úterý 22. listopadu 2011

Noční směna

Původně jsem si říkala, že je zbytečné tenhle text vytahovat. Povídka si oběhla své šestnáctihlavé kolečko a to stačí. Ovšem má i svůj půvab, proto se zahnízdila i v Hvozdu.
Konec konců díky téhle povídce mám další nepatrný zářez na pažbě "zúčastněno".


Zdál se to být dobrý nápad, využít vánoční nákupní horečky a odlehčit několika marketům od tržeb. Patrik měl všechno předem promyšlené a naplánované. Nenápadně přijít tak půl hodiny před zavíračkou, počkat na poslední zákazníky, pak vytáhnout zbraně a po pár výhrůžkách dostat veškerou hotovost, kterou nestihla odvézt opancéřovaná auta.
Fungovalo to tak poprvé, podruhé i po několikáté. Za jediný večer si Patrikův tým přišel skoro na tři melouny. Nikdo, a tím méně Michal, který jen dělal řidiče a tedy riskoval nejméně, proto neviděl nic  špatného na tom zopakovat si to také den před Štědrým večerem.
Schylovalo se k půlnoci, když Michal konečně zastavil na posledním parkovišti. Kromě „jejich“ marketu byly všechny obchody zavřené, nikde nikdo. Jen čtyři další auta na zmrzlém asfaltu a tři z nich navíc zasněžené.
„Nezabalíme to radši? Mám divný pocit,“ ohlédl se Michal dozadu na Patrika. „Kolik už máme? Odhadem tak šest, ne? Jeden a půl pro každého. Nestačí to?“
„Ne,“ odpověděl místo šéfa Ranař, který už sahal po klice u dveří. „Stejně se jen vezeš, tak o co ti de?“
To sice byla pravda, jenže tady byl ten pocit. Nutkání sbalit se a zmizet bez ohledu na všechny prachy, Michalovy dluhy i vymahače z kasína.
Proto teď také netrpělivě bubnoval prsty do volantu a neustále sledoval dílem hodiny na palubní desce, dílem vchod do obchodu. Poslední zákazníci se už odbelhali přes parkoviště dál k Obi a na zastávku trolejbusů. Do půlnoci zbývalo stěží pět minut a parťáci pořád nikde.

Žako zrovna zamykala rampu, když se ozval místní rozhlas:
„Nula jedna, dostavte se prosím na hlavní pokladnu, nula jedna na hlavní pokladnu, děkuji!“
„Co zas?!“ obrátila šéfka oči vzhůru.
Zamkla dveře a sáhla po interním telefonu, visícím na zdi hned vedle alarmu:
„No, co se děje, Marti?“
Odpověď jí vyrazila dech:
„Hned jsem tam!“
Jakmile položila sluchátko, druhá ruka jí automaticky sklouzla k mobilu v kapse u vesty. Vzápětí se Žako zarazila. Jasně jí řekli, ať nevolá ven o pomoc – a ona v prvé řadě zodpovídala za své lidi. Navíc už za pár minut nastupuje noční směna.
Žako se trochu škodolibě usmála. Však ono se ještě ukáže, kdo bude nakonec volat o pomoc!
Prošla liduprázdnou prodejnou až k pokladnám. Holky z odpolední směny už čekaly u personálního východu, podle jejich uvolněného chování Žako pochopila, že nemají o ničem tušení. Přijala a popřála dobrou noc a veselé Vánoce, než za poslední z nich zamknula. Vše mělo být jako obvykle, takže ještě spustit mříž u hlavního vchodu. Z prodejny se stala past bez možnosti rychlého a tichého úniku.
Dvě minuty do půlnoci. Žako se zhluboka nadechla, než s hlasitým vrznutím otevřela dveře do zázemí.
Čekali na ni na společenské místnosti, její lidé a ti druzí. Huhu, Dášeňka, Beránek s Ovečkou, Zvířátko a Jelen – celé to noční zoo. Oproti jiným večerům se však zaměstnanci nebavili, ani nevečeřeli. Nebylo divu, vzhledem ke třem mužům v černých lyžařských kuklách, co stáli u zdi vedle okna. Žako při pohledu na samopal v rukou toho největšího z nich nasucho polkla:
„Co chcete? Denní tržbu odvezli hned zvečera.“
„To nám prozradila už ta milá dáma na hlavní pokladně. Řekla nám i to, že musíme počkat do půlnoci, a pak nám všechno vydáte. Těch pět minut už vydržíme,“ ukázal bandita vlevo pistolí na nejbližší volnou židli.
Žako se při sedání podívala na velký ciferník na stěně oproti oknu. Banditům očividně nikdo nevysvětlil, že tyhle hodiny ukazují trochu jiný čas, ale možná to tak bylo lepší. Při pohledu na Zvířátka v mechově zeleném svetru si totiž Žako vzpomněla, kdo se dnes v noci také na skok vrací z dovolené a hlavně proč.
„Přijde nejspíš rovnou z nějaké zábavy,“ potvrdila Huhu sled jejích myšlenek. „Stejně jako loni a předloni. Udělá svoji práci a zase se vrátí... tam.“
„Kdo?“ zareagoval bandita, zřejmě jejich šéf.
„Jedna naše kolegyně. Je na dovolené, ale přijde nám pomoct kvůli zítřejšímu svátku,“ podívala se Žako na Dášeňku. Mladá blondýnka si pohrávala s krabičkou cigaret, ale oči jí co chvíli zalétly k hodinám. Žako, která seděla ke stěně zády, tak přesto věděla, kdy se velká ručička posunula na poslední dílek před celou: Dášeňka nepatrně trhla hlavou.
„Jdeme,“ zvedla se Žako, srdce až v krku. „Musíme k pokladnám. Pak dostanete, co chcete,“ zadoufala, že její hlas zní stejně normálně jako kdykoliv jindy. Musela bandity dostat ven ze zázemí, od svých lidí.
Půlnoc – ta skutečná, ne ta na atomových hodinách – se ohlásila tichem. Totálním a dokonalým tichem, které se šířilo prostorem v mohutné rázové vlně, jejíž dotek ježil chloupky na kůži a dal vzpomenou dětským strachům z bubáků.
V prostoru mezi recepcí, pekařstvím a hlavním vchodem se zatetelil vzduch. Nebylo tam nic a náhle svit zářivek o něco málo zesílil, jako když dojde k přepětí v síti. Skoro jako by za výkyv proudu mohla ta ženská postava v tmavozelených šatech, co se náhle objevila. Racionálně pracující mozek se snažil všechny přítomné přesvědčit, že je to jen přelud, ale oči neklamaly. Viktoriánský střih šatů s nabíranou sukní a korzetem, zpoza ramene vykukující perutě dlouhých šípů, záplava rudozlatých vlasů i mohutné paroží, vyrůstající ženě z hlavy, to všechno bylo skutečné.
Neviděli jí zatím do tváře. Žena se ještě napůl otáčela dozadu, loučila se s těmi na druhé straně. To však nebránilo Dášeňce, aby se neozvala:
„Nechala někdy vyhrát také někoho jiného?“
Na rozdíl od překvapených a naprosto konsternovaných lupičů zaměstnanci noční směny dobře věděli, co ženina zvláštní podoba znamená, a nijak je to nevyvádělo z míry.
„Loni měl parohy její milenec,“ odvětila Jelen, aniž si uvědomovala, jak dvojznačně to zní. Lovecká trofej byla jedna věc, otázka věrnosti druhá.
„Co je to?“ hlesl kterýsi bandita nevěřícně a ano, dokonce s prvním náznakem strachu. Žena se k nim totiž konečně otočila čelem.
Nejen, že její oči byly až nepřirozeně velké a jantarové jako oči dravého ptáka. Mezi pootevřenými rty se bělaly nepřirozeně špičaté zuby a to, co ještě před chvílí šlo pokládat za látku šatů, se při pohybu zalesklo jako zelené kovové šupinky. V pravačce navíc žena svírala dlouhý černý luk a u boku jí visela stříbrem zdobená pochva s šavlí.
„To je naše fůrie a zlatíčko,“ pronesla Žako naprosto klidně, přestože se v tu chvíli už nenápadně sunula do pokleku. Zbytek noční směny už více či méně ležel na podlaze, pouze hlavy zvednuté, aby jim nic neuniklo.
Na svět se vrátil zvuk a ozvěna. Vzápětí se vzduch rozechvěl vzteklým křikem, řičením koní a dusotem kopyt. Troubením rohů, halekáním a především smíchem, ze kterého běhal mráz po zádech. Tak se loučili se ženou její přátelé z druhé strany, kteří děsili bohůbojné Evropany od chvíle, co v neolitu strčil první člověk nos do jejich lesů.

Michal křečovitě svíral volant, oči vytřeštěné, zuby pevně zaťaté, aby neječel hrůzou. Z druhé strany skla na něj ze sněhové chumelenice zíral pár světélkujících brčálově zelených očí, obrovských, nehybných a vyloženě zlých. Ten tvor, rysy ve tváři tolik podobný člověku, v sobě neměl ani špetku soucitu.
Klečel přímo na kapotě auta a zíral Michalovi do tváře, v pozvednuté pravačce kamenný nůž, jako by čekal na jeho sebemenší pohyb, aby mohl udeřit skrz sklo. Jestli to bylo nemožné? Michalův rozum na něj křičel, že nejspíš usnul a tohle je jen noční můra, vzniklá přepětím nervů z posledních hodin, ale hypothalamus pumpoval do těla stále další hormony a instinkty Michala přimrazily na místě. Pohnout se znamenalo přiznat strach – a ten zabíjel.
Kolem auta se mezitím prohnaly snad stovky koní a jim podobných přízraků s plamenným dechem a krvežíznivým pohledem. Jejich jezdci, kteří byli stejného rodu jako lovec na kapotě, svými hlasy, ječením a halekáním vzbuzovali nemenší strach. Co však děsilo Michala snad nejvíc, bylo táhlé vytí dlouhonohých chrtů, slyšitelné až na samé hranici lidského vnímání. Lačnost a dychtivost po krvi, která v něm zaznívala, mu ježila všechny chloupky po těle a nutila varlata zacouvat zpět do podbřišku.
Brčálový svit ve vířícím sněhu se na chvíli zmírnil, lovec přivřel oči. Odhadoval snad, kam do skla udeřit, aby se co nejrychleji dostal ke své oběti? Prosté noční sněžení se začínalo měnit v regulérní vánici a Michal už neviděl nic než ty strašidelné zřítelnice, stažené do zkosených škvír. Pokud prehistorický nůž dopadne, on to nejspíš ani nezahlédne.
Ateistu Michala nenapadlo obrátit se s prosbou o pomoc k některému z bohů, co jich lidská rasa zná. Přesto nad ním nejspíš někdo přeci jen držel ochrannou ruku, protože zelený svit se náhle vytratil, odvanut dalším z mocných poryvů mrazivého vzduchu. Ve vytí větru se ještě ozvalo několikeré zaštěkání a výkřik, který snad měl být slibem a varováním pro příště, pak už se ozývalo jen skučení a kvílení vichřice.
Velmi pomalu uvolnil jednotlivé prsty, až mu ruce samy sklouzly vlastní vahou do klína, teprve potom dlouze vydechl. U úst se mu rázem objevil obláček; teplota vně auta musela zatraceně rychle klesnout a uvnitř se už také začínala objevovat první námraza. Michal si omámeně pomyslel, že by se měl vykašlat na parťáky, nastartovat a okamžitě odtud odjet. Jeho ochromený mozek se zatím odmítal byť jen náznakem či jedinou myšlenkou vrátit k právě zažité zkušenosti. Bylo to příliš fantaskní, divoké a... skutečné. Všechno, včetně zvířecího strachu, který ho opanoval a zafixoval na místě jako srnce, když ho uprostřed dálnice oslní reflektory blížícího se auta.
Konečně se odvážil nepatrně pohnout hlavou. Pohled mu sjel na hodiny na palubce.
00:01
Uběhla jediná minuta a teplota v autě klesla pod bod mrazu. Michal pohnul pravačkou, aby se pokusil otočit klíčkem v zapalování, a tento pohyb byl posledním vědomým úkonem v jeho životě.
V příští vteřině se totiž auto lehoulince vzneslo, neseno obrovskou silou sněhové vichřice. Po několika zběsilých přemetech v pětimetrové výšce, během nichž si nepřipoutaný Michal rozbil hlavu poletováním po kabině, vůz dopadl o padesát metrů dál přímo na střechu. Ve skřípění plechu se ozval jasný ženský hlas, naplněný krutou radostí, a zvuk loveckého rohu. Divoký hon mohl pokračovat.

Ranař ještě nikdy nic podobného neviděl. Už když se ta... věc objevila, měl nutkání po ní vystřelit, ale cosi ho zarazilo. Jakmile však zahlédl v jejích prackách luk, automaticky odjistil zbraň. Věděl, co luk dokáže způsobit, navíc ta ženská vypadala, že s tím umí zatraceně dobře zacházet.
Vlastně uměla víc než to. Ranař by vsadil vlastní život, že nikdo není schopen vystřelit rychleji než on, zvlášť když má odjištěnou zbraň.
Jenže tuhle sázku prohrál. Šíp s černo-modrými perutěmi mu trčel z hrudi dřív, než on dokázal zvednout ruku se zbraní. Bývalý střelec se ještě stačil dotknout opáleného dřeva dříku a Smrtka si ho vzala. Na kamennou podlahu dopadlo prázdné tělo, nic víc než horké maso a tekutiny.
Patrik měl větší štěstí. Periferním viděním si všiml, jak jdou všichni jejich rukojmí k zemi, a bezmyšlenkovitě je napodobil. Teď zběsile pálil do prostoru, kde předtím ta žena stála, i když ona už byla dávno pryč. Nějakým záhadným způsobem se dokázala pohybovat ještě rychleji než střílet. Mozek se Patrika dokonce snažil v jednu chvíli přesvědčit, že ani neexistovala. Nebýt chladu podlahy a Ranařova těla hned vedle, možná by tomu Patrik i uvěřil.
„Kurva! Co to bylo? CO TO BYLO?!“ zaječel Hop z výklenku, který sloužil jako kancelář jakési banky. Zběsile mával pistolí, ve tváři skoro stejně zelený jako stěny za ním, krátké vlasy zježené do všech stran.
„Ona ho zabila! Je mrtvej! Ona ho zabila!“
Patrik si připomněl, proč vzal Hopa do party. Zvážil jeho klady v dané situaci. A pak se rozhodl.

