Pro Jiřího Ulricha alias čuka
Dusot malých nožek se rozléhal starobylou chrámovou lodí a do poplašeného mávání holubích křídel se vzneslo vzrušené volání:
„Anděl! Tam je anděl! Dědečku!“
Bývalý kostelník s úsměvem zvedl bělovlasou hlavu, když k němu pětice zadýchaných dětí doběhla:
„Tiše, děti, tiše. Jste v chrámu Páně.“
„Ale ten kostel je přeci dávno zrušený, dědečku,“ zamračil se důležitě osmiletý Jeník. „Říkal to pan farář v té nové katedrále na druhém konci města.“
„Víra není ve slovech, ale v srdci, Honzíku,“ pokýval dědeček hlavou. „Co jste to prve volaly, děti? Ozvěna si s vámi hrála a nebylo vám rozumět.“
„Dědečku, tam je anděl!“ zavěsila se nejmenší Natálka dědečkovi na paži, přitom droboučkým prstíkem ukazovala kamsi nahoru na kúr.
„Tam je spousta andělů,“ souhlasil dědeček. Co ty děti všechno nevidí!
„Pojďte, už se stmívá. Rodiče by se o vás báli,“ zvedl se ztěžka na nohy od rozdělané práce. Kostel možná byl dávno zrušený, ale on, věrný minulosti, dál pečoval o jeho krásu a duši. I o kamennou mozaiku, zdobící podlahu před oltářem.
O něco později, když chrámovou loď prosvětlily poslední sluneční paprsky, se starý pán vrátil. Usadil se v jedné z mála zbývajících lavic, tichý jako sochy andělů vysoko pod klenbou. Trávíval tak každý soumrak, starý muž v prastaré stavbě, oba téměř zapomenutí lidmi i časem.
Dnes však překvapivě nebyl sám. Prvním náznakem něčeho neobvyklého byla vůně, která s posledním paprskem náhle naplnila chrámovou loď. Jako včelí vosk a med a luční kvítí z louky za rodným domem. Vanilkové rohlíčky paní Brownové, co je měl jako malý tak rád. Levandule a divoká růže, ze kterých si jeho žena vyráběla domácí šampon. Nejkrásnější vzpomínky mu vířily hlavou, dokud si nevšiml jí.
Nezměnila se. Po všech těch letech zůstala stejně krásná a mladá jako v den, kdy ji spatřil poprvé; když si přišla pro Ellen. Krátké rudozlaté vlasy, trčící do všech stran v podobě vrabčího hnízda, čtveračivý úsměv. Velké živé oči, zelenější než mladá tráva a nekonečně hluboké. V džínách a tričku vypadala skutečná – přestože mu rozum říkal, že to nemůže být pravda.
„Vítej,“ vydechl nakonec.
Usmála se.
„Zůstal jsi. Všechny ty roky jsi tu zůstával.“
„Kvůli ní.“
Mírně kývla hlavou. Nebylo potřeba vyslovovat jméno a jitřit staré rány.
„Byl to krásný dům,“ rozhlédla se pak po ztichlém chrámu.
„Viděla jsi už tu novou katedrálu?“ ušklíbl se. „Ocel, beton a sklo.“
Další nepatrný úsměv. Nebylo na ní soudit lidské činy.
„Víš, byl to dobrý život. Rozmlouvat s anděly a oprašovat svaté,“ povzdechl si do houstnoucího šera. Ona už nepromluvila a tak tam jen dál seděl, starý muž ve starém chrámu.
Když příští ráno děti přišly za dědečkem, před vraty zrušeného kostela je zastavil mladý policista. Nesměly dovnitř. Stejně tak strážník ale nepustil dál ani novináře, větřící senzaci, a odehnal i těch několik bláznů, vykřikujících cosi o konci světa. Pouze dva zřízenci s nosítky směli vstoupit do chladného šera – poslední dva živí, kteří spatřili úsměv starého muže.
Pozdější vyšetřování nikdy neurčilo přesné příčiny neštěstí. To ráno však zaměstnanci pohřebního ústavu, policisté i celý dav mohli přísahat, že s prvním slunečním paprskem, který vykoukl z šedých mraků, se celá stavba zachvěla. Kamenné krajky, zdobící po staletí krovy a věžičky, se rozpadly v prach, chrliče naposledy zaplakaly nad vlastním osudem. Bez duše, která by v něm sídlila, se starobylý chrám Páně sám uložil ke spánku.
A dětem zůstala vzpomínka na dědečkův usměv.
Opava, 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat