Mají v sobě kouzlo osamocených snovaček, tančících v liduprázdném sále na hudbu, kterou slyší jen ony. Jejich hranice jsou stejně nehmotné jako milníky, skrze něž se počítá lidská zkušenost a plynoucí život. Vinou se po cestách vyslaných peřím fénixů, zdobených drahokamy i šupinami starodávných ještěrů, jejich stezky jsou smáčené slzami, krví, nektarem bohů. Jsou rychlé i pomalé jako let jediného okvětního plátku sakury. A vždy v sobě nesou živoucí příběhy, odehrávající se v jediné studené kapce, která ulpí na hrotu obnažené dýky.
Listopadové noční procházky jsou zkrátka něčím víc než prostým přesunem v časoprostoru. Pokud vůbec něco, jsou to právě mlžné stíny a nazlátlé světlo pod větvemi vzrostlých lip a dubů, co mne dokáže vytáhnout z tepla a pohodlné náruče kožešin do sychravé, mrtvě temné noci. Nekonečno možností, v něž se mění každý nádech, ozvěna staccata podpatků, zašelestění sukně, to vše je pevným základem pro snování a tkaní. Záleží jen na náladě a lehkosti kroků, jestli bude výsledkem črta lehká a křehká jako filigránová krajka z pavučin babího léta, nebo naopak legenda těžká a bohatá jako orientální koberec epických rozměrů.
Ano, dnes v noci jsem opět byla venku. Teď už jen zbývá všechno to zlato, mráz, mokro a ticho vetkat do nového příběhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat