Víc než jen trocha šití

To máte tak: dlouho, předlouho měla Mivka zálusk na svůj vlastní břečťanový náhrdelník, jenže Sedmero při představě mnoha lístků, které jsou zapotřebí k jeho vytvoření, dostávalo prudké záchvaty křečí, psavosti (popřípadě spavosti), cestovalo pracovně do všech možných pekel a jánevímkamjakých děr (ano, to je krycí název), zkrátka a dobře se nám nešilo dvakrát dobře.
Nicméně - a prosím famfárky - jsme se navzájem v Sedmeru dokopaly k nějaké té činnosti. Výsledek se dá shrnout do jediného slova: náhrdelník.

Čelní pohled: pomyslný střed je posunutý doleva, kde se dá zahlédnout trojice lístků složená do pseudotrinquetry. Trochu jsme si holt hrály s lístečky...

Napůl skryté zapínání udělalo radost i nám - takovou vychytávku nemá Ekyelka ani na svém vlastním náhrdelníku! Inu, co kousek, to skutečně originál, jinak by to snad ani nebyl šperk od Dračí sedmy.

Konečně celý náhrdelník, byť ve značně stočené perspektivě. Některé šperky (náhrdelníky obojkového typu nevyjímaje) se zkrátka dost špatně fotí v zajímavé pozici. A modelku nemáme, žádná zrovna nebyla poblíž.

Jistě si dovedete představit tu úlevu, když se odstřihl poslední vlasec, naposledy se zkontrolovalo upevnění lístků a foťák vyplivnul do počítače závěrečné fotky. Jak jsou krásné, tak jsou břečťanové náhrdelníky i neskutečně pracné, přestože to je většinou zábava. A popravdě: pokud kdy vůbec budu nějaký páchat přímo do volného prodeje (tedy ne na zakázku a předem zamluvený), pak bude jeho cena také zcela odpovídat úmornosti a pracnosti výroby. I když to jsou "jen" korálky a silon.

Ovšem jelikož nám ještě stále neskončila dovolená, ihned jsme se vrhly na nový projekt. No, vrhly... Už jsme něco rudého a divokého začaly šít, ovšem pak se rokajl tak nějak sesypal dohromady, vynořily se vzpomínky na jednu procházku noční Prahou - a šlo to samo. Bez návodů, jak je naším dobrým zvykem, zato s mírným prskáním, když jsme asi třikrát páraly a začínaly znova.

Ve výsledku je i tenhle náhrdelník prodaný, což nás neskutečně těší. Máme totiž záruku, že bude dělat radost, vzbuzovat obdiv, přitahovat pozornost a především: bude někoho těšit.

Oba náhrdelníky samozřejmě už mají i náušnice do sady, neboť je třeba poskytovat světu veškerý možný luxus, jaký si můžeme vysnít (nebo ušít). Fotit se mi je ale krutě nechtělo. Nejen, že je už méně světla a ne v tak dobré kvalitě (což se odráží i na fotografiích náhrdelníků, já to dobře vím), ale fotit v pracovně znamená odsunout stranou minimálně dva kufry s materiálem, najít rovnou plochu u okna, kde nejsou květiny, vyhnat aspoň na půl hodiny obě kočky z místnosti - a pak ještě zapřemýšlet, jak náušnice vyfotit tak, aby nevypadaly jako hromádka neštěstí a barviček. Takže nezbývá než si počkat na hypotetické fotky "v akci", pokud je vůbec budoucí majitelky náhrdelníků dodají.

A jelikož je jedna ráno a já mám ještě pondělí, byť mi kalendář už tvrdí něco jiného, mizím od datlování páchat něco mnohem užitečnějšího. Třeba spát.