Žako sebou trhla, když se vedle ní ozval výstřel. Poskakující a ječící bandita si ještě jednou skočil, hezky daleko, pak přestal ječet a už jen tiše ležel s prostřelenou hlavou pod pultíkem bankovní přepážky.
„A teď mi hezky rychle vyklopíte, co je ta ženská zač, nebo vás odstřelím jednoho po druhém,“ pronesl zbývající lupič potichu.
Žako se na něj podívala. Mužovy oči byly chladné, tvrdé a mrtvé stejně jako kámen na podlaze.

V hlavě jí ještě zněly lovecké rohy a krví těkala záplava adrenalinu a endorfinů, když procházela skrz jednotlivé světy. Oficiálně měla stále dovolenou, ale vzhledem ke dni, který právě začínal, bylo potřeba zařídit pár věcí. Především připravit prodejnu na jednodenní uzavření. Kdyby to neudělala, nejspíš by v sobotu našla jen prázdnou skořápku budovy, případně by se za plechovými stěnami ukrývalo hned několik nových světů naráz, pomíchaných do chaotického marasu. A to by vyvolalo příliš mnoho otázek, znamenajících konec klidu a zdánlivé normality jejího města.
Když se však otočila, aby se přivítala s kolegy, byli tam ti tři. Cizinci, ozbrojení a připravení zabíjet. Cítila z nich krev a zlo, nejsilněji pak z toho zavalitého golema se samopalem. Zbavit se ho bylo sice kruté, ale nezbytné. Konec konců to on byl vetřelec.
O druhého lupiče se postaral jeho společník. Dobře slyšela ránu z té moderní zbraně, které nikdy nepřišla na chuť, i když se ji taky naučila ovládat. Jen se pochmurně usmála: lov bude o to zajímavější. Pokud se lupič zbavil parťáka jen pro trochu křiku a hysterčení, není to obvyklý typ civilizovaného člověka, spíš něco podobného jí samé.
Prošla kolem oddělení zeleniny a na začátku hlavní třídy se zastavila. Dlouhé sukně a jezdecké boty se hodily k divokému honu, ne ke stopování mezi regály, proto vytáhla z manžety na levém rukávu drobnou kostěnou píšťalku. Sama ji před lety vyřezala z toho, co zůstalo po markalacké šamance, a mocný amulet-zbraň ji ještě nikdy nezklamal. I teď stačilo do píšťalky jen dýchnout, aby se roztřásla země a z oddělení hraček se ozval hlasitý řev.
Usmála se. První setkání s Tungem bylo náročné, divoké a pro oba dva krvavé. Přes počáteční neshody se ale rychle přenesli a od té doby jí pomáhal veškerou svou silou, ocelovými drápy a šavlovitými tesáky, trčícími mu z tlamy. Občas sice okatě předváděl svou sílu a mohutnost jako třeba právě dnes, kdy se před ni snesl z temnoty stropu s nepřátelským vrčením, ovšem jí to příliš nevadilo. Od toho přeci přátelé byli, aby tolerovali všechny vaše drobné podivnůstky.
„Vítej zpět, ó Velká lovčí!“ zamručel svůj obvyklý pozdrav.
Musela o krok ustoupit, aby mohla Tungovu úklonu opakovat a nezranila ho přitom svým parožím. Nejradši by se téhle své ozdoby na místě zbavila, jenže trofej jí zároveň dávala sílu, rychlost a vytrvalost. Karanhalští jeleni byli těmito přednostmi pověstní v mnoha světech, i svou bojovností a vysokým prahem bolesti. A ona bude tohle všechno dnes v noci nejspíš potřebovat.
„Děkuji za tvůj dech a vůli,“ odpověděla tradiční frází Tungova klanu. „Chceš ochutnat novou kořist?“
Vyceněné zuby byly jasnou odpovědí. Tung sbíral chutě jako numismatik mince a nejcennější pro něj byly různé příchutě krve. Tu rudou, kolující v žilách místních lidí, však zatím ochutnal jen jednou a podle svých slov velmi nedostatečně. Očividně se teď těšil, že navzdory slibu neútočit na místní si konečně rozšíří sbírku.
„Mým lidem ale neublížíš!“ varovala tygra, když mu obkročmo sedala za krk. V husté černé kožešině nahmatala široký obojek s volným okem pro ruku, nohama se zapřela v jednoduchých třmenech podél tygrových plecí.
„Jak si přeješ, ó Velká lovčí,“ pronesl ze zvyku, než se mohutně odrazil. Tradicím bylo učiněno zadost, čekala je zábava.

