SLU

Po dlouhé době opět něco na čtení. Malinkatý kousek, já vím, ovšem konečně mohu napsat i věnování (které se do soutěžní práce nesluší): všem porotcům, ať se pro příští věky nudí maximálně podobně průměrnými texty a ne hrůzami, o nichž občas slýchávám. Smekám klobouk a hluboce se klaním vaší trpělivosti, optimismu a míře dobré vůle.

Rada se zase pro jednou vytáhla. Nejspíš šlápli na bebínko někomu vlivnému a bohatému, protože se sjezd konal v prostorách hotelu Regency, ne v nějakém zavšiveném pajzlu jako obvykle. Dobře, strčili nás málem až do suterénu a občerstvení jsme měli vyskládané na stolech v přilehlém salonku, ale pořád to byl propastný rozdíl mezi předchozími lety. Ta možnost, sníst něco, co jste si předtím neulovili, byla přímo uchvacující.

Na programu bylo totéž, co vždycky. Uvítací řeč profesora Hillse uspávala stejně spolehlivě jako rohypnol. Tři nebo čtyři následující přednášky z historie Společenství, od zcela oficiálních dat až po lechtivější příběhy ze života slavných členů, pak fungovaly místo čichací soli. Přednášející se střídali se zákonitostí svého povolání: k přednášecímu pultíku šel zrovna ten, kdo neměl službu a hladina alkoholu v jeho krvi se zatím nepočítala v dvoumístných cifrách.

Nad samotným pódiem visel šedostříbrný transparent firmy Osika a syn, na stolcích pod okny měly své výrobky vystavené i další firmy především tradičního rázu. Členové Rady byli vybíráni z nejstarších členů Společenství a tak nebylo divu, že moderní alternativy klasických postupů, nástrojů a vybavení vykázali do téhož salónku, co občerstvení.

Jestli to bude probíhat jako loni, nakonec si pořídím druhou opakovačku páně Kolíka za třetinu ceny, zachvěly se Richardovy rty v marném pokusu o úsměv. I když vytahovat z hlavně bramborový salát a krevety nebylo nic příjemného.

Rozhlédl se po setmělém sále. Byli tady skoro všichni význačnější členové Společenství. Bodejť by ne, když bylo jídlo a především pití zdarma. Richard nepochyboval, že zítřejší program bude z nedostatku střízlivých přednášejících i posluchačů zrušen ještě dnes před půlnocí. Už teď se třetina přítomných držela spíš sklenky než programu a to bylo teprve osm. Jestli se ráno najde v hotelu aspoň jedna neotevřená láhev, Regency si své hvězdičky právem zaslouží.

Vláďa se objevil někdy mezi přednáškou Nové techniky získávání informací a předvedením toho zázračného léku na chudokrevnost, název byl zapomenut ještě dřív, než ho vyslovili. Seděl na svém místě určitě aspoň dvacet minut, než Richard zaregistroval absenci pachu a napůl náhodou se podíval vpravo.

Každý v sále byl něčím cítit. Potem, deodoranty, vodou po holení, oblíbenou značkou alkoholu, česnekem. Vše ve větší či menší míře. Jediný Vláďa měl tu zvláštní schopnost nebýt cítit. A to nejen ubohým lidským nosem, ale nezaregistrovali ho dokonce ani vlkodavové kapitána Newtona v předchozí řadě. Obě obludy dál klidně oddechovaly, mordy na předních prackách. Vláďova kočka se jim mohla projít přímo za zadkama a s nimi to ani nehnulo.

„Jak vidím, nic se za ty roky nezměnilo,“ vyskočila Mnemosyné svému průvodci na klín a Vláďa ji automaticky začal hladit pod krkem.

„Záleží, jak dlouho jsi na sjezdu nebyl,“ pokrčil Richard rameny. On sám se tady objevil poprvé po pěti letech. Povinnosti k rodině, služba a především ostych před zkušenějšími kolegy ho držely mimo. Očividně zbytečně, jeho nového stavu si zatím nikdo nevšiml.

„Dost dlouho, aby ses mezitím stihl oženit. A jak koukám, ani s tím slibem čistoty to už není tak žhavé co dřív,“ zvedl Vláďa levačku, protože Mnemosyné projevila akutní touhu uvelebit se Richardovi na klíně a klidně by mu přešla i přes ruku.

„Nevím, co tím myslíš,“ nenechal se Richard znepokojit. Černá kočka se po něm ohlédla a posměšně mňaukla.

„Jak chceš. Dávej si ale pozor na to, jaký parfém jí kupuješ. Jisté značky přitahují nechtěnou pozornost,“ zvedl se Vláďa.

Mnemosyné se však domů ještě nechtělo. Richard se jí zbavil až ve dvě ráno, kdy kočka usoudila, že je dostatečně znuděná přehlídkou nových neprůstřelných vest, a hodilo by se posvačit něco ze stolů v salónku. Tou dobou to už stejně bylo všem jedno.

Richard se radši vydal domů. Odmávnul taxíka před hotelem. Přestože mu portýr dveře otevřel a neprohodil ho jimi, procházka na čerstvém vzduchu mu byla milejší než rychlý a drahý odvoz domů. Navíc byl úplněk. Všechny soudné bytosti se držely spořádaně doma.

V ložnici byla jako vždy černočerná tma. Richard popaměti dotápal k manželské posteli a s povzdechem se složil na svou polovinu. Vzápětí na krku ucítil chladné rty, v nose ho polechtala jemná vůně gardénií a pižma.

„Jak bylo na sjezdu?“

„Mám druhou Kolíkovu opakovačku.“

„Za kolik? Víš, že dětem potřebujeme zaplatit plavání a hodiny šermu.“

„Stála jen desetinu původní ceny.“

„Aha. Do čeho spadla tentokrát?“

„Do majonézy.“

Oba si představili, co s mistrovskou zbraní provede žluklý olej a vejce, až majonéza zestárne - což se stane nejspíš už ráno, v tomhle počasí.

„A jinak?“

Mávl rukou. Věděl, že to jeho žena uvidí. Vždycky viděla ve tmě lépe než on.

„Až tak zlé? To jsem podcenila životnost členů Společenství.“

„Objevil se tam Vladislav.“ Bylo velice příjemné nechat si masírovat šíji a hodit za hlavu všechny starosti, jenže... Hodit za hlavu tyhle starosti znamenalo v budoucnu pracně vysvětlovat, jak si mohl vzít právě tuhle ženu.

„A co chtěl ten starý upír?“

„Poznal tvůj parfém.“

„No a? On oxiduje u SLU už roky a nikdo mu na to nepřišel. Pod svícnem je největší tma,“ políbila ho