Realita

Každý máme své způsoby, jak bojovat s lidskou zlobou a blbostí. Na podzim roku 2006 jsem se střetla s postarším autorem, kterému se nelíbily mé názory na jeho text (nesedla jsem si z povídky na zadek jako zbytek Saspi, ale napsala si svoje). Vše eskalovalo urážkami z jeho strany a vrčením z té mojí, až jsem sáhla po zbrani nejtěžšího kalibru: po slovech.

Následující povídka je tedy extrémně stará, přestože nejde o úplně původní text. Přestože bych byla schopna dohledat i ten, spokojím se s touto podobou, protože přesně vystihuje vše, co jsem tehdy chtěla říct (a co platí dodnes).

Co je a není realita, kterou jsme si zvykli přijímat za vlastní, a o níž předpokládáme, že ji tak vnímají i ostatní? Kam vedou okna jiných monitorů a obrazovek?

Věnováno všem mým rytířům - tehdejším i dnešním.

Starý dům, ukrytý ve stejně staré podzimní zahradě. Okrem a zlatem zavátá příjezdová cesta, hvězdy posledních aster únavou napůl skloněné k zemi. Stříbrem lemovaná krajka babího léta mezi sloupky otevřené branky. Krvavě rudé jeřabiny, půlnoční spící kočka, šeď kamene a teplá záře umírajícího slunce.

Strážkyně domu se probouzí. Zpočátku roztomilá jako před mnoha lety, protahuje se a zívá po vydatném spánku. V sametové černi jejího kožíšku ulpívají poslední zlaté střípky dne. Drápky se zalesknou, když křísnou o kámen, spadané listí zaševelí pod tlapkami v ozvěně vzpomínek na léto.

Vstupní dveře domu jsou pootevřené, dvě křídla zčernalého dřeva a chladného kovu, za nimiž je jen temnota. Kočka se v ní rozplyne a ztratí, jako by byla její součástí. V prachu vstupní chodby po ní nezůstane jediný otisk, jako by se i sám prach už dávno stal součástí kamenné mozaiky a přikryl ji šedým závojem.

Naopak první dva stupně širokého točitého schodiště nahlas protestují pod vahou každé tlapky zvlášť i všech čtyř dohromady. Kočka si však rámusu nevšímá. S elegancí postarší dámy pokračuje středem schodiště až nahoru, vědoma si svého nepopiratelného práva na celý dům, pozdní odpoledne i každé smítko prachu, tančící v prostoru. Je kočka a to přeci stačí...

Druhé patro, hlídané u stropu zavěšenou kostrou prehistorického létavce, je stejně tiché, chladné a prázdné jako celý dům. Ne, úplně prázdné přeci jen není – na samém konci dlouhé temné chodby prosvítá škvírou v nedovřených dveřích namodralý svit.

Prostor za dveřmi je obrovský. Vysoko klenutý strop rozdělují gotická žebra, zakončená hlavicemi chybějících sloupů, místo stěn jsou jen černé sametové závěsy a obrovská zrcadla, nahlížející do dalších sálů. Pod oněmělým pianinem uprostřed sálu leží jen tak na podlaze jemná krajková přikrývka, degradovaná na pouhý chuchvalec zacuchaných stříbrných nití. Hned vedle ní tiše šumí chlazení obnažených útrob počítače, rozhozených ve změti kabelů na parketách. Z nich a hlavně z devatenáctipalcové obrazovky, postavené o kus dál na empírovém stolku, vychází ona modrá záře.

V prázdném prostoru před monitorem rázuje mladá žena. Klenuté čelo brázdí vrásky nevole, uhlově černé vlny se v jediném mohutném proudu co chvíli rozlijí po obnažených zádech, když se žena po pěti krocích otočí nazad. Na bledých tvářích se ještě lesknou stopy slz, ale z tmavnoucích očí už začínají sršet první blesky strašlivé bouře. Štíhlé prsty jsou sbalené v pěst, rty pevně semknuté.

Kočka ze zvědavosti dojde k monitoru. Na obrazovce je otevřená stránka jakési diskuse. Pár slov a podrážděné zasyčení ji donutí ohlédnout se za ženou.

„Zmetek!“ zastaví se žena, pak udělá pár rázných kroků ke klávesnici, ležící stranou na podlaze, a v rychlosti napíše krátkou odpověď. Kočka zaujatě sedí před monitorem a sleduje přibývající text, přitom pomrskává ocasem.

„Já mu dám reálný svět! Vždyť sám píše vymyšlené příběhy!“ udeří žena do klávesy enter, až klávesnice odlétne kus po podlaze.

Je ještě stále zachmuřená, ale hlasité vrnění a kočičí lísání jí už v očích rozptylují poslední mráčky. Je po bouřce; žena se s kočkou v náruči zvedá z podlahy a odchází pryč od počítače, pianina i všech starostí směrem ke stěně naproti dveřím.

Závěsy se zavlní, objeví se vysoké dveře. Starodávná klika ve tvaru lví tlapy spadne dolů, tehdy se obě křídla před ženou doširoka rozlétnou. Náhle je v místnosti plno slunečního svitu, větru a života. Také jemného zlatého prachu; za dveřmi se rozkládá celý svět písku a modré oblohy.

Žena postaví kočku na zem, pak udělá krok přes práh. Dopadnou na ni sluneční paprsky, tehdy se bosé nohy odrazí od úzké kamenné římsy a žena vzlétne volně do vzduchu, nesena obřími černými křídly. Rychle se vzdaluje od osamoceného starého domu v poušti, až není nic než černou tečkou na obzoru, vzpomínkou.

Kočka ještě chvíli pozoruje okolní poušť, než se otočí k dechberoucímu výhledu zády. Vrátí se k rozhozeným částem počítače a s rozmyslem vrozeným všem kočkám hrábne packou do jeho útrob. Obrazovka zabliká a zhasne, šumění se vytratí do ticha, ale kočka už je u dveří na chodbu, v tlamce krátký červený káblík. Odnáší si novou hračku zpět do podzimní zahrady.