Žako se zvedla na nohy, teď už bylo zbytečné se válet po podlaze.
„No?“
Výhrůžka v lupičově hlase byla víc než jasná.
„Před chvílí začal Štědrý den, ale pouze oficiálně, podle křesťanské tradice. Mnohem starší kalendář má ale nastavený zimní slunovrat. Nejdelší noc v roce. Navíc zítra bude obchod zavřený, takže se musí zapečetit. Channa se stará právě o tyhle věci.“
„Blbost!“ zavrčel.
„Jasně. A ženy s parožím, které se zhmotní jen tak ve vzduchu, vídáte běžně,“ odfrkla si Huhu. Ne, že by neměla strach, ale prvotní panika ji už opustila. Teď se přiblížila téměř normálu – spíš začínala být netrpělivá. Čas běžel a oni se ještě ani nedostali na prodejnu, natož do skladu a ke vší té práci, kterou museli stihnout do otevření.
Lupič chtěl zřejmě něco dodat, ale ozvalo se zachrastění, jak někdo sáhl po spínači místního rozhlasu.
„Pozor, provozní hlášení!“
Huhu a Žako se po sobě podívaly. Čí to byl hlas?
„Hledá se tatínek malé Siraenky. Opakuji, tatínku malé Siraenky, dostavte se prosím na informace!“
„Holky, chyťte je!“ křikla Žako  rychle na kolegyně a první drapla Beránka za pracovní plášť.
„Tatííííííííííí!“
Táhlý, zpočátku dětsky znějící hlas přešel do vysokého kvílení. Ženy ve skupince se začaly mračit a ušklíbat, ten zvuk jim trhal uši. Na muže však měl přesně opačný účinek – Beránkovi i Zvířátkovi zesklovatěly oči, lupič už dokonce vykročil kupředu, omámený siréniným hlasem.
„Výjimečně mi nevadí, že zatoužily po lidském mase. Mohly ale naše kluky vynechat,“ zasupěla Ovečka. Pevně držela svého přítele za levačku a Dášeňka jí pomáhala z druhé strany, Jelen s Huhu mezi sebe vzaly Zvířátka. Stačilo ještě chvíli počkat, ještě dvakrát se rychle nadechnout...
PLESK!
PLESK!
Ženy se pro jistotu nedívaly jedna druhé do tváře. Pokud manažer vztáhne ruku na svého podřízeného, dalo by se to brát jako porušení práv zaměstnance, jenže Žako neměla na výběr. Sirénino kvílení nepřestávalo, i když už byl interkom vypnutý a bestie svou oběť odtáhla kamsi za roh, nicméně facky odvedly svou práci. Oba mladí muži se s potřásáním hlav vzpamatovávali a protahovali si paže.
„Dobře,“ kývla Žako spíš sama pro sebe hlavou, „jdeme na to. Zvířátko, ty se postarej hlavně o akční vany, jsou vybrakované. Beránku, Ovečko, Jelene, ranní palety a mrkněte i na drogerku. Huhu, Dášo, čela a středovky,“ rozdělovala úkoly už cestou kolem pokladen. Zábava skončila, teď začínala práce.

Bolest byla dobrá. Dávala životu smysl a určovala směr. V danou chvíli Patrikovi doslova zachránila krk, protože ta kvílející bestie ho málem zakousla. Vystřílel do ní celý zásobník, než ho pustila. Místo aby se mu ale mrtvá složila k nohám, s řevem odběhla očividně nezraněná kamsi směrem do hlubin obchodu. Proboha, kam se to dostal?!
Otočil se kolem dokola. Stále byl na hlavní třídě, Ranařovo tělo leželo tam, co padnul. Po zaměstnancích nikde ani stopy, nejspíš se utekli někam schovat. Zbytek obchodu však vypadal stále stejně, když tedy pominul to nezvyklé ticho, které v marketu zavládne v těch řídkých chvílích, když vypadne automaticky přehrávaná hudba.
Patrikův racionálně fungující mozek měl už zase tendenci připisovat předchozí událost halucinací, nebýt tepající rány na krku. Bylo to jako noční můra, z níž se nemůže probudit. Vše vypadalo normálně a v příštím okamžiku čelil zrůdě se žraločími zuby, aniž tušil, jak se do jejích spárů dostal.
Anebo teď. Stále všude panovalo ticho, jenže teď to bylo ticho hlubokého lesa za bezvětří, kterým se krade lovící šelma. Cítil to napětí, hromadící se ve vzduchu. Upřený pohled hladového tvora, větřícího, dychtícího. Patrikovy ruce bez váhání vyměnily zásobník v beretě za plný, dopadnutí kovu na kameninovou podlahu a cvaknutí pojistky zaznělo ostře a definitivně.
Jenže v danou chvíli by potřeboval spíš protitankovou střelu. Ještě byl napůl otočený zády k hlavnímu vchodu, odkud přeci nemohlo přes zavřené dveře a spuštěnou mříž přijít žádné nebezpečí, když koutkem oka zahlédl velkou černou skvrnu. Zrychlený pohyb, okamžik mezi dvěma nádechy, pak závan horkého dechu a náraz. Drtící bolest, zachvacující celý trup, cinkot dopadajících nábojnic od ran vypálených jen tak do vzduchu. Řev hladové bestie. Patrikův vlastní křik, oznamující světu jeho neodvratnou smrt.
„Spokojený, Tungu?“
„Dobré maso! Šťavnaté a mladé!“ vydechl tygr, přesycený krví a masem roztrhaného muže. Channa ho nechala dostatečně se nasytit novou chutí, přestože mu celou dobu seděla za krkem. Možná se jen potřebovala vzpamatovat z otevření portálů do několika světů, kterými proběhli, aby se své kořisti dostali do zad, nebo zkrátka neznala soucit. Tung o podobných věcech nepřemýšlel, zkrátka je bral, jak byly.
„Budeš mi ještě dělat společnost?“
„Jak si přeješ, ó Velká lovčí. Bude mi ctí.“
Tygr naposledy šťouchl čumákem do krvavých zbytků, aby nasál pach masa pro pevnější zafixování této vzpomínky. Pak vyrazil rovnoměrným klusem zpátky na prodejnu, podivnou jezdkyni pevně usazenou za krkem.

