, protože většina nekvalitní fantasy má jedno společné: ženy jsou buď objekty s nálepkou "zachránit a zplenit", případně "sežrat, aby mohl hrdina vyrazit do boje". Sofistikovanější myšlení se od nich neočekávalo, což z nich činilo obrázky. Pěkné, nepoužitelné, snadno zaměnitelné. A není nic horšího, než když se čtenáři postavy v ději pletou mezi sebou jako jednovaječná sedmerčata.

Mohla bych vyjmenovat ještě další postavy, každý čtenář jich za svůj život potká tisíce. Jenže tihle vyjmenovaní (a jejich společníci) se mi připletli do cesty dostatečně brzy, abych si díky nim poupravila své vnímání textu, vytvářejícího živý charakter. Milesovo neustálé nutkání své okolí přesvědčit, že on je duševně zcela zdravý, i když vypadá jak zmutovaný trpaslík, Seyonneho noční můry, konec konců i Riallino zpočátku podivné rozhodnutí dobrovolně se vydat zpět do sídla svých bývalých pánů, od nichž horko těžko utekla, to vše a mnohem víc v jejich charakterech mne přinutilo víc přemýšlet o lidské psychice obecně. Nesedět jen nad samotným příběhem, ale více se rozhlížet. Učit se, studovat, začínat své otázky obligátním "proč". Proč se zachovali právě takto? Proč někdo dobrovolně podstoupí sebevětší ponížení, i když nemá žádnou jistotu, že mu to k čemu bude? Proč funguje mix charakterových vad takového a makového typu právě tímhle způsobem, že si čtenář postavu navzdory všemu oblíbí? Proč, proč, proč.

Nestačí si jen vysnít svět, stvořit postavy a obléknout je. Rozpohybovat, dát jim cíl, prostředky. Chce se to víc ptát po důvodech jejich konání, po snech a touhách, pramenících z jejich psychiky. A tohle mne šílený mutant a ostatní z toho cirkusu mých oblíbených společníků naučili.