sobota 5. listopadu 2011

Temný a černá

Motor postaršího sedanu ještě jednou zabrumlal, než ztichl docela. Po následné explozi dokonalého ticha jí k uším dolehl ptačí zpěv, šumění větru v korunách stromů, vzdálené zurčení potůčku kdesi v půli zalesněného kopce. Žádné zvuky civilizace, ani stopy po další lidské přítomnosti, jen dokonalý klid. S divoce bušícím srdcem vytáhla klíček ze zapalování a pomalu vystoupila.
„Bohové, to je díra!“
Marion si nikdy nebrala servítky a pro tuhle její někdy sebevražednou vlastnost jsem ji měla ráda. I teď jsem se jenom usmála, když jsem na okamžik spatřila svůj nový domov jejíma očima: stranou veškeré civilizace, na konci náročné a nebezpečné cesty lesem. Místo domu jen srub, přikrčený pod rozložitým dubem, a nikde ani náznak jakýchkoli technických vymožeností. Dokonalá divočina jak z příběhů o dobývání Aljašky.
„Možná díra, ale celá jenom moje,“ ušklíbla jsem se spokojeně.
„Nechceš si to přeci jen ještě rozmyslet? Kdyby se ti něco stalo...“ obrátila se na mne přítelkyně s toutéž naléhavostí v hlase, kterou používala při přesvědčování našich akcionářů během jednání o rozpočtu.
„Mám tady satelitní telefon i vysílačku. Za srubem je dieselový agregát, ve svahu nádrž na naftu. Studna má skvělou vodu a kdyby něco, kousek zpátky po cestě jsme jely kolem potoka. Mám tu všechno, co potřebuji, Marion, a nic se mi nestane,“ vyložila jsem z auta veškerá svá zavazadla - batoh s notebookem, kufr s oblečením a menší tašku s drobnostmi z bývalého bytu. Nikdy jsem toho nepotřebovala hodně a bylo tomu tak i teď - jednou z mnoha mých podmínek při koupi srubu byl zařízený interiér.
„Ale co ten vrah, co se skrývá někde tady po kraji? Copak jsi neslyšela u snídaně ty dva?“ vytáhla další argument a cestou ke srubu za mnou statečně balancovala na jehlových podpatcích, přes rameno přehozený popruh batohu s počítačem.
„Myslíš ty staré manžele u vedlejšího stolu?“
Jely jsme celou noc a ráno jsem zastavila u malého motorestu na snídani. Vařili překvapivě dobře a číšnice znala každého místního hosta i většinu dálkových řidičů jménem - takový útulný podnik se dnes už moc nevidí. Zatímco jsme se ládovaly úžasnými lívanečky s javorovým sirupem, u vedlejšího stolu dva postarší manželské páry rozebíraly řádění místního sériového vraha. Co jsem pochopila, byl spíš místní postavičkou, než skutečnou hrozbou - většina „zaručených zpráv“ pocházela minimálně z páté ruky nebo z novin.
„Bylo to přeci i v novinách!“
„Právě ty bys měla vědět nejlépe, že noviny většinou celou věc nafouknou,“ postavila jsem kufr na podlahu. Pořádně to zadunělo, až Marion nadzvedla obočí.
„Ozvěna.“
Nechtěla jsem jediné přítelkyni vysvětlovat, jak dokážu unést téměř sedmdesátikilové zavazadlo bez zjevné námahy. Marion sice byla zlatíčko, ale zlatíčko upovídané.
„A jak se dostaneš dolů, až odjedu?“
„Jsem domluvená s jedním místním chovatelem, že mi pozítří přiveze koně. Nebude sice oficiálně můj, ale mohu na něm jezdit, dokud tady budu bydlet. Tohle je kraj, kde si lidé ještě pomáhají z čisté solidarity, Marion. A kdybych měla jakýkoliv problém, určitě jako první zavolám tobě. Věř mi.“
O hodinu později jsem přítelkyni konečně zamávala na rozloučenou. Posilněná čerstvě umletou kávou a aspoň částečně uklidněná nenápadným komfortem ve srubu odjela, přestože si neodpustila ještě několik poznámek o mé samotářské povaze. Nechala jsem ji při myšlence, že si potřebuji odpočinout od velkoměstského shonu a že mne to v divočině přestane za pár dní samotnou bavit. Bylo to mnohem jednodušší, než jí vysvětlovat skutečné důvody.

V noci mne probudil šramot dole u kuchyňských dveří. Podle zvuku se něco snažilo nepozorovaně dostat dovnitř – počáteční škrábání drápů se změnilo v lomcování klikou a nakonec v lupnutí západky v zámku. Takže žádný lesní tvor, co je zvědavý na nového souseda, ale mnohem nepříjemnější návštěva. S myšlenkou na Marioniny nevyplněné pesimistické předpovědi, že skončím sežraná někde v hlubokém lese, jsem jen tak v košilce a bosá potichu vyrazila ke schodišti.
Byl vysoký. Co vysoký, přímo obrovský! Zavalitý, páchnoucí potem a starou krví, v uválených šatech plných listí. Na nohou pracovní bagančata, ze kterých na čerstvě vytřenou podlahu už stačilo odpadnout minimálně půl kila zapáchajícího bahna. Stěží jsem potlačila rozhořčený výkřik – teď nebyla vhodná doba rozčilovat se kvůli nepořádku.
Moc jsem mu do obličeje neviděla, tak ho měl zarostlý. Slyšel ten chlap vůbec někdy o žiletce nebo o břitvě?
V ruce se mu cosi zalesklo. Aha, takže o břitvě už slyšel. Spokojeně jsem se usmála. A to se Marion obávala, že se tady budu nudit! Já, v lese!
Nechtěla jsem si však zaneřádit vlastní kuchyň víc, než byla potřeba. Už takhle budu muset ty jeho šlápoty vydrhnout mýdlem a kartáčem. V rychlosti jsem proběhla halou a předními dveřmi ven, ovšem ještě předtím jsem promyšleně shodila ze stěny starý obrázek, abych upoutala pozornost. Stejně se mi nelíbil – ani obrázek, ani vetřelec.

Za svítání jsem se vrátila. Unavená, s rozbolavělými packami, protože ten prevít se mi snažil uniknout přes skály, ale naprosto spokojená. Tohle byly skutečně hodně hluboké lesy. Hotový ráj pro tvora, jako jsem já. Už žádné plížení se ve stínech, žádný strach, že mne náhodou někdo zahlédne, jak se po probdělé noci kradu domů. Odtud mne jen tak někdo nedostane!

Tisková zpráva:
Dnes ráno bylo v přírodní rezervaci nalezeno tělo uprchlého Jamese Arclighta, který byl obviněn ze sedmnácti vražd. Podle koronera padl J.A. do spárů velké šelmy, nejspíš medvěda nebo vlka. Správce rezervace však vydal prohlášení, že takto velké zvíře se na jeho území nenachází, a turisté i místní obyvatelé tak mohou být klidní. Už žádné nebezpečí nehrozí.

Opava, 2007

Žádné komentáře:

Okomentovat