Někdy kolem druhé hodiny zaslechla Dášeňka ženské chichotání z uličky s červenými víny, když kolem projížděla na elektrice, paletu bonboniér a čokolád naloženou na lyžinách. Krátce se zamračila, přepnula ovládání a velmi opatrně zacouvala podél středové palety s vystavenými sekty. Ženský smích? Teď?
Tři postarší dámy v šedavých plédech a hábitech, bílé vlasy schované pod černými šátky, se navzájem podpíraly, aby neupadly. Nepřestávaly se chichotat ani ve chvíli, kdy zahlédly Dášu, právě naopak. Smích přešel do vyšší tóniny, přerušovaný bubláním toho nejlevnějšího krabicového vína, které do sebe ženy střídavě nalévaly.
„Channi? U vína jsou tři opilé polednice. Postaráš se o ně?“ zeptala se Dášeňka, jakmile ve sluchátku mobilu zaslechla krátké „hm?“.
„Z chvíli. Jsem u pultů.“
Dášeňka se už nezdržovala, pohnula madlem elektriky, která se poslušně rozjela zase dopředu, a tiše si broukala. Za všechny ty noční si dávno zvykla na výskyt polednic, sirén i mnoha dalších podivných stvoření, která jim zpestřovala směny. To přepadení dneska bylo... navíc, něco jako drobná prémie. V létě těsně před Beltainem, který probíhal v sedmi těsně sousedících světech naráz, bylo divočeji. Skřetíci pořádali nájezdy na maso i drůbež, elfové se zpili do němoty medovinou, přichystanou do nové akce, dryády z nedalekého remízku proměnily půlku zeleniny a ovoce v silnou kvašenou břečku a opily jí satyry z širého okolí, takže to na prodejní ploše vypadalo jako na sakra velkém mejdanu. A i to zvládli.
Když proto zaslechla o pouhou minutu později nelidský řev, pouze sebou trochu škubla leknutím. Nebála se však, přestože se řev ozval právě ze směru, kterým byl obslužný úsek. Channa řekla, že je u ryb a tohle byl nejspíš výsledek jejího zásahu.

Žako ještě jednou překontrolovala objednávku nápojů, než klikla na ikonku „odeslat“. Zbývalo jí obejít mléčné oddělení a mrazící vany. To půjde rychle, skener už měla připravený.
Zvířátkovi se totiž podařilo vytahat z mrazáku skoro všechny palety a doplnit zboží i přes to zdržení s krakenem, co se nečekaně objevil v zázemí za pulty. Na jedné straně se sápal ven do prodejny, některá chapadla však našla i dveře do skladu, ke Zvířátkově smůle. Ten i s paletou mražených hranolek uvázl přímo mezi nimi a jen díky štěstí a vlastní mrštnosti dokázal chapadlům uhýbat, dokud nedorazila Channa s Tungem.
Mít na pultech oddělení mořských ryb, ráno by mohli zákazníkům servírovat čerstvé calamari. Takhle mršina skončila v lisu na bioodpad, tedy aspoň ty kousky, co zůstaly na téhle straně portálu. Channa obvyklým pochmurným tónem poznamenala, že většina bestie zůstala v domovském světě – včetně zobanu, na který si ta divoška dělala zálusk.
Šéfka ze zvyku mrkla na časomíru na obrazovce vpravo dole. 2:56
Za hodinu dorazí zelináři, pekařky a holky od pultů. Co se posunula otvírací doba na šest ráno, museli všichni zaměstnanci chodit o hodinu dřív. Pro některé to byl neřešitelný problém hlavně kvůli dojíždění, takže nejspíš potká ty samé lidi, co kdykoli během uplynulého týdne. A zase si vyslechne ty samé nářky na nesmyslnost takové otevírací doby, odpoledne pak budou zaměstnanci z druhé poloviny naříkat, proč oni mají pořád večerní směny... Ještě, že se dnes obchod zavře! Ten jeden den pomůže víc, než lidé z denní vůbec tuší!

Půl čtvrté.
Všechno šlo hladce, možná až příliš. Huhu uložila další bonboniéru do regálu a rozhlédla se. Kromě skřítčí rodiny, kterou nachytala před deseti minutami u košů s popcornem – a milosrdně jim těch pár zrnek kukuřice z roztrženého sáčku přenechala, protože skřítci čistili obchod od švábů a další hmyzí havěti – nenarazila na nic nenormálního. Žádné zmlsané květinové víly, opilé z rumových pralinek, žádný hejkal uvelebený v gumových medvídcích a marshmallow.
Klid byl dokonce i na zelenině. Obvykle tam v noci bývalo nejživěji z celého obchodu. Zapomenuté vlaštovky hodovaly na jablkách a hruškách, fénixové dávali přednost spíš karambole a granátovým jablíčkům, teď před Vánoci však nepohrdli ani tamarillem, mučenkami nebo longanem. Krysáci hrávali fotbal s bramborami nebo košíkovou se starými cibulemi.
Chiméry se zase rády uvelebovaly na banánech nebo mandarinkách a společensky si navzájem čechraly peříčka a pročesávaly srst, aby do ní zachytily co nejvíc z vůně drceného ovoce. Dryády a satyrové laškovali mezi saláty a kedlubnovým listím, bludičky si rády hrály na žampionech a pro legraci je nechávaly světélkovat všemi barvami duhy.
Dnes však nic. Jako by všechny bytosti někam zmizely – nebo ještě hůř, jako by ani neexistovaly. Huhu si nedokázala představit, co by dokázalo vyděsit přidrzlé, ale jinak přátelské bytosti, aby se ani neukázaly.
Do jejích myšlenek zaznělo vzdálené zavrčení, vzápětí se vedle Huhu objevil obrovský černý tygr s šedavými pruhy a s Channou za krkem.
„Co se děje?“
„Nestíhám!“ zašklebila se Channa lehce nepříčetně. Huhu to však nevyvedlo z míry, tohle říkávala Channa pokaždé. A pokaždé, když se ráno obchod otvíral, bylo vše na svém místě a připravené.
Jenže pokud by to bylo jako pokaždé, Tung by dál lovil ve svém světě a Channinu hlavu by nezdobilo paroží. Dávno by totiž své trofeje odložila a s nimi i získané schopnosti.
„Musíme uzavřít brány do osmnácti světů, ve kterých současně probíhá lokální obdoba Samháinu,“ pokračovala Channa. „Naštěstí jich část těsně sousedí, nebo se dokonce překrývají, takže se brány dají zajistit zároveň, ale musíme využít všechny nouzáky včetně toho zazděného.“
Nouzové východy sloužily svému oficiálnímu účelu pouze ve dne. Za soumraku a po setmění se měnily v brány, kterými se do obchodu dostávali návštěvníci z jiných světů, často velmi hladoví a nenechaví návštěvníci. Proto byla součástí noční směny i Channa; dohlížela, aby nikdy nebylo otevřeno více portálů zároveň, vyháněla zlodějíčky, žrouty a nenechavce z regálů, občas chránila kolegy před útokem bestií z jinosvětů.
A každou noc před Štědrým dnem uzamykala prostor všech bran, protože Samháin byl hrozbou pro rovnováhu nejen místa a budovy, ale i reality, v níž žili místní obyvatelé. Lidé většinou bývají slepí k čemukoliv jinému, nevysvětlitelnému nebo příliš fantasknímu, a tak se drobné maléry s prozrazením snadno maskovaly. Výbuch a proměna obchodu, průnik cizí dimenze, případně invaze z pekla by se však těžko vysvětlovala třeba výbuchem pyrotechniky ve skladu. Proto ta opatrnost a rituál zamykání.
Huhu se zase chopila bonboniér. Každý dělal svou práci, občas zcela nezávisle na zbytku osazenstva. I o tom byly noční směny: samostatná práce a často i hodina, dvě naprosté samoty, během níž se zkrátka pracovalo. Normální, trochu nudná směna.
Dvě minuty, déle to netrvalo. Channa pracovala rychle, zvlášť když ji tlačil čas. Huhu se zkrátka v jedné chvíli otočila, aby uložila nějaké zboží do regálu, a když se pak znovu podívala ke stěně, tygr i Channa už byli pryč. Zmizeli naprosto neslyšně a jen slábnoucí pocit čehosi nenormálního byl důkazem, že Channa provedla ty své kejkle s ovládáním bran. Huhu už ani nebyla schopna přesně určit, kde je vlastně onen zazděný nouzový východ – podél stěny se táhly police a koše se zbožím jako vždy.
Něco přeci jen zůstalo. Huhu lícovala bonboniéry, když si náhle všimla čehosi známého na polici těsně za cenovkovou lištou. Opatrně zvedla dlouhý zahnutý černý dráp, přecházející v umně vyřezávanou rukojeť. Huhu se jen ušklíbla: to byl jeden z Channiných nožů. Pořád je někde zapomínala...
A do příchodu ranní směny náhle zbývalo deset minut.

Sešli se zase na společenské místnosti. Huhu a Dášeňka si sedly do kuřárny, oddělené skleněnou stěnou, a daly si první ranní cigaretku. Ovečka si unaveně položila hlavu Beránkovi na rameno, Jelen a Zvířátko se tiše bavili o receptech na ragú. Žako odpila své skoro studené kafe a vzhlédla, když konečně dorazila i Channa.
„Odpoledne se normálně zakódují východy a mělo by to vydržet.“
Už odložila paroží, dravčí oči i studený pohled lovce a toulec u pasu opět plný – byla připravena vyrazit zpátky. Slavit. Lovit. Páchat všechny ty nepřístojnosti, co obvykle během dovolené páchala a o kterých nechtěla Žako radši moc vědět.
„Ale stejně jsme dobří,“ nechala se slyšet Jelen. „Kromě Martiny nikdo netuší, co se tady v noci dělo.“
Žako pustila Martinu domů ještě před půl jednou ráno, jakmile měla svou práci hotovou. Ani jedna se slovem nezmínily o přepadení, či o tom, co se s lupiči pak stalo; holky z trezoru mívaly také svá malá tajemství. Martina bude respektovat všeobecné mlčení noční směny o průběhu téhle šichty, tím si Žako mohla být jista.
„Tak... Šťastné a veselé,“ mávla Channa rukou na pozdrav a poprvé za celou noc se uvolněně usmála. „Uvidíme se za dva dny.“
Jo. Jako by se nic nestalo – noční směna to potáhne dál.

9 komentářů:

  1. Přečteno jedním dechem. Vystydl mi kvůli tobě čaj :-) Jediné, co neskousnu, je Samhain o Vánocích. Nebo to svádíš na čas, který běží v jiných světech jinak?

    OdpovědětVymazat
  2. Kní, přesně takhle jsem to myslela - bylo jen shodou náhod, že se ty dvě noci spojily v jednu. I když to vypadá divně.

    OdpovědětVymazat
  3. No, asi takhle - že běží jinde čas jinak, to beru. Někde se ty historky o prospaných letech v dutých kopcích vzít musely. Souběh dvou různých svátků ve dvou různých světech, proč ne. Ale že v osmnácti světech bude Samhain, když tady je Alban Arthuan (nebo Yule, záleží na tradici, ke které se hlásíš:), to už je na mě moooc velké sousto a zavání to zneužitím autorské moci :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Er, přímo Samhain ne, spíš jeho energetické obdoby. Popravdě důležitý není název svátku, ale fakt, že jde o významný okamžik v předělu ročních dob, času, běhu života. Narvat tam jakýkoliv jiný název včetně svátku Sv.Dyndy, vyznělo by to v podstatě stejně (nebo naopak by došlo k naprostému chaosu). :) Zkrátka v osmnácti různých světech v tu samou noc proběhlo osmnáct různých předělů a změn. Sáfra, chce se to lépe vyjadřovat.
    Tímto tě pasuji na svého Nejvyššího a Nejdetailnějšího Rejpala. Teď už se mne nezbavíš! Mruhehehehe!

    OdpovědětVymazat
  5. Ó díky, to je příliš velká čest :-)(A nezbavitelnost je předpokládám oboustraná, rýpu často, rýpu ráda :-D

    Jasně, že na jméně tolik nezáleží, když na tom zrovna nepostavíš zápletku, důležitá je podstata. Samhain/Dušičky/Haloween je čas, kdy se otvírají brány mezi světy, vyjíždí Divoký hon a mrtví chodí na návštěvu. Vánoce/Yule/Alban Arthuan je oslava znovuzrozené naděje, svátky světla, svátky klidu a pokoje (já vím, já vím, ne všude. Ale tvrdí se to:) Vidíš ten rozdíl?
    Narveš-li tam sv Dyndy nebo třeba svátek svatého Toulavého, neřeknu ani popel, neb o podstatě a zařazení takového svátku do kola roku nevím ani fň a prostě to vezmu jako fakt z uspořádání tvých světů. Ale křížení svátku smrti a zrození, to mi prostě ježí chlupy. Můžeš napsat, že na jabloni vyrostly melouny (a ve fantasy bude platit pravidlo "shut up, it´s a kind of magic"), ale není jednodušší z moci autora popjmenovat ten strom melounovníkem?

    OdpovědětVymazat
  6. Hele, kolik popela si ještě mám vysypat na hlavu? :D
    Jop, beru bez výhrad. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Už mlčím :-) Na hlavu si nic nesyp, vysyp něco dalšího z hlavy ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Helemese, to jsem už někdy někde četl!

    OdpovědětVymazat