V listopadu se to obvykle děje - vítr voyuer chce mermomocí vidět, co je pod listím, naopak lidé a další zvířata se zahalují do dalších tepelně izolačních vrstev, třeba i těch tukových. Při procházce romanticky zlatě zbarvenou zahradou či sadem jeden riskuje, že si našlápne na velice blízké seznámení s násadou hrábí, deštníky a občas i neštníky se stávají velmi vyhledávanými společníky při každé cestě ven.
Sedmero se mezi sebou snaží vzájemně přemluvit, aby se zapojilo do každoročního bláznění kolem NaNoWriMa. Nápad by byl, dokonce grandiózní, plný magie, bitev, cynického pohledu na svět i hrdiny, o historii nemluvě, ovšem... Možná je to jen vyčerpáním po příliš náročném týdnu, ale krutě se nám dnes nechce nic dělat.
Vymýšlet příběhy a doplňovat si v hlavě další poznámky k těm už rozpracovaným textům, to je brnkačka, která nás nestojí žádnou energii - to spíš máme problém nemyslet tímhle směrem, aby bylo v hlavě místo i na něco jiného. Samotný akt převodu myšlenky do slov už je ale o něčem zcela jiném. Příliš to tentokrát zavání prací, stejně jako milované šití šperků, oblíbené pletení, obyčejné čtení knížky nebo koukání se na film. Už hodně dlouho jsem takhle nebyla unavená prostou existencí.
Možná i proto jsem dneska zatřásla jedním z nejstarších stromů ve Hvozdu. Výsledkem onoho sklepávání pavučin, starých hnízd a listů jsou právě ony tři povídky uvedené níže. Nic moc převratného, jen drobnosti vzniklé z náhlé inspirace a napsané naráz. Reálný důkaz tvořivého záchvatu a skutečnosti, že i já jsem schopna si střihnout ultrakrátkou povídku, tedy ultrakrátkou na své poměry.
A ano, existují další povídky v tomto dvojakém tónu. Některé jsou rozepsané, jiné existují jen v podobě několika zdánlivě nesouvisejících poznámek v balastu deníkových zápisků. Stačí je "jenom" napsat a vyslat do světa, ať se porvou se čtenáři samy. Ovšem tohle jednoduché konstatování obnáší týdny vymetání pavučin kdesi vzadu v lebezni, kde se mísí opiové sny stoleté veverky s tanečky noční můry v růžovém baletním kostýmu. Z takové matérie pocházejí právě ty nejpodivnější záblesky příběhů, které se téměř samy úslužně poskládají do kratičkého příběhu, nadrápaného v jediném extatickém záchvěvu činorodé aktivity.
Což ovšem neodpovídá nynější situaci. Je listopad a NaNoWriMo a tedy bych měla frenenticky datlovat do klávesnice, až odletují jednotlivá písmenka, ovšem realita říká něco jiného. Mele stále jedno a totéž o únavě z nedoléčeného kataru a rozbolavělých kloubů, o nedostatku spánku a odpočinku a vůbec. Nemám ráda realitu, protože se tak děsivě opožďuje za tím, co se děje na druhé straně os frontale. A tak si listí padá dál, vítr se mi marně snaží dostat do ložnice - dobře utěsněná okna jsou základem teplého pelechu i dílny - a z archivu postupně vypadávají staré texty.
Bylo na čase. Ty nové se zatím stejně nemohou publikovat.
Sedmero se mezi sebou snaží vzájemně přemluvit, aby se zapojilo do každoročního bláznění kolem NaNoWriMa. Nápad by byl, dokonce grandiózní, plný magie, bitev, cynického pohledu na svět i hrdiny, o historii nemluvě, ovšem... Možná je to jen vyčerpáním po příliš náročném týdnu, ale krutě se nám dnes nechce nic dělat.
Vymýšlet příběhy a doplňovat si v hlavě další poznámky k těm už rozpracovaným textům, to je brnkačka, která nás nestojí žádnou energii - to spíš máme problém nemyslet tímhle směrem, aby bylo v hlavě místo i na něco jiného. Samotný akt převodu myšlenky do slov už je ale o něčem zcela jiném. Příliš to tentokrát zavání prací, stejně jako milované šití šperků, oblíbené pletení, obyčejné čtení knížky nebo koukání se na film. Už hodně dlouho jsem takhle nebyla unavená prostou existencí.
Možná i proto jsem dneska zatřásla jedním z nejstarších stromů ve Hvozdu. Výsledkem onoho sklepávání pavučin, starých hnízd a listů jsou právě ony tři povídky uvedené níže. Nic moc převratného, jen drobnosti vzniklé z náhlé inspirace a napsané naráz. Reálný důkaz tvořivého záchvatu a skutečnosti, že i já jsem schopna si střihnout ultrakrátkou povídku, tedy ultrakrátkou na své poměry.
A ano, existují další povídky v tomto dvojakém tónu. Některé jsou rozepsané, jiné existují jen v podobě několika zdánlivě nesouvisejících poznámek v balastu deníkových zápisků. Stačí je "jenom" napsat a vyslat do světa, ať se porvou se čtenáři samy. Ovšem tohle jednoduché konstatování obnáší týdny vymetání pavučin kdesi vzadu v lebezni, kde se mísí opiové sny stoleté veverky s tanečky noční můry v růžovém baletním kostýmu. Z takové matérie pocházejí právě ty nejpodivnější záblesky příběhů, které se téměř samy úslužně poskládají do kratičkého příběhu, nadrápaného v jediném extatickém záchvěvu činorodé aktivity.
Což ovšem neodpovídá nynější situaci. Je listopad a NaNoWriMo a tedy bych měla frenenticky datlovat do klávesnice, až odletují jednotlivá písmenka, ovšem realita říká něco jiného. Mele stále jedno a totéž o únavě z nedoléčeného kataru a rozbolavělých kloubů, o nedostatku spánku a odpočinku a vůbec. Nemám ráda realitu, protože se tak děsivě opožďuje za tím, co se děje na druhé straně os frontale. A tak si listí padá dál, vítr se mi marně snaží dostat do ložnice - dobře utěsněná okna jsou základem teplého pelechu i dílny - a z archivu postupně vypadávají staré texty.
Bylo na čase. Ty nové se zatím stejně nemohou publikovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat