Kopřivy, svízel a černý bez

Někdy mívám pocit, že si Čas dělá, co chce. Místo aby plynul stejnoměrně, skáče, plíží se, uhání, nebo naopak téměř stojí. A zrovna v poslední dny si říkám, že neuhání, ale pořídil si raketové motory a stiskl START. Jak je to dlouho, co jsem se tady objevila posledně? Skutečně hodně věcí se od té doby událo, přestože pro mne to bylo jen pár prchavých dní.
Nejsem tu ale od hořekování, ale od nadrápání dalších písmenek. Od toho je k tomuhle kousku kůry taky připíchnutý lístek "občasník" - občas je fajn dát světu vědět, aby s vámi ještě počítal. Jakkoliv.
Nuže a protože nejčerstvější a nejlepší zpráva posledních týdnů: měla jsem dovolenou. A ne jen tak ledajakou, strávila jsem ji na Verlitíně! Ano, dostalo se mi té cti a důvěry od kamarádky verlit, abych mohla poznat ten malý ráj, ideální zašívárnu před světem a požehnané místo. Až umřu, chci být kočkou a vydám se na Verlitín. Spokojenost zaručena.
Na Verlitíně se totiž skvěle páchají veškeré ty nepřístojnosti, jako je sekání dřeva, bourání zdí (šlo to samo, dokonce stačily jen ruce, ani používat některý ze svých pohledů jsem nemusela!), procházky, škrtání v textech a šití. To poslední šlo přímo náramně, takže letošní T2 bude obohacena i o náhrdelníkovou verzi verlitínských lístků. A možná to nebude jediná verze, protože jsem si odtamtud odvezla tolik inspirace a nápadů, že bych skutečně potřebovala sedmerý život na jejich zrealizování.
S Verlitínem je spojená ještě jedna věc. Ne už tak milá, tedy aspoň pro nás moc milá není. Slovní hodnocení Dračího řádu, které se k nám dostalo v té ojedinělé chvíli, kdy jsme byly mimo Verlitín a mimino chytilo signál. Ano, Metamorphosis se dostaly do finálové desítky, ovšem porotci byli dílem zmatení ("priveľa chaosu" vystihuje trefně hned několik jejich reakcí), dílem upozorňovali na detaily a místa, z nichž jsem nebyla dvakrát nadšená. Nebýt Sikara, Cirrat a skutečnosti, že sedím v koženém křesle na Verlitíně a ne doma u počítače, už bychom se v tuhle chvíli mohli bavit maximálně tak o rokajlu a špercích, protože by všechny texty ležely někde na smetišti nedokončených příběhů.
Zdá se vám tahle reakce přehnaná? Nic není dost dobré, dokud to není dokonalé - jenže tohle pravidlo se snáze aplikuje na šperky, než na povídky. Proto mi tak dlouho trvá dokončit jeden text, proto s ním nejsem spokojená déle než pár prchavých dní. V důsledku podobných myšlenek jsem došla až k názoru, že kdo umí, píše. Kdo neumí, učí. A kdo neučí, komentuje.
Jaké však bylo moje překvapení - takříkajíc zžidlepádové překvapení - když jsem zjistila, že jsem zbytečně náročná. Proč si dělat starosti s textem, když to nejdůležitější je přeci správná PR strategie? Pak i ten sebevětší odpad fanoušci přivítají s nadšením. Ano, narážím na jednu určitou reklamu, která pravidelně otravovala Sikara, až ji posílal chcípnout. Ze zvědavosti jsem koukla, kdo že mu takhle zvedá tlak - a ejhle! Skutečně existují lidé, co stěží umějí psát, a už pomýšlejí na vytvoření ne knihy, ale rovnou trilogie! Soudnost jim očividně nic neříká, ani zdravá sebeskepse.
Nemám nic proti snům. Jsou třaskavinou, která nás pohání vpřed a nutí nás překonávat všechno včetně vlastního ironického hlásku, mylně nazývaného zdravý rozum. Stačí se mi však podívat jen kousek do budoucnosti a je mi jasné, že jakýkoliv vlastní názor na tvorbu podobných lidí bych si měla odpustit, pokud nechci schytat plnou palbu z řad fanoušků této osoby.
Sikar to uzavřel lapidárně: dotyčná osoba není na Legii, takže jako autor neexistuje. Jenže na Legii je spousta  jmen, i to moje by se tam našlo. Stačí to jako měřítko?
Nejspíš dokud nebudu schopna po svém rozumu hodit knihou, která hned pod titulem ponese moje jméno, nebudu spokojená. A možná ani pak ne.
Čímž se dostávám k dnešnímu nadpisu. Přelom května a června si z dětství pamatuji jako čas, kdy kopřivy šílely a hnaly si to přímo vzhůru, až mi připomínaly les. Svízel se lepila při každém průchodu kolem a lepila se na všechno, i do vlasů. A černého bezu bylo tolik, že se z něj stavěly bunkry. Dokonce jsme si s kamarádkou byly schopny nechat takový bunkr vyrůst - stačilo od jara chodit a pravidelně proplétat větvičky, až bez vytvořil přirozenou kopuli, pod níž se dobře bivakovalo. Jen se malá Ekyelka musela do takového bunkru dostat skrz les kopřiv...
Čas plyne, ať chceme či ne. Odnáší s sebou všechno - to dobré, zlé i kontroverzní. Všechna vítězství i prohry jsou díky němu brzy jen mlhavou vzpomínkou. Zůstane jen vůně kopřiv a kvetoucího bezu a svízelové kuličky ve vlasech.