úterý 3. dubna 2012

Nalgašský průsmyk

Jeden z mých nejlepších textů poslední doby. Osobně snad i nejoblíbenější kousek, protože obsahuje všechno, co na lidských bytostech stojí za to obdivovat. 
Varování: je to povídka. Dlouhý text. Kdo nejste zvyklí déle číst, připravte si opravdu velkou porci čokolády.


Mlha se ještě převalovala nad bitevním polem, ztrácela však už svou soudržnost. Silný vítr od jihovýchodu ji trhal na cáry, aby spolu s ní odnášel i pach krve, spáleného masa a hniloby. Na zemi, rozbředlé prolitou krví do slizkého bahna, ležela v nepřehledné změti těla rytířů, koní i bestií. Místy ještě žhnuly slabé ohníčky vyprchávajících zaklínadel, bitevní pole však už bylo dokonale mrtvé. Téměř tři dny trvající bitva skončila bez vítězů i poražených.
Mirkeil se nehýbal. Zíral do ranního nebe a jenom oddechoval – to bylo momentálně všechno, co dokázal. Když se před chvílí pokusil posadit, málem bolestí zase omdlel. Měl zlomenou nohu, minimálně tři žebra a radši ani nezjišťoval, kde všude je posekaný, pokousaný a bodnutý.
Krátké zafrkání kdesi za hlavou ho přivedlo zpět od bloumání v modravých výšinách. Kůň? A čí? Jejich, nebo náš, živý?
Krátce zamlaskal, vzápětí si uvědomil, jakou nehoráznou pitomost udělal. Pokud to byla jedna z těch masožravých bestií...
Jeho čela se dotkl sametový čumák, ozvalo se tiché radostné zaržání.
„Kde ty se tady bereš?“ hlesl Mirkeil překvapeně a méně zraněnou pravačku natáhl ke koňské hlavě. Zafunění, vyjadřující odpor k zaschlé krvi na kůži, pak Mirkeil přeci jen mohl bílého hřebce pohladit po čelisti.
„Doufám, že jsi jenom utekl z tábora,“ povzdechl si Mirkeil a hodně pomalu se na pravém loktu vzepřel. V zádech mu varovně zakřupalo, ale nesvalil se hned zpátky, to bylo dobré znamení.
Hřebec chvíli postával nad Mirkeilem, než zprava obešel těla dvou vlčích bestií. V cárech mlhy připomínal spíš přízrak, nádherný i přes krvavou špínu, pokrývající jeho sněhobílou srst. Kdysi složitě splétanou hřívu měl teď rozcuchanou, nad kohoutkem dokonce vyškubanou. Kterási bestie se ho pokusila strhnout; v téhle bitvě proti sobě stáli nejen lidé, ale i zvířata.
Ozvalo se další zafrkání, tentokrát naléhavé. Bělouš zahrabal kopytem, pak znovu sklonil hlavu k Mirkeilovi a šťouchl do něj. Byl hodně neklidný, ale nechtěl muže nechat na místě. Dokonce poklekl předními nohami do bahna, aby mu usnadnil nasedání – i tak ale Mirkeil málem omdlel bolestí, než se mu podařilo zlomenou nohu přehodit přes koňský hřbet.
Teprve když se hřebec postavil, zahlédl Mirkeil důvod jeho znepokojení. Od západu se k nim blížil černý mrak. Nevalil se po nebi, naopak. Pomalu se plížil po bitevním poli a v jeho temnotě mizela všechna těla. Byl jako hradba, zpoza níž není návratu.
„Jeď!“ otočil Mirkeil hřebce k východu, kde se až na samém konci širokého průsmyku rozkládal jeho tábor.
Z rudého polovědomí nekončící bolesti ho probraly výkřiky. Omámeně zvedl hlavu. Bělouš ho bezpečně donesl až před velitelský stan a ze všech stran se k nim sbíhali přeživší vojáci.
„To je kapitán Elladur od Kelharanských jezdců! Mirkeil dom Elladur!“
Několik párů rukou ho ochotně stáhlo z koňského hřbetu přímo na nosítka. Mirkeilovi se točila hlava, na chvíli dokonce téměř ztratil vědomí, ale hlt silné kořalky v krku ho rychle zase vzkřísil.
„Je zpět,“ ozval se chladný ženský hlas.
„Mirkeile? Bratříčku, jsi to ty?“ objevil se v jeho zorném poli známý obličej.
„Silasi, ty hovado! Kdes vzal Tanogovu pálenku? Zabije tě, jestli na to přijde!“ rozkašlal se Mirkeil. Kdosi mu pomohl do sedu.
„Tanoga je mrtvý, stejně tak zbytek našeho oddílu. Až doteď jsem si myslel, že jsem zůstal naživu jenom já,“ přiznal Silas.
„Je to mnohem horší,“ ozval se zprava další povědomý hlas. Mirkeil konečně popadl dech a zvedl hlavu. Seděl na stole ve velitelském stanu a kromě Silase kolem něj stáli ještě kapitáni Namek, Leokas a Banouin, kousek stranou pak čekala léčitelka Karwisha.
„Nemáme velení.“
Mirkeil se zamračil:
„Jak: nemáme velení? Kde je generál Kerwain?“
„Padl.“
„Noroga?“
„Zdrhnul, když jsme padli do léčky.“
„Khales Dračí spár?“
„Jeho tělo našli pod hromadou kizrilských bestií.“
„Raviak?“
Kolemstojící muži jen mlčky zavrtěli hlavami. Dokonce i všemi nenáviděný velitel buď padl se ctí, nebo dezertoval.
„S tím se už nedá nic dělat, Mirkeile,“ pokrčil Namek rameny. „Naši velitelé buď leží na bojišti, nebo zdrhli a nechali nás tu chcípnout. Kromě nás pěti nezůstal v táboře jediný živý důstojník.“
„Jak k tomu došlo?“
„Zatlačovali jsme je zpátky. Zdálo se, že zvítězíme a poženeme je až domů, ale vpadli nám do zad. Mezi skalami na pravé straně průsmyku vede úzká stezka. Nevejdou se na ni víc jak dva jezdci vedle sebe, ale stačilo to. Krvavá garda nám vpadla do zad. Než jsem posbíral dost mužů, nebylo skoro koho zachraňovat; šli především po důstojnících,“ vysvětlil Banouin. Ztěžka se opíral o berle, bez nichž by se na jedné noze těžko udržel. Mirkeil se radši neptal, jestli kapitán o tu druhou přišel už předtím, nebo až v průběhu zoufalého protiútoku.
„A dál?“
Kapitáni na sebe zmateně pohlédli, ale Silas pochopil:
„Nevíme. Nepřátelské vojsko se prostě najednou dalo na ústup.“
„Kolik nám zůstalo mužů?“
„Asi sedm tisíc, ale bojeschopné jsou tak dvě třetiny.“
Mirkeilovi se až zatočila hlava. Pět tisíc z šedesáti!
„Královna... už jste poslali zprávu?“
„Předevčírem. I kdyby se včas dověděla o naší situaci, Sedmá armáda se sem dostane nejdříve za čtrnáct dnů. Do té doby se Nepřítel vzpamatuje a jeho armáda projde průsmykem.“
„Nesmí!“
Skoro se zhroutil bolestí, když se pokusil postavil. Přátelé ho rychle položili na stůl, vzápětí se mu u hlavy objevila léčitelka. Chtěl odmítnout, ale byla neskutečně rychlá. Do krku mu nalila spoustu sladce vonící kchaly a tak dlouho mu tiskla dlaň na ústa, dokud nepolknul.
„Jezdci,“ zavrčela znechuceně. „O své koně se staráte líp, než o přátele! Pomozte mi ho svléknout!“
Přestože kchala zabírala rychle, Mirkeil vykřikl bolestí, když z něj sundávali zbroj. Pokusil se přátelům vysmeknout ze sevření, ale jen se rychleji vyčerpal; nakonec zůstal nehybně ležet a jen těžce oddechoval.
„Nebesa!“ slyšel kohosi šeptat hrůzou. Napůl v mrákotách se ušklíbl – dobře věděl, že není žádný krasavec.
„Všichni ven! A pošlete mi sem nějaké markytánky!“ přikázala léčitelka a Mirkeilovi z chladu jejího hlasu znovu přejel po zádech mráz.
Jen však zašelestil dveřní závěs a cinkot zbrojí vystřídaly tiché něžné hlasy, proměnila se i samotná léčitelka.
„S čím jsi to bojoval, blázne? Jsi víc mrtvý, než živý!“ vkradl se do jejího hlasu soucit, tak nepatřičný pro válečnici, která byla mezi jezdci pověstná svou nepřístupností a ocelovým chladem. Neoplývala žádnou z lidských slabostí a hrdě nosila přízvisko Ledová, přesto se teď proměnila v citlivou a něžnou ženu.
„Já... Už nevím,“ vydechl prudce. V hrudi pod levou paží se mu rozhořel palčivý oheň, který však mrazil – a zároveň cítil, jak se mu v živém mase cosi hýbe. Zalapal po dechu, znehybněný silou tří markytánek, které mu tiskly ruce i nohy k desce stolu, pak se oheň v ráně konečně zmírnil do celkem příjemného pálení.
„Radši se ještě napij. Musím všechny rány vydesinfikovat a to bude hodně bolet,“ nadzvedla mu léčitelka jednou rukou hlavu a u rtů mu přidržela malou misku. Chutnalo to po květinách a sladkém víně, ale už po prvním doušku se Mirkeilovi zatočila hlava. Přesto musel vypít celý obsah misky, léčitelka ho dřív nepustila.
„Co je to?“ vydechl. Účinky toho lektvaru byly mnohem rychlejší, než kdy zažil i u velmi silné kchaly. Bolest odeznívala, s ní se ale vytrácela i schopnost vládnout vlastnímu tělu.
„Kadris. Zbaví tě bolesti, ale ne vědomí,“ nenechala se Karwisha rušit při omývání ran. „Používám ho nerada, je silně návykový. Eloren, přineste mi další šití! A taky horkou vodu. Víte přece, co máte dělat!“
Když osaměli, léčitelka mu před očima podržela dlaň dlouhý zahnutý dráp:
„Tohle jsi měl v boku. Měl jsi štěstí, že ti neprobodl plíci. Takže ještě jednou: co jsi to potkal?“
Ze zamlžené paměti se vynořil obrys dvoumetrové bestie s medvědími drápy a lidskou tváří, kterou znával. Kdysi, ještě než Kaleb zemřel...
„Nepřítel mění mrtvé na své bestie. Všechny padlé musíme spálit.“
Jen přikývla, netvářila se zrovna překvapeně.
„Myslela jsem si to. V poslední bitvě jsem zahlédla některé staré známé, ale předpokládala jsem, že mě zmátla mlha.“
Mirkeil chtěl ještě něco dodat, ale zjistil, že ho přestávají poslouchat i hlasivky.
