čtvrtek 2. srpna 2012

Noční setkání

Další z archivních textů, tentokrát rok 2007. Výjimečně jsem se na saspi zapojila do workshopu s názvem Nejdelší minuta. Dalšími podmínkami onoho workshopu bylo, aby se v textu objevil pirát a hod kostkou.
Ve výsledku jsem ukořistila spolu s dalšími dvěma autory první místo - tehdy ještě býval o workshopy na saspi zájem a scházelo se mnohem více textů i autorů a čtenářů.

"Někdy stačí jediná minuta, aby se změnila celá historie."

Klapot podpatků, ani příliš pomalý, ani ustrašeně rychlý, spíš napůl taneční, se rozléhal noční ulicí. Město spalo.

Něco se stane.

Zastaví se téměř uprostřed ulice - plně osvětlené, o to byla celá situace děsivější - a srdce jí bije ve zběsilém rytmu závěrečného Allegra z Čtvera ročních dob. Příliš dlouhá sukně zavíří v piruetě, pod střevíčky zaskřípe písek rozkopané cesty. Z vyčesaných vlasů se uvolní drobný kvítek, jen pár sněhobílých plátků čajové růže, které se pomalu snášejí na kočičí hlavy.
Ještě před jediným osamoceným mžiknutím oka kráčela po chodníku, spokojená s klidem hluboké noci, spícího města i vlastního nitra, hlavu plnou hudby a snů. Stačil však pouhý zákmit smrtihlavových křídel, stěží tušený, přesto jasný jako sodíková lampa nad její hlavou, a všechno je jinak.
Ani je ještě pořádně neviděla. Kmitnutí na okraji periferního vidění, náhlý pocit mrazení na odhalené šíji a instinkty ji dvěma téměř baletními otočkami přenesly z ústí temné uličky až na silnici. Rozzlobené zašelestění saténu, ne nepodobné hadímu zasyčení, zaniklo v temném zavrčení. Předtím pouhé lidské prsty se zkřivily v kočičí drápy, když se ve střehu přikrčila.

Dva. Vyšší. Silnější. Něco chtějí. Nebojí se. Zatím.

Okvětní plátky čajové růže se nikým neviděny konečně snesou mezi několik dlažebních kostek, připravených k usazení do okraje cesty.
Úšklebek ve tváři toho s černým šátkem na hlavě, uvázaným na piráta. Ruka toho druhého, schovaná v kožené bundě. Rozhodné pohyby, blížící se kroky. Pevně semknuté rty, krutě hledící oči. Tváře bez výrazu, přesto prozrazující všechno.
Tlukot srdce, step šíleného tanečníka. Zakřupání písku, když chodidlo uvězněné ve střevíci hledá pevnější oporu.

Co teď?

Další tři kroky se hlasitě rozléhají prázdnou ulicí. Ruka vyjede z kapsy i s vystřelovákem, cvaknutí uvolněné pojistky zní jako výstřel.

Někdo zemře.

Nečeká ji žádný celovečerní film vlastního života, ani pocit času zalitého v kousku jantaru. Naopak. Čas pádí jako zběsilý s každým dalším zachvěním srdce, poháněného snad jen čistým adrenalinem, a hlavu má dokonale čistou, když do levačky snad až příliš lehce vklouzne dlažební kostka. Hranatý kámen, jindy tak těžký a neforemný, se mění ve smrtící střelu, vrženou vztekem, zoufalstvím a rozhořčením. Nemířenou, přesto dokonale zacílenou.
Jen to měkce žuchne. Heknutí, stejně bolestivé jako překvapené, několik drobných krůčků zpět pro udržení rovnováhy, když už ne důstojnosti.
"Táhněte mi z očí!"
Stojí přímo proti nim, štíhlá a na pohled křehká osůbka ve večerních šatech, hlavu hrdě vztyčenou a oči přimhouřené vášní. Od čepele vystřelováku a mužských pěstí ji dělí pouze tři metry volného prostoru, přesto už je opět klidná. Na rtech se jí dokonce objevuje úsměv.
Pohodí hlavou, z účesu se uvolní několik dalších okvětních plátků. Písek naposledy zašelestí a nocí se opět rozlehnou kroky dámských střevíčků. Lehké, sebevědomé kroky.

1 komentář:

  1. Hod kostkou je vyřešen velmi neotřele... líbí se mi

    OdpovědětVymazat