neděle 7. října 2012

Když ve Hvozdu prší


Včerejšek se může směle přihlásit do řad nádherných, plně využitých dní ekyelčího života. Hodně se poslouchala muzika, debatovalo s Teem, porcovala se megadýně od Ginny (a desetikilovou třetinu mám ještě uloženou v kuchyni pro pozdější zpracování na mňami kompot a možná i na dýňový koláč, pokud se mi bude chtít), háčkovala se smetana, psaly se poznámky a vymýšlely či znovu vymýšlely nové povídky, upravovaly se texty pro klienta, páchala se procházka a jedly se hrušky, spadené silným teplým větrem do trávy. Zkrátka nádherný den využitý naplno.

Oproti tomu dnešek je tak trochu lazy Sunday. Sice jsme se vyklopily z pelechu docela brzo, dokonce ještě před řinčením budíku, ale kromě kávy a dalších poznámek k povídce (ano, nápady máme stále a pořád, no není to otrava?) se nám zatím nepodařilo nic pořádného dokončit. Je pod mrakem, trochu chladněji, auta dole pod okny cákají na všechny strany a rozhodně se nám nechce páchat nějaké extra nepřístojnosti. Možná se po dopsání tohoto článku všechno změní - a bylo bylo značně zajímavé, především pak pro nás samotné - ale prozatím to vypadá na pomalé krok-sun-krok směrem k práci, která se musí dneska navzdory všemu línému a kočičímu v naší podstatě udělat, spáchat a dokončit, neb je to práce pro klienta a ta nepočká. I když je mozek tlakem a počasím utlumený spolehlivěji než Valiem.
Proč ale píšu tenhle článek, když bych se radši dívala z okna nebo slastně chrupkala na kožešinách? Déšť už má na nás takový vliv - většinou se prohrabujeme archivními záležitostmi, vzpomínáme, listujeme, brouzdáme. Dnešek není výjimkou, takže se otevřely zvlášť staré soubory s dosud nedopsanými texty - a není to nejhorší. Naivita mládí, nezkušenost začínajícího autora a přímočaré myšlení, které je svým způsobem stále částečně vítané, se dají odsunout stranou, až zůstane jen základ. A na tom se dá stavět, minimálně malá chatička.
Sikar má podobný sklad nepoužitých nápadů a starých textů. I on ho občas vyplení, zpracuje zachycené nápady novým způsobem. Nejspíš má podobný kamrlík nebo kumbál na košťata každý autor, aby až dojdou nápady a momentální situace si bude žádat něco nového, neotřelého, případně rovnou záchranného, měl kam sáhnout. Je to fajn, protože tyhle v čase ustrnulé texty jsou právě to nejlepší, čím se dá probírat během deštivých dnů, zatímco touha psát spolu s inspirací chrápou za kamny a autora nic nenutí datlovat jak šílený svůj Epický Příběh.
Je to jako se starými fotografiemi, aspoň u mne ano. U každého textu si totiž časem vzpomenu i na dobu, kdy jsem ho psala, co jsem přitom prožívala, řešila, jaký byl okolní svět. S jakými plány jsem se dívala do budoucnosti, jaké nároky jsem kladla na psaní i sebe samu - ne, že bych přímo naivně očekávala úspěch za prvním rohem, flétna mne naučila, že každá výhra je tvrdě zaplacená lety dřiny - a jakou radost jsem zažívala během samotného aktu psaní. Nadšení z každé další stránky, z vyřešeného problému, ze spáchaných korektur. Ten pocit, kdy si říkáte Tohle je sakra dobrý! - občas ho zažívám i dnes, ale archivní věci jsou takových pocitů plné. Kypí dobrou náladou, sny, energií, jsou jako malá elektrárna.
Takže když ve Hvozdu prší, dobíjíme se. Aby, až zase vysvitne slunce či měsíc, bylo dost energie na ovládnutí dalších světů.

3 komentáře:

  1. No, tohle by se mi také líbilo, ovšem to bych nesměla být nechutně posedlá půlročním detailním úklidem, kdy se likviduje vše, co je neužitečné a nezajímavé pro současnou Maglaiz. Slůvko vše Žárovcežel obsahuje i nedodělané, divné a v pubertě napsané texty. A ano, Maglaizíček je tak dokonale blbá, že si ani nezapíše onen nápad, když už likviduje rozepsané texty.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, jsme na tom stejně!

      Vymazat
    2. "Já se nebojím, já jsem chytil tchoře."

      Vymazat