„To nic, veliteli. Jenom další z účinků kadrisu. Utlumí bolest, pak znehybní svaly, ochromí hlasivky a uspí až nakonec. Takhle je to bezpečnější pro nás všechny. Kdyby ses začal proměňovat v něco jiného,“ dodala, když si všimla zmatku v jeho očích.
Markytánky se vrátily s vodou, šitím a dalšími obvazy a léčitelka se soustředila jen na svou práci. Mirkeil cítil, jak se ho ženy dotýkají, vnímal mírné tahání, když mu zašívaly rány – ale nic víc. Také ho začala zrazovat oční víčka; musel se soustředit, aby je vůbec udržel zvednutá.
„Omdlévá?“
„Ne, usíná. Prožil si svoje.“
Objevila se dlaň, která mu zavřela oči:
„Odpočiň si, Mirkeile dom Elladur. Bozi vědí, že to potřebuješ,“ vkradl se do Karwishina hlasu zrádný soucit. Nechtěl poslechnout, ale v teple a tmě hodně rychle ztratil vědomí.
Nespal však dlouho – ani ne za dvě hodiny ho probudila hlasitá hádka. Chvíli mu trvalo, než rozeznal jednotlivé hlasy a slova, ale pak se k nim chtěl ihned přidat. Vždyť ostatní kapitáni rozebírali bojeschopnost zbytku armády bez něj!
Jen se zvedl do sedu, tělem mu projela bolest. Se zasténáním se zhroutil zpět a chvíli jen prudce oddechoval, aby zažehnal nutkání zvracet. Bohové, takovou bolest snad necítil ani předtím na bitevním poli!
„Vítej zpátky,“ přistál mu na čele studený obklad. „Asi je zbytečné snažit se tě držet dlouho v posteli, když tví přátelé takhle vyvádějí, co?“ ušklíbla se Karwisha.
„Co se děje?“ překvapil ji však Mirkeil, protože zůstal klidně ležet. Ne kvůli ní, ale zkrátka proto, že neměl sílu se znovu zvednout.
„Vrátili se průzkumníci. Nepřítel sbírá celé vojsko a chystá se znovu udeřit.“
„Za jak dlouho?“
„Hodně brzy, možná už dnes o půlnoci.“
Mirkeil si povzdechl, pak se na ni zadíval:
„Pomůžeš mi?“
„Mám na výběr?“ ušklíbla se a ze stoličky vedle lůžka si podala dobře známou dřevěnou misku.
„Smíchala jsem kadris s několika dalšími drogami. Udrží tě to na nohou asi dva dny,“ pomohla mu do sedu, „a nebudeš cítit téměř žádnou bolest. Což znamená, že pokud tě vážně zraní a ty si toho nevšimneš včas, můžeš klidně vykrvácet.“
„Postaráme se o něj,“ odhrnul Silas dveřní závěs, který odděloval soukromou část stanu od veřejné – luxus, který si dříve mohli dopřát jen generálové.
„Jako jste se postarali předtím?“ ušklíbla se léčitelka. Teprve teď si Mirkeil všiml, že má na sobě kožený kyrys pokrytý kovovými šupinami s vyraženými magickými symboly – lehké brnění válečných čarodějů. I ona pojede do poslední bitvy.
„Vy opravdu chcete vyrazit do protiútoku? Vždyť to je naprostá sebevražda!“ zopakoval kapitán Namek, co před chvílí křičel už na Silase.
„Nemůžeme přeci nechat průsmyk otevřený!“ vydechl prudce Mirkeil. Karwishin lektvar už začínal působit, ale zlomená noha ho prostě nedokázala unést. Dosedl zpátky na lůžko, ruce zaťaté v pěst, a podíval se přímo na Nameka:
„Brzy začne sněžit. Hory se stanou dokonale neprůchodnými dokonce i pro bestie z Vysokého Kizrilu. Do té doby musíme průsmyk udržet, jinak se celá Nepřítelova armáda rozeběhne po Basianu jako hejno morových krys!“
„Ale to je šílenství! Zůstalo nám stěží pět tisíc bojeschopných mužů. A jich je kolik? Padesát? Sto tisíc? Až vyrazí do útoku, nic je nezastaví! Přeženou se přes nás a zadupou nás do země už jenom svým počtem!“ rozkřičel se znovu Namek. Očividně neměl daleko k záchvatu naprosté paniky.
Hlasité mlasknutí trhlo se všemi přítomnými muži. Namek se chytil za rudnoucí tvář a Karwisha přikývla:
„Jste ve velitelském stanu, tak se podle toho chovejte, kapitáne Nameku!“
„Musíme je zdržet,“ zopakoval Mirkeil. „Donutit je zpomalit, zastavit se. Silasi, co ta stezka, kterou nám předtím vpadli do zad? Můžeme ji využít?“
„Ústí necelých dvě stě délek od tábora a vede až do půlky průsmyku. Jenže jich je příliš mnoho, jestli myslíš na vpadnutí do zad.“
„Spíš na únikovou cestu,“ zavrtěl Mirkeil hlavou. „Karwisho, dokázala bys pohnout skalami? Znáš tak silná zaklínadla? Budeš mít tolik síly?“
„Nejspíš ano, jenže nejsem tak přesná jako váleční mágové. Jestli se skály jednou dají do pohybu, zavalí celý průsmyk.“
„Výborně! Silasi, vezmeš pět oddílů a vyčistíte tu stezku. Musíte ji udržet za každou cenu, jinak uvázneme uprostřed jejich armády a padající skály nás taky pohřbí. Banouin bude řídit odsun raněných. Leokasi, Nameku, vy velíte křídlům. Vyrazíte současně a budete držet linie, pak se zařadíte za střed. S hlavní částí jezdectva vás budeme krýt, abyste se dostali k Banouinovi a chránili ho.“
„Mám utéct z boje? Nikdy!“ zahrozil mu Banouin pěstí.
„Jestli se Karwishe nepodaří uzavřít průsmyk, užijete si boje ještě dost a dost,“ zchladil Mirkeil jeho zuřivost, aniž se na něj podíval.
„Chceš se obětovat?“ pronesl Silas tiše.
„Ne. Chci nepřítele zdržet, abyste měli čas uniknout a varovat Basian. Pokud selžeme, jste další linií obrany – musíte varovat obyvatele a postavit novou armádu. Proto tě potřebuji na té stezce, Silasi. Mám v plánu dostat se až k jejímu konci a využít ji k útěku.“
„Půjdou s námi ale řadoví vojáci? Jsme jenom kapitáni,“ ozval se Leokas potichu.
„Dáme jim na výběr,“ odtušil Mirkeil, i když sám ještě netušil, jak je přesvědčí, aby všichni naráz neuprchli na východ. On sám musel tohle nutkání v sobě neustále potlačovat, co teprve obyčejní muži!
Ještě dohodli podrobnosti, než se kapitáni vzdálili, aby se Mirkeil mohl připravit. Přestože však lektvar už naplno zabral, zlomená noha ho odmítala nést.
Chvíli na sebe s Karwishou jenom mlčky hleděli. Oba věděli, že bez Mirkeila v čele nemají šanci. Silasovi chyběla potřebná tvrdost k velení, Namek postrádal dostatek šílené odvahy, Leokase muži neměli tolik rádi a Banouin byl sám mrzák, který se bude muset přivázat k sedlu, aby splnil svou část úkolu.
„Mohla bych tě úplně vyléčit, znám takové zaklínadlo. Jenže je jenom dočasné a každý nekromant ho lehce obrátí proti tobě,“ pronesla Karwisha pomalu. Očividně měla něco na srdci, proto Mirkeil tiše vyčkával.
„Znám i obranné zaklínadlo. Hodně silné, svým způsobem zákeřné. Ochrání tě jako neviditelné brnění – přebírá energii ostatních zaklínadel bez rozdílu jejich povahy. Čím víc na tebe budou jejich mágové útočit, tím silnější to brnění bude. Neochrání tě však před obyčejnými zbraněmi a co je horší, pohltí i léčivá kouzla a zaříkání. Pokud budeš smrtelně zraněn, nezachrání tě žádná magie.“
„Udělej to,“ přikývl. „Pokud mám zemřít, ať to aspoň má smysl.“
Než byl Mirkeil schopen vyjít před stan, ostatní kapitáni stihli shromáždit většinu přeživších vojáků. Jezdci vedle pěšáků, poddůstojníci mezi řadovými vojáky. Všichni byli stejně unavení a bez naděje – předchozí hádka mezi kapitány byla dostatečně hlasitá, aby ji zaslechly i stráže venku. Předem tak většina mužů přemýšlela o dezerci; protože proč zbytečně obětovat život, když nezůstane nikdo, kdo by jejich těla spálil a ušetřil je tak děsivého neživota v Nepřítelově armádě?
Konečně se objevil Mirkeil dom Elladur. Mezi muži to zašumělo – ráno se vrátil do tábora téměř mrtvý a teď před nimi stál v plné kapitánské zbroji. Někteří vojáci se přežehnali proti zlým silám, jakmile se vedle něj objevila léčitelka Karwisha, většina mužů však ztichla, aby si nového velitele poslechla.
„Tuším, co si právě říkáte,“ rozhlédl se Mirkeil po tvářích kolem sebe. „Co tady sakra ještě děláme? Nepřítel se chystá k dalšímu útoku a my tady tvrdneme, místo abychom sbalili to nejnutnější a prchali na východ. V další bitvě nemáme šanci na přežití.“
Muži po sobě zmateně pokukovali. Mirkeil nahlas vyslovil, co si všichni jenom mysleli, a tím je dokonale překvapil. I pod vlivem jeho téměř zázračného uzdravení očekávali spíš plamennou řeč o hrdinství a nutnosti zemřít za Basian, ne otevřené přiznání budoucí porážky.
„Kapitán Banouin bude velet ustupujícím oddílům. Kdo chcete, můžete se k němu přidat.“
Mezi vojáky zavládl neklid. Ne, tohle opravdu nečekali, nicméně někteří už zamířili ke koním. Velká část však ještě nebyla tak docela rozhodnutá – už proto, že Mirkeil dál klidně stál před velitelským stanem, léčitelku a zbývající čtyři kapitány po boku.
„A co vy?“ vylétla z neklidného dav otázka. Oči všech se opět upřely na Mirkeila.
„Zůstávám. Dostal jsem ještě jednu šanci postavit se Nepříteli, tak ať se tak stane v bitvě, ne na útěku. Za soumraku Kelharanská jízda naposledy vyjíždí do bitvy. Kdo chcete, můžete se přidat,“ rozhlédl se po cizích tvářích, z nichž mnohé patřily kopiníkům a lučištníkům, ne jezdcům. Přesto v nich viděl stejné odhodlání, které cítil i v srdci.
„A kdo jsi, že rozhoduješ za celou armádu?“
Ten hlas mohl patřit stejně tak jemu samotnému, jako nespokojenému vojákovi v davu – protože tu samou otázku si Mirkeil neustále kladl. Přesto hrdě zvedl hlavu:
„Jsem Mirkeil dom Elladur z Kelharanské jízdy! Já se nevzdám!“ sevřel ruce v pěst, než se bez dalších slov vrátil do stanu.
„Dobrá řeč,“ prolomil Leokas po nějaké době napjaté ticho uvnitř stanu. „Nezvykle krátká, ale rázná,“ opřel se o široký stůl, na kterém generálové dříve plánovali postup své armády.
„Pochybuji, že nám zůstane víc jak tisíc mužů – a i to bude hodně,“ odfrknul si Namek.
Mirkeil mlčel. Srdce mu ještě divoce bušilo přestálým napětím. Nikdy předtím nemluvil k tolika mužům a ještě ve chvíli, kdy před ně předstupoval, neměl nejmenší tušení, co jim řekne. Teď mohl jedině doufat, že ho neopustí úplně všichni.
„Proč vlastně musíme útočit? Nedokázala by Karwisha strhnout útesy odtud?“ ozval se Silas.
„Potřebuji čas k vytvoření zaklínadel a navíc nějak musíme zaměstnat jejich mágy a nekromanty. Zůstala jsem ze všech válečných čarodějů naživu jediná, protože jsem zatraceně dobrá, ale v tomhle potřebuji vaši pomoc.“
„Věř mi, že nejsi jediný, kdo by se boji rád vyhnul,“ povzdechl si Mirkeil z křesla, kam se ihned po příchodu složil. „Nemáme jinou možnost, teď už ne. Kolik času nám podle zvědů zbývá?“
„Nepřítel chce udeřit vším, co má. Vojáci, kizrilské bestie, nemrtví i mágové se svými polozvířecími oddíly,“ vyjmenoval Leokas. „Bude jim to trvat déle, než jsme čekali, ale i tak se do půlnoci dají na pochod. Nejspíš mají v plánu za svítání vstoupit na basianskou stranu průsmyku.“
„Banouine, začni s přípravami na odjezd. Za soumraku už musí být všichni zranění připravení na cestu,“ rozhodl Mirkeil. Navzdory Karwishině lektvaru se cítil unavený; nejradši by prostě jen zavřel oči a na všechno zapomněl.
„Někteří nejsou schopni cestovat.“
Zaváhal. Tohle bylo mnohem horší, než nejděsivější noční můra.
„Dejte jim zbraně. A někdo musí zůstat v táboře, aby se postaral o to ostatní, pokud my selžeme.“ Zůstat a vše spálit, pak se pokusit uprchnout, nebo také skončit v plamenech.
Na chvíli zavřel oči. Co to sakra dělá? Je jenom kapitán jízdy, ne generál! Kdo mu dal právo rozhodovat o osudu tolika mužů? Jistě, stále tu byla nutnost zastavit nepřátelskou armádu za každou cenu, ale má on právo žádat si životy svých mužů? Přátel?
„Ještě stále pochybuješ,“ pronikl do jeho myšlenek tichý hlas.
Otevřel oči. Ani si nevšiml, kdy ostatní kapitáni odešli a on ve stanu osaměl jen s léčitelkou.
„Víš přesně, co je potřeba udělat, ale je ti proti mysli obětovat kvůli tomu i jiné životy kromě toho tvého,“ dřepla si Karwisha před jeho křeslo. „To je znak dobrého velitele,“ usmála se povzbudivě.
„Já nevím, léčitelko. Nic nevím,“ zavrtěl zoufale hlavou.
„Vyléčila jsem tvé tělo, ale odpočinek potřebuje i tvá duše, veliteli,“ usmála se Karwisha znovu a pevně ho chytila za zápěstí.
„Promiň, kamaráde,“ zaslechl ještě za křeslem nad sebou Silase a svět zčernal.
„Za tohle nás oba nejspíš prokleje, až se probudí,“ hlesl Silas potichu. Děsilo ho, jak velkou moc Karwisha měla – ještě nikdy ji neviděl uspat někoho dotykem.
„Jedna nebo dvě kletby navíc, co na tom sejde?“ pokrčila Karwisha rameny, v hlase už zase dobře známou chladnou břitkost. „Uložíme ho. Takhle by se probral ztuhlý a proklínal by nás ještě víc.“
Jen ve dvou nedokázali spícího odnést až do zadní části stanu, proto Karwisha přinesla náruč přikrývek a kožešin z lůžka. Na rozdíl od Silase neměla obavy, že by někdo bez vyzvání vstoupil dovnitř a spatřil nového velitele, jak naprosto nehybně leží v plné zbroji na stole, přikrytý svým pláštěm. I ji však při tom pohledu zamrazilo v zádech; Mirkeil dom Elladur se v tu chvíli podobal spíš mrtvému vládci, uloženému k poslednímu odpočinku, než spícímu muži.
„Mocná Akley, která mi dáváš sílu! Věnuj přízeň tomuto bojovníkovi a nenech ho zahynout!“ zašeptala ještě Karwisha, než opustila velitelský stan. I ona se musela připravit.
Rudý kotouč se zlehka dotknul skalnatého obzoru. Pohladil vrcholky hor a pozlatil studený vzduch, vonící zimou. Nebesa se rozhořela jantarem a leskem soumraku, na východě lemovaná valem našedlých mračen, z nichž možná už v noci spadnou první letošní sněhové vločky.
Silas odvrátil hlavu od bolestně nádherného pohledu, když navzdory okolnímu lomozu rušeného tábora zaslechl z protější vyvýšeniny, na které stál velitelský stan, šelestění hedvábí. Vítr se zmocnil černé zástavy, kterou kdosi vztyčil už během dopoledne, a praporec se teď rozvinul do své plné šíře.
„Lev se probudil.“
Vedle Silase se prudce ochladilo; aniž si všiml jejího příchodu, náhle měl po pravém boku Karwishu. Už to však nebyla ta známá léčitelka Kelharanských jezdců. Stejně jako všechno, i ona se proměnila. Dříve havraní vlasy jí zbělely, sytě modré oči vybledly do barvy horského ledovce. Nahé paže i tvář měla pokrytou stříbřitými spirálami tetování a magickými runami v indigové barvě, v pravačce svírala dlouhou jasanovou hůl, v jejímž vrcholku byl zasazený velký křišťál.
Vysoko v povětří se ozvalo ostré zakrákání: léčitelčin havran už byl také připravený. V bitvě jí propůjčí svůj zrak, aby věděla, kdy a kam svou magií udeřit.
„Kapitáne,“ kývla mu na pozdrav hlavou a usmála se, přestože místo radosti v tom byl jen nekonečný smutek a smíření.
„Čarodějko.“
Už jednou ji Silas viděl takto vyzbrojenou. Tehdy měli Kelharanští jezdci na své straně dalších osmnáct mocných čarodějů a stáli proti stěží dvojnásobné přesile, přesto to byla jedna z nejkrvavějších výher v celé historii jízdy. Tentokrát bude Karwisha sama.
„Krásný západ slunce,“ pronesla potichu.
„Vybral jsem dvacet mužů jako tvou gardu. Vědí, co všechno je v sázce. Neopustí tě.“
„Především musíte chránit Mirkeila. On je důvod, proč tady ještě všichni zůstávají, proč se tak ochotně chystají na smrt. Zatraceně jsem se snažila, aby nám zůstal naživu aspoň jeden schopný velitel, ale oni dokázali mnohem víc,“ kývla hlavou směrem k volnému prostranství mezi oběma návršími, které vzniklo po zrušení tábora. Mirkeilova strategie vyžadovala především rychlost a tak i pěchota měla jet na koních, ostatně po předešlých bitvách jich zůstalo víc než dost pro všechny. Silasovi ten pohled připomínal dřívější slávu Kelharanských jezdců, z nichž však teď zbýval stěží jeden pluk.
„Stvořili si novou legendu,“ pokračovala Karwisha, „tak se postarej, aby jim v bitvě nezemřela předčasně,“ zaznělo v jejím hlase varování.
„Lev!“
Zpočátku slabý osamocený hlas ihned znásobila ozvěna desítek, stovek hrdel. Muži se zvedali ze země a otáčeli hlavy k velitelskému stanu, přitom se stále ozývalo skandování:
„Lev! Lev! Lev!“
Silas se podíval stejným směrem a málem také vykřikl. Mirkeil stál před velitelským stanem a už vůbec nepřipomínal toho umírajícího muže, kterého ráno do tábora přinesl bělouš generála Kerwaina. Jako by elladurský znak ožil a získal lidskou podobu. Když tam stál v nezdobené kapitánské zbroji, zahalený černým pláštěm, a naslouchal skandování svého vojska, Mirkeil skutečně vypadal jako lev.
„Odpočinek mu prospěl,“ polechtal Silase vzadu na šíji studený vzduch. Na Karwishu očividně nezapůsobil Mirkeilův majestátný vzhled ani pokřik vojska; vyrazila k velitelskému stanu a kdo jí včas neuhnul, ten na lýtku či na boku ucítil pádnost čarodějčiny bojové hole.
„Nezaháleli jste,“ přivítal je Mirkeil krátkým kývnutím hlavy, jakmile se propletli mezi vojáky a stráž je po kratičkém zaváhání vpustila do blízkosti stanu.
„Máme dostatek koní pro všechny. Kdo ze zraněných může, jede v sedle, zbytek jsme naskládali na povozy markytánek,“ nechal se slyšet kapitán Banouin ze hřbetu svého grošáka. Už nepotřeboval berle ani ničí pomoc; místo chybějící nohy měl čtyři kopyta, rychlost a výbušnou energii věrného Skihaary, který netrpělivě tančil na místě, jako vždy ochoten okamžitě vyrazit do útoku.
Mirkeil krátce přikývl a podal Banouinovi ruku – na rozloučenou, místo slibu a pro stvrzení válečného bratrství, které teď mělo mnohem větší význam než kdy dřív. Pokud Mirkeil selže a nepodaří se mu Nepřítelova vojska zastavit zde v průsmyku, pak další osud říše bude záviset na Banouinovi a všech jeho rozhodnutích. Oba to moc dobře věděli, o to upřímnější onen stisk byl.
„Do sedel, mrzáci! Ukažte, že nejste na odpis!“ zařval pak Banouin a Skihaara se pod ním s hlasitým zařičením vzepjal na zadních. Možná zchromlý a bez koně nepoužitelný, přesto byl kapitán stále plný síly, rozzuřený a připravený bojovat, bude-li to třeba.
Mirkeil ještě chvíli sledoval odjíždějícího Banouina, za nímž se postupně řadila jeho část vojska: zranění, kteří nemohli bojovat, nebo nebyli dostatečně šílení, aby se přidali k útoku na Nepřítelovy hordy. Pozdravy, výkřiky na kuráž i poslední sbohem létaly vzduchem, ale jak se hlavní část pravidelným klusem vzdalovala, jednotlivé hlasy postupně utichaly. Na zbylou část bývalého tábora dosedalo vědomí definitivnosti – a v jemných náznacích i strach.
„Silasi!“
„Můj veliteli?“
Stále byli přátelé, po všech prožitých bitvách a nezdarech dnešního dne dokonce jeden druhému bližší než rodní bratři. Zároveň však byli generál a jeho kapitán, na kterém závisel osud všech přeživších Kelharanských jezdců, až se skály na Karwishin příkaz pohnou. Oba to věděli a to, jak důležité bylo správné načasování souběžných útoků na hlavní část vojska i na strážce skryté stezky, je zavazovalo.
„Tvá stovka?“
„Je připravená vyrazit.“
Mirkeil krátce přikývl, pak se pravačkou zaťatou v pěst udeřil do hrudi nad srdcem – dávný pozdrav válečníků. Silas mu odpověděl stejně, než bez dalších zbytečných slov otočil svého koně a odklusal napravo, ke svým čekajícím oddílům.
Jen stovka těch nejlepších Kelharanských jezdců proti... Kolik nestvůr a bestií může chránit křivolakou stezku, skrz niž předtím Nepřítel zaútočil na hlavní část armády a proměnil ji v krvavou hromadu mrtvol a přeživší hrstku zoufalců?
Mirkeil s pochmurným zadostiučiněním sledoval tváře Silasových bojovníků. Ani kdyby se jim postavili všichni temní mágové a jejich prokleté smečky zvířecích démonů, nezastaví je. Muži byli odhodlaní splnit svou část úkolu, ovládnout a uhájit stezku, dokud bude potřeba.
Nad hlavou mu hlasitě zapleskalo hedvábí, vzápětí bělouš generála Kerwaina navzdory svému výcviku neklidně hrábl kopytem a pohodil hlavou, dychtivý vyrazit do boje. Mirkeil očima zachytil pohledy kapitánů Nameka a Leokase, čekajících opodál v sedlech jejich neméně netrpělivých koní, pak jedinkrát přikývl. Nemělo smysl to dále prodlužovat – zvědové už jistě stačili Nepřítelovy generály varovat, že se Kelharanská jízda a s ní i zbytky celé Páté basianské armády chystá na poslední zoufalý útok. Pokud se tak už nestalo, jistě se na opačném konci průsmyku už brzy pohne nejrychlejší část mnohatisícové armády na rychlý pochod, který plynule přejde v drastický útok – a Mirkeil musí být se svými muži včas na tom správném místě, aby Nepříteli mohli zasadit definitivní ránu v této bitvě.
Na jeho povel se šestice trubačů rozjela vždy tři a tři na obě strany ležení. Poddůstojníci už během dne vysvětlili bývalým členům pěchoty, co se od nich bude při útoku vyžadovat. Každý oddíl, podléhající vždy jednomu Kelharanskému jezdci, se teď rychle a bez zbytečného zmatku řadil na své místo v dlouhé linii, stehno vedle stehna, kůň vedle koně. Na mnoha tvářích byly zřetelné stopy obav, zda je lehce zdivočelá zvířata neshodí v šíleném úprku ze sedel, ale mnohem častěji z nich šlo vyčíst odhodlání, vztek, pevné rozhodnutí. Když už ne oficiálním zařazením, pak statečností se dnes všichni muži mohli hrdě hlásit ke královské jízdě. K těm nejlepším z nejlepších.
Konečně se rozvinula celá řada, za ní dalších šest. Veškerá síla, kterou měl nyní Basian k dispozici. Jestřáb v zeleném poli nalevo a modrá liščí hlava v bílém napravo vylétly vzhůru – bývalí kapitáni, nyní velitelé křídel byli připraveni stejně jako jejich muži.
Bez obvyklých proslovů o statečnosti a důležitosti jejich poslání, o rozhodujícím vítězství v této bitvě. Bez víření bubnů a jekotu dračích píšťal, kvílení horských dud i obyčejného válečného pokřiku, kterým mužstvo zahání obyčejný strach. Vše důležité už bylo řečeno.
Mirkeil na chvíli zvedl pohled k vlající zástavě nad svou hlavou. Černé hedvábí splývalo se soumračnou oblohou, o to jasněji zářil v posledních slunečních paprscích elladurský lev, obsidiánové oko hrdě upřené na šiky pod sebou.
„Snad to tak má být,“ zašeptal spíš pro sebe, než k někomu dalšímu. Poposedl, ještě o trochu víc se v sedle narovnal. Pevně stiskl čelisti, pak svého koně jemně pobídl patami.
O pouhý krok později se pohnula celá řada, obě křídla. Večerní vzduch naplnilo frkání koní, dusot kopyt a cinkot zbrojí, zatím se však neozval jediný hlas. Žádný bojový pokřik, žádné pobízení do útoku. Jen hrdě zvednuté hlavy, pevně sevřené zbraně a semknuté rty – muži vyrazili na smrt a definitivnost tohoto vědomí je osvobodila od strachu.
Vysoko v povětří zakrákoral Karwishin havran. Sama čarodějka jela přímo po Mirkeilově boku, kde jindy bývala velitelova osobní garda – teď byla ona hlavní zbraní a zároveň Mirkeilovým štítonošem.
Soumrak houstnul. Ještě okamžik vyprovázelo slunce jízdu svými paprsky, než byly náhle pryč i ty poslední. Basianští jeli vstříc věčné noci a temnotě.
„Vyrazili.“
Z tónu Karwishina hlasu naskočila všem jezdcům v jejím bezprostředním okolí husí kůže všude po těle. Jako by promluvil sám Osud: temný, neradostný a chladný jako hrob.
Mirkeil místo odpovědi pobídl bělouše. O jediný krok později tak udělali ostatní jezdci, celá řada. Koně plynule přešli z rovnoměrného klusu do rychlejšího cvalu, stále si však ponechávali dostatek sil v rezervě. Čekal je nejen náročný manévr přeskupení celé armády v pohybu, ale i boj. Kdo nebude mít dost síly udržet se v cíli téhle krátké cesty na nohou, zemře, aniž by splnil svůj úkol.
Ozvalo se další zakrákorání: na východním konci průsmyku se cosi dělo. Mirkeil si nebyl jistý tím, co vidí, ale Karwisha to věděla naprosto jistě:
„Zvedá se černá mlha. Světlo hvězd by mohlo oslabit některé bestie, proto se je Nepřítel snaží zakrýt. Uvidím, co se s tím dá dělat,“ zasmála se krátce a jedovatě. Oči se jí vzápětí rozzářily stříbrem a jantarem, když pozvedla ruce k zaklínání. Jako válečná čarodějka uměla skvěle jezdit a v případě potřeby řídit svou klisničku jen pomocí kolen, přesto se Mirkeil neubránil kratičkému záchvěvu paniky, s nímž se už natahoval po volně vlající uzdě.
Jenže ta odlétla z dosahu jeho natažené ruky daleko dopředu. Hedvábné praporce nad hlavami jízdy se také za hlasitého pleskání a šelestění výšivek obrátily proti směru jízdy, jak se jich zmocnil silný vichr, mezi muži se ozvalo několik zdušených výkřiků a kleteb.
Mirkeil pevněji stiskl zuby. Do dnešního dne netušil, kolik síly čarodějka Karwisha má – vždycky pro jeho pluk byla sice tou první, která útočila na nepřátelské mágy a pomáhala likvidovat zdánlivě nesmrtelné bestie, jenže vždy pracovala jen spolu s ostatními čaroději. A teď jim do zad vanul silný vítr, chvílemi téměř hraničící s vichřicí, která je nesla přímo vpřed a koním aspoň trochu usnadňovala rychlý cval. Sama, bez pomoci jiných zaklínačů, zato připravená bojovat vším, co se za svůj divoký život válečné čarodějky naučila – Mirkeil dobře viděl bíle žhnoucí nitro krystalu v Karwishině bojové holi, prozatím upoutané k sedlu.
Na západním obzoru se opět objevily hvězdy. Černá mlha, jak temnotu nazvala Karwisha, tedy ustoupila – přesto čarodějka vichr neutišila. Právě naopak, vítr jim dul do zad stále silněji, až se zdálo, že koně přímo letí, byť jen kousek nad zemí. Ostrý cval se nenápadně zvyšoval, přestože se Mirkeil snažil tempo celé linie aspoň trochu brzdit, ale marně. Muži i koně podlehli bojovému zápalu. Hnali se vstříc nepřátelskému vojsku na křídlech bouře a nic je nemohlo zastavit.
Rychlý pohled vpravo nahoru. Právě míjeli skálu, čnící vysoko nad linií strmé stěny průsmyku jako vzlétající drak. Polovina cesty do středu průsmyku tedy byla za nimi.
„Karwisho, teď!“
Čarodějka se na jeho pokyn prudce nahnula dopředu, až ležela své uhánějící klisně na krku, a zkušeným pohybem hmátla po vlající uzdě. Každý Kelharanský jezdec tenhle kousek zvládal i opilý, zraněný nebo rozespalý, přesto teď mužům v Karwishině okolí na okamžik zatrnulo hrůzou při představě, že by se převážila až příliš a spadla.
Ne. Prsty s dlouhými stříbrnými drápy, které jí vyrostly během prvního zaklínání, bezpečně zachytily kožené splétané řemínky, vzápětí se Karwisha narovnala. Bojová hůl vylétla ze svých úponů, krystal v jejím vrcholu se slabě rozzářil. Klisnička i bez pobízení vyrazila kupředu, dostatečně daleko před hlavní linii, aby měla Karwisha dostatek místa pro čarování.
Teď. Pravačka se pevně zaklesla do hřívy, zatímco levá ruka pevně svírala probouzející se hůl, bosá chodidla vylétla ke koňskému hřbetu. Prudký nádech a Karwisha vylétla vzhůru – náhle jela na své klisničce ve stoje, vlasy vlající směrem dozadu jako druhý plášť navzdory vichru, který poháněl celou její armádu kupředu. V pozvednuté holi jasně planul bílý krystal a jeho světlo ještě stále sílilo, jak čarodějka sbírala síly ke svému poslednímu zaklínání.
„Křídla srazit teď!“ zařval z plných plic Mirkeil a jeho vlajkonoš sklopil zástavu s elladurským lvem dopředu jako kopí.
V téměř stejný okamžik se okraje celé linie jakoby zavlnily. Nejzkušenější Kelharanští jezdci plynule otáčeli své koně a s nimi i koně jezdecky méně zdatných spolubojovníků, aniž by polevili v ostrém cvalu. Střední části obou křídel se pak postupně svíraly směrem ke středu hlavní linie, až celé vojsko vytvořilo tvar protáhlého kopí, na jehož špici jela Karwisha, následovaná Mirkeilem a svou gardou.
Černozlatá vlajka opět vylétla nahoru a rozvinula se do plné šíře. Další znamení. Předem určené pluky ve středu jízdy na místě obrátily koně a stále v zákrytu sevřených křídel zamířily zpět k ústí průsmyku. Jejich veliteli byli ti z Kelharanských jezdců, kteří se nemohli pro svá zranění zúčastnit závěrečného střetu, ale byli potřeba, aby usměrnili proud mužů a koní – jejich novým úkolem bylo včas dostat své muže do bezpečí basianských rovin a doprovodit kapitána Banouina a zraněné. Proto se teď plynule odtrhávali, přestože při pohledu od západu se zdálo, že celá Kelharanská jízda stále míří přímo vpřed.
Na křídlech také docházelo k nenápadným proměnám: kapitáni Namek a Leokas spolu se svými muži se přesouvali blíže ke středu armády, naopak jezdci spadající pod Mirkeilovo velení si s nimi vyměňovali pozice. Jakmile se nový útvar ustálil, krátké ostré zakrákorání upozornilo vrchního velitele i čarodějku, že nastal čas.
Mirkeil bez přemýšlení tasil meč a zařval. Bělouš prudce vyrazil do trysku, stejně tak celý útočný šíp. Z krystalu Karwishiny hole vytryskl mocný proud světla, který se mohl směle rovnat síle samotného Slunce, vzduchem se v odpověď neslo vzdálené zaburácení.
Kapitán Namek zkušeně obrátil svého grošáka a letmými pohledy vpravo i vlevo se ujišťoval, že jeho muži dělají to samé. Celý uplynulý den strávil vysvětlováním a diskusemi, proč se oni nesmí účastnit riskantního útoku, přestože byli muži do jednoho ochotni padnout v bitvě, která neměla nejmenší šanci na vítězství. Doufal, že si dostatečně jasně uvědomují svou odpovědnost za stovky zraněných, které vede téměř bez ochrany kapitán Banouin, ale když sám jel vstříc Nepříteli, málem podlehl touze zůstat s Mirkeilem a jeho částí armády. Bylo to tak těžké, nechat bratra ve zbrani odjíždět vstříc boji a sám zbaběle prchat!
Grošák náhle zaváhal v nejistotě příštího kroku a polekaně zařičel. Země se chvěla! Namek zlostně křikl na několik jezdců, kteří začali přitahovat svým koním uzdy, a naopak grošáka pobídl. Začalo to! Teď už se země neuklidní – Karwisha je varovala, že jakmile jednou probudí prastaré síly v kostech planety, nebude v jejích silách je znovu uklidnit.
„Jeďte! Pro všechno svaté živé, jeďte!“ zakřičel co nejvíc, aby přehlušil lomozivé burácení ve skalních stěnách po obou strachách průsmyku. Grošák s nataženým krkem prudce vyrazil vpřed, až Namek prolétl mezi svými muži jako černomodrý blesk. Jestli je zemětřesení zastihne ještě v průsmyku, nemají šanci!
Pádili vpřed jako jednolitý živý proud – tři tisíce mužů a koní, vybičovaných k nejvyšší rychlosti živočišnou panikou a hrůzou z pohybujících se skal. V zádech jim zářilo malé bílé slunce, stejně děsivé jako zemětřesení a pocit, že se stěny po stranách průsmyku přibližují, aby je sevřely a pohřbily ve svém objetí.
Namek se v jeden okamžik odvážil ohlédnout zpět. Karwishin krystal zářil stále stejně silně, přestože se z padajících skal zvedala mračna prachu, která hrozila bílé světlo udusit. Střed průsmyku už neexistoval, teď to byla jen jednolitá stěna kamení a temnoty, obojí bojující v chaotickém víru, který se přibližoval.
Náhle se mu cosi mihlo nad hlavou. Kapitán vykřikl a přitiskl se ke krku svého koně; jen kousek nad jeho hlavou prolétl obrovský balvan! Kdyby ho rozmačkal...
Jenže kameny, které na oba prchající pluky padaly, se těsně nad hlavami jezdců stáčely zcela nečekanými směry, aniž byť jednomu z nich ublížily. Síla mnohem větší té přírodní chránila jízdu před rozmačkáním – jako by neviditelná ruka vždy zadržela hroutící se skály a posílala je vstříc nepřátelským armádám, zatímco basianští směli proklouznout do bezpečí.
Nameka nezajímalo, kdo nebo co je takto chrání. Jen pevněji stiskl zuby a otočil pohled dopředu, kde pro oblaka zvednutého prachu a hlíny už jen tušil konec průsmyku a bezpečí. S posledním skokem vpřed však vyslal jedinou myšlenku, náležející Karwishe:
Bojuj!
Čarodějka ten jasný vzkaz slyšela i přes ryk, který ze sebe vydávali zasypávaní ledoví obři na vzdáleném konci Nepřítelem ovládaného průsmyku. Usmála se, tvář znetvořenou do děsivého šklebu krví démona, jemuž jen před malým okamžikem rozbila hlavu magií přesně vrženým balvanem. Její klisnička ještě stále letěla vpřed, přímo mezi nepřátelskými bestiemi a jezdci, a nenávistný řev v uších jí byl důkazem, že se i Mirkeil se svými muži drží stále za ní.
Havraní skřek ji varoval v poslední chvíli. Seskočila na koňský hřbet, aby se vyhnula zvlášť obrovskému kusu skály, vrženému neviditelnou silou přímo přes její hlavu do Nepřítelových šiků. Odkdy kameny létají šikmo, byť ty, které mají podobu vzlétajícího draka? Karwisha se v trysku ohnala holí po zvlášť vysokém mágovi, stojícím jí v cestě, a částí mysli si půjčila havranovy oči.
Příliš vysoko by musel věrný pták vystoupat, aby dohlédla až na konec průsmyku. Přes to ji pohled na vlnící se zemi, padající skály a naprostou paniku v nepřátelských řadách uspokojil. Mirkeilova jízda se hladce probíjela skrz šiky vlčích bestií a nemrtvých zrůd, které kdysi bývaly jejich přáteli, než se padlých těl zmocnili Nepřítelovi nekromanti. Sám Mirkeil se jako bůh pomsty hnal hned za ní, meč zčernalý krví a magické brnění silnější každým útokem temných mágů.
Kde se vlastně ukrývají?
Havran se jednou, dvěma otočkami ve spirále dostal ještě o něco výš, kam už nedosahoval ryk boje ani prach. Další otočka a další, trpělivé pátrání v chaosu tam dole.
Osamocená nehybná skupinka uprostřed záplavy svíjejících se těl. Oáza klidu v oceánu vášní, strachu, paniky a slepé touhy po krvi. Tam.
Nebylo vůbec těžké myslí proklouznout skrz letící kameny až k jádru skály, dosud pevné a vzhledem k okolnímu chaosu téměř nepoznamenané zemětřesením. Magie začala promlouvat jazykem vody, té trpělivé, protékající kolem kamenů celé eony let, té nepatrné, díky níž se náhle celá masa útesu poprvé téměř neznatelně otřásla v souladu s křečí horského masivu.
Možná si toho všimli, ale už nedostali šanci zareagovat. Obrovský kus útesu se bez varování odloupl ze stěny a skoro potichu se položil na dno průsmyku, aby pod sebou pohřbil vše živé.
Havran potěšeně zakrákal.
Už nic živé.
Karwisha zcela zpět ve svém těle se také krátce zasmála, pak se však musela tvrdě bránit útoku dvoumetrové vlčí bestie. Trysk jízdy se zpomalil, zastavil a sevřený útvar se nenávratně začínal rozpadat na zoufale bojující skupinky válečníků. Teď už záleželo na každém veliteli oddílu, jestli své muže dostane včas k ústí skryté stezky, aby je odvedl do bezpečí. Kelharanská jízda jako celek právě přestala existovat.
Obklopena gardisty, které jí vybral Silas, a bok po boku Mirkeilovi vedla klisničku skrz šik zvířecích bestií. Jejich velitelem byl právě jeden ze zavalených temných mágů, ale proměněnci se stále řídili jeho mrtvou vůlí – útočili ze všech stran zároveň a napadali zvířata i jezdce stejně zuřivě. Oslepující bílé světlo krystalu je brzdilo jen minimálně, jak byli rozdráždění pachem krve a zdivočelí zemětřesením i smrtí svého velitele.
„Musíme se dostat na stezku!“ zakřičela v jednu chvíli na Mirkeila, když se dostali dostatečně blízko k sobě, aby ji i přes uši rvoucí ryk slyšel.
„Všechno se tady zhroutí!“
Jako by ji hory vyslyšely, náhle se pod nimi země divoce vzedmula. Koně, lidé, bestie – vše začalo padat a kácet se. Vzduchem se rozlehlo děsivé zanaříkání pukající země, už jednou spadlé balvany se znovu ocitly v povětří, aby dopadly mnohem drtivěji do odhalených hlubin planety i s titěrnými tvorečky, marně se snažícími uniknout totální zkáze.
Karwishina klisna zakolísala a poklesla v kolenou. Čarodějka jí bezvládně přelétla přes hlavu, ochromená ranou do břicha, kterou jí stačil těsně před svou smrtí zasadit kterýsi proměněnec. Hůl jí vylétla z prstů a náhle temná zmizela v oblacích prachu, koňské zanaříkání zaniklo v burácení skály.
A pak už nebylo nic, žádný hluk, svět, vědomí.

Je po všem.
Myšlenka, která ve své definitivnosti osvobozovala. Dokonalá úleva, znamenající necitlivost k bolestem polámaného těla, odplynutí prostého lidského strachu ze smrti i děsu z možnosti, že by se stala jednou z Nepřítelových nemrtvých stvůr. Byla si naprosto jistá dokonalostí a nezvratností své smrti – a tohle poznání ji naplňovalo klidem.
Stejným klidem, který zavládl v troskách bojiště, když se země konečně uklidnila. Cáry mlhy se místy převalovaly nad zvrásněným povrchem toho, co kdysi bývalo rovným dnem průsmyku – podlouhlou mělkou mísou, naplněnou až po okraj ostrými skalami. Nebe bylo ozdobeno posledními hrstmi hvězd, které ještě dokázaly vzdorovat blížícímu se úsvitu, a nikde nebylo ani stopy po stínu, magii nebo životě.
Karwisha pomalu roztáhla rty do vítězného úsměvu. Tohle byla nejlepší jízda jejího života. Poprvé čarovala naprosto volně a divoce, jak jí radily instinkty, bez obav z vyčerpání, selhání nebo vlastní smrti. Byla... svobodná.
Dlouhý výdech kdesi vlevo před ní ji probral z vytržení. Ještě někdo přežil tohle běsnící peklo?
„Mirkeile?“
Nikdo jiný nemohl být dostatečně šílený a chráněný samotnou Štěstěnou stejně jako jejím zaklínadlem. A také že ano:
„Karwisho!“
Udělal tu chybu, že se pokusil zvednout. Následoval krátký výkřik a opět ticho, které u čarodějky vyvolalo jen rozmrzelost. Sama se nemohla pohnout, ale napůl opřená o skálu si s tím nedělala starosti: byla s vlastní smrtí dávno smířená. Jenže Mirkeil ještě zemřít neměl, takže od něj bylo vyloženě hloupé, že tímhle bezvědomí ztrácel čas...
Čarodějka se přistihla, že začíná ztrácet souvislou nit vlastních myšlenek. Částí mysli se tomu podivila, ale její bojovná duše okamžitě varovně vykřikla: skutečně nebyl čas. Až ona vydechne naposledy, kouzlo vepsané do jejích kostí se postará, aby na místě nezůstalo žádné tělo, ale co Mirkeil? Jeho armáda byla zničená, pohřbená a rozdrcená, ale sám Nepřítel byl stále živý a silný – a blížil se. Pomalu, přesto neúprosně. Pročesával bojiště ve snaze nalézt toho, kdo mu tak drtivou, doslova zdrcující porážku způsobil.
„Mirkeile! Prober se, ty pápěro!“ zařvala vztekle. Nejradši by po svém veliteli hodila aspoň malý kamínek, aby ho donutila se probrat z mdlob. Její tělo však bylo dokonale ochromené; nejspíš si při pádu zlomila páteř. Zatraceně!
Magie se při dotyku její mysli zavzpouzela jako mladý hřebeček. Dnes v noci se k životu probudily síly, které by nemělo lidské vědomí ovládnout, ale Karwisha potřebovala ještě jeden zázrak.
„Mocná Akley, dopřej mi poslední kouzlo! Slibuji, že v příštím životě budu tvoje pokorná a ctnostná služebnice, ale propuč mi prosím ještě jednou svou sílu!“ zadrmolila polohlasně skrz zaťaté zuby.
Odpovědí jí bylo vzdálené, dobře známé zakrákání. Karwisha se spokojeně usmála: tohle jí stačilo.
„Nesnáším chrámy,“ zamručela místo slov díků, ale pokorně zavřela oči a odpoutala mysl od poničeného těla, aby se podívala havranovýma očima, nač se ji ptačí druh snažil upozornit.
Zkáza byla mnohem rozsáhlejší, než se zdálo – než se vůbec odvážila si představit. Nalgašský průsmyk byl minulostí; místo pohodlné cesty skrz jinak neprostupné pohoří čněla k nebesům souvislá skalní stěna, zářící i teď, několik hodin po bitvě, sinalým svitem spotřebované magie. Živým okem nešlo nic poznat, ale když jste věděli, jak se dívat, výsledná záře vás málem oslepila.
Karwisha se až zalekla, kolik síly dokázala pod vlivem kadrisu uvolnit – a na okamžik zalitovala, že na to musela přijít až teď. Kolik vítězných bitev by ještě mohla vybojovat...
Havran ji však nesl dál na východ, až k hranici, za niž kameny už nedolétly – nebo jim síla větší té její nedovolila dopadnout. První ohně, poskytující světlo a tolik potřebné teplo zraněným vojákům, vyskakovaly z temnoty téměř kouzlem, drobné jiskřičky loučí se pomalu prodíraly i mezi kamennou sutí ve snaze najít přeživší jezdce. Ale kdo mohl tak rychle přijet na pomoc? Že by Banouin neposlechl rozkazy a vrátil se?
Čarodějko.
Dotek další mysli ji natolik vyděsil, že málem i s havranem spadla z oblohy. Neklidné zakrákání místo nadávek a kleteb jí spolu s tlukotem křídel na okamžik naplnilo hlavu, pak přeci jen byla schopna vyslat opatrný dotaz.
Vaše Veličenstvo?
Kdo jiný?
Pobavení skoro stejně ostré jako Karwishina vlastní uštěpačnost, probouzející se při každé podobně hloupé otázce.
Nadělala jsi tady pořádnou paseku, čarodějko. Je div, žes to přežila.
Ne nadlouho, má paní.
Záchvěv nevole, který však rychle vyprchal.
Neovládám vlastní tělo a zůstala mi už jen trocha magie. Bude dobré odejít takhle bezbolestně.
Doufala jsem, že se setkáme tváří v tvář. Jsi odvážná.
Ne víc než ty, má paní. Jen jsem udělala, co bylo potřeba, abych je zastavila.
Co pro tebe ještě mohu udělat?
Ano, ani basianská královna, ta nejmocnější ze všech čarodějů kromě samotného Nepřítele, nedokáže vzdorovat smrti, svojí či cizí.
Karwisha zpět ve svém těle se usmála. Pokud tohle byla pomoc, kterou jí Akley nabídla, čarodějka byla připravená ji do mrtě využít.
Potřebuji sílu k poslednímu zaklínadlu. Můj velitel je sice momentálně v limbu, ale ještě zdaleka se nechystá umřít. Nesmí umřít.
Najdu ho.
Na to není čas. Nepřítel pročesává pole.
Okamžik váhání.
Veď mne.
Náhlý příliv síly donutil Karwishu doširoka otevřít oči a zalapat po dechu. Zmrzačeným tělem jí naráz proudilo tolik magie, že by snadno dokázala vyléčit i samu sebe – jenže síla jí byla propůjčena kvůli někomu jinému, mnohem důležitějšímu než ona.
„Mirkeil je chráněný mým zaklínadlem, které pohlcuje veškerou magii,“ rozhovořila se čarodějka nahlas, přestože si nebyla jista, že ji královna v duchu slyší a rozumí jí. Doufala, že ano.
„Až... až zemřu, zaklínadlo se samo rozpadne a vyprchá. Pro tuto chvíli ho ale musím dostat do bezpečí. Hodně rychle.“
Horečnatě přemýšlela. Jak? Sama se nemohla vůbec hnout a zase tak moc si stran magie nevěřila, byť byla královna připravená jí pomoci.
Mirkeil... je jezdec. Kelharanský jezdec. Už jednou se přeci dostal do bezpečí na hřbetě koně, tak proč ne znovu?
Ta myšlenka ji bláznivě rozesmála. A proč krucinál ne? Stejně jí už moc života nezbývalo – a náhle viděla schůdnou cestu, jak se vyhnout i přislíbenému znovuzrození v podobě pokorné řádové sestry. Že tím oklame i svou bohyni, ji trápilo jen minimálně; Akley to pochopí, jako ostatně všechny Karwishiny drobné prohřešky, spáchané v minulosti, teď i v budoucnu.
„Nejspíš to nebude tak strašný život. Jízda se o své koně stará lépe, než o své vojáky,“ prohodila spíš sama k sobě než ke komukoliv jinému, pak se poprvé opatrně dotkla věnované magické síly. Bude-li mít štěstí, podaří se jí uchovat si dokonce zbytky své inteligence – a pokud ne, aspoň ji nebudou trápit lidské starosti, ale jen ty zvířecí.
Během celého zaklínání slyšela z povzdálí královnin hlas, jak jí radí, později jak už se jen pobaveně směje zvláštnímu, ale stále reálnějšímu a rozhodně životaschopnému nápadu. A pak, těsně před závěrečnou magickou deklinací, ji napadlo:
Co když mi nebude chutnat oves?

Jako by se vrátil v čase: zase ležel na bitevním poli, neschopen nejmenšího pohybu, a všude kolem viděl jen smrt a spoušť. Části těl, pohřbené pod kamennou sutí nebo osamocenými balvany, rozervané pole skal, kde předtím bylo rovné dno průsmyku, zčernalé mastné fleky v místech, kam dopadla hořící těla temných mágů, zničených silou Karwishina zběsilého zaklínání.
Mirkeil se nepatrně usmál. Tohle byla neuvěřitelná jízda! Nikdy předtím neviděl žádnou vojenskou čarodějku neohroženě ječet jedno zaklínadlo za druhým, bez zdlouhavých příprav a otravných meditací. Karwisha byla jako bělovlasý démon; nezastavily ji vlčí stvůry, temní mágové ani samotné zemětřesení, které vyvolala. Když přišla o svou klisničku, prostě se zády přitiskla k boku Mirkeilova koně a dál bojovala magií i svou holí. Byla nezastavitelná, aspoň tak se to oběma zdálo.
Drobné píchnutí mezi žebry na pravé straně hrudi ho varovalo, aby dýchal opatrněji. Nejspíš se mu otevřela rána, utržená předešlou noc v zápase s tím medvědím démonem. Karwisha ho varovala, že k tomu nejspíš dojde – dokud se však nemusel hýbat, nevadilo mu to. Bolest téměř necítil, navíc neměl nejmenší důvod se hýbat. Proč taky, uvězněný mezi zřícenými stěnami průsmyku a téměř zaživa pohřbený? Radši počká na Bledou paní s klidem a důstojností, než aby ji k sobě přivolával marnou snahou se aspoň zvednout do sedu. Vleže na boku, hlavu podepřenou nejspíš nějakým kamenem, to přeci bylo tak pohodlné...
Na levé tváři ho cosi zastudilo. Zašilhal vzhůru, dokonce se mu podařilo trochu pootočit hlavu. Vzápětí mu další studený polibek přistál na špičce nosu: první letošní sněhové vločky se elegantně snášely dolů.
Chtěl na Karwishu zavolat, ať se taky podívá: vždyť začínalo sněžit! Dokázali to! Zastavili celou nepřátelskou armádu, i když proti nim stála neskutečná přesila! Sníh, mráz a led se už postarají, aby zůstal tenhle kout Basianu až do jara neprostupný – a s nástupem oblevy bude stát na hranicích nové vojsko, silnější a odvážnější, schopné odrazit jakýkoliv útok!
Ticho, rušené jen svistem studeného větru mu však bylo více než výmluvnou odpovědí. Karwisha se dávno odebrala do říše Bledé paní, stejně jako všechno živé v okolí. Zůstal sám; na radost z vítězství, na čekání i na samotnou smrt.
Pocítil cosi blízkého zklamání. O tomhle pomalém umírání hrdinské písně a balady taktně mlčí – jestli jednou taky pomlčí o slzách, které se Mirkeilovi náhle objevily v očích, když si vzpomněl na přátele? Byly jen dvě, krvavě rudé jako vzácné ohnivé rubíny, a v mrazivém vzduchu rychle zmrzly do podoby dvou nebroušených drahokamů, ale byly tím nejvzácnějším, co mohl Mirkeil poskytnout jako obětinu za mrtvé.
Ještě nezapaluj svou hranici, Mirkeile.
Trhnul sebou, překvapený zvukem neznámého hlasu ve své duši. Vzápětí přidušeně vykřikl; jednotlivé části těla mu daly jasně najevo, jak moc je vlastně posekaný, pokousaný, spálený a pobodaný. Magický štít ho sice uchránil před zlovůlí temných mágů, ale ne před drápy, čelistmi a zbraněmi bojujících nestvůr.
Skoro znovu omdlel bolestí, než se mu podařilo nadzvednout se na méně zraněné levačce do polovičního sedu. Hryzal se do rtů, aby nekřičel nahlas, a ani si neuvědomoval chuť vlastní krve na jazyku.
Dokaž, že jsi hoden toho daru, který ti Karwisha odkázala.
Už to nevydržel. Musel vykřiknout nahlas. Byla v tom bolest, ale také vztek a nenávist k tomu, kdo si takhle zahrával s jeho rozumem – nebo to byl on sám, ten pobavený našeptávající hlas uvnitř jeho hlavy?
Místo odpovědi se ozvalo koňské zaržání: jasné, hlasité a zcela určitě pouze zvířecí. Mirkeil neměl dost síly se zvednout výše, ale rychle se přibližující dusot se náhle proměnil v tanec štíhlých černých nohou přímo před jeho tváří, když se černočerný vraník náhle oddělil od okolní tmy.
Mirkeil chvíli jen bez dechu zíral na majestátné zvíře, které se nad ním tyčilo. Jako by vystoupil ze starých legend o Vládcích větru – hrdý, vznešený a v každém ohledu dokonalý hřebec ho pozoroval moudrým pohledem, v němž probleskovaly ocelově šedé jiskřičky pobavení, a nozdry se mu chvěly zvědavostí z nových pachů. Tak nádherné zvíře snad ani nemohlo být skutečné – a přesto byl dotyk jeho nozder na Mirkeilově čele stejně něžný a sametově hebký, jako nozdry kteréhokoliv jiného koně.
K jeho nekončícímu úžasu se vraník vzápětí zvláštním mimochodným krokem přesunul vedle Mirkeila. Kratičké zaváhání, jako by si sám hřebec teprve uvědomoval, kterým směrem musí povolit klouby v nohách, aby poklekl do kamenné suti, vzápětí aby si dokonce lehnul těsně vedle zraněného.
Netrpělivé zařehtání Mirkeila vzpamatovalo. Přestal zírat na černou masu sametu a svalů vedle sebe a se zaťatými zuby přehodil levou nohu přes jeho hřbet. Prsty se samy zapletly do nezvykle dlouhé hedvábné hřívy, instinkty nějakým záhadným způsobem dokázaly vyčerpané tělo ještě převážit na tu správnou stranu, aby vraníkovi při vstávání ze země zase nesklouzlo ze hřbetu dolů.
Mirkeil se naposledy rozhlédl po okolí. Dokázali to. Ještě teď tomu nedokázal uvěřit, byť se na západní straně tyčila souvislá masa skal. Všechna ta smrt a bolest stála za to; Nalgašským průsmykem už neprojde nic živého ani mrtvého.
Vraník v odpověď na jeho myšlenky souhlasně pohodil hlavou a pomalu se vydal kamenným polem na východ. Domů.

5 komentářů:

  1. No super. Nic mě tam nerušilo, četlo se to samo. Holt když někdo umí... Kdoví proč jsem si vzpomněla na Eskira a Anfiru. Ale já vím, máš toho moc :)

    OdpovědětSmazat
  2. Ano, vzpomínám, jak jsem měl možnost přečíst si tento text poprvé...

    OdpovědětSmazat
  3. Ech. Druhý den se toulám po Hvozdu a je to čím dál lepší. Text byl čtivý a nebyla v něm žádná hluchá místa. Nepřišel mi ani nijak zvlášť dlouhý. Začetl jsem se, nechal se vtáhnout do děje a... najednou byl konec. Je vidět, že jsi na tom strávila opravdu moře času - a na výsledku je to rozhodně znát! Bitva byla popsána opravdu pěkně, charaktery postav vykreslené na jedničku s hvězdičkou.

    Hláška "Co když mi nebude chutnat oves?" mi na tváři vykouzlila úsměv.

    Co mi trochu nesedělo je to, že používáš často zdrobněliny u koní - klisnička, hřebeček. Také mne zarazilo hned v úvodu, že jsi zmínila, že bitva trvala tři dny. To první je věc vkusu, to druhé deformace vztahující se k zájmu o historické bitvy - ty trvaly v řádu desítek minut výjimečně hodin. Jistě, předcházely jim manévry obou armád, při kterých vznikaly drobné šarvátky a potyčky, ale samotná bitva se odehrála dost fofrem.

    Co se týká té upuštěné uzdy při útoku, nejsem znalec jízdy na koni, jen mne napadlo, že ji mohla hodit/omotat přes hrušku sedla. Pokud tedy taková sedla tvoji jezdci měli - přeci jen si netroufám odhadovat, kdo byl předlohou pro tvoji jízdní armádu. Tuším, že inspirace přišla z více zdrojů.

    Rozhodně jsem ale rád, že jsem si mohl tento příběh přečíst. Opravdu mne bavil. Nevím jestli má cenu zmiňovat a chválit u tebe standardně vysokou jazykovou i pravopisnou úroveň textu - tohle k tobě prostě již tak nějak patří :-)

    PS: Proč sakra popis toho co mi nesedělo je tak dlouhý, i když jde vlastně jen o tři naprosto bezvýznamné hlouposti?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To u tak bývá. Čím vyladěnější text, tím víc ční právě ty nedotažené detaily a rozporná místa a čtenáři mají tendence se tím víc k nim vyjadřovat. Já dělávám občas to samé.
      Mno a dnes už vím, že jsem měla místo prostého konstatování o délce "bitvy" rozvést bojovou situaci - takřka patovou, kdy se síly dvou armád přelévaly průsmykem tam a zpět ve snaze projít skrz/zabránit tomu. Přesně jak píšeš, šlo o sled mnoha drobných potyček na frontové linii.
      A zdrobněliny? Mají upozorňovat buď na drobnou stavbu (klisnička - evokuje drobnost, malost a skutečně bylo mým záměrem vyvolat dojem, že čarodějčina klisna je z malého plemene), případně na nízký věk (mladý hřebeček). Nezdá se mi, že by to bylo až tak časté; schválně jsem text znovu procházela, zda jsem někde neudělala u ostatních zvířat (velcí váleční koně) chybu. Samozřejmě pokud jsi získal takový dojem, nic s tím už neudělám, maximálně mohu v příštím textu ještě pečlivěji zvažovat jednotlivé sdělovací vrstvy podobných skupin slov.

      A díky za zastavení. Potěší, i po těch letech.

      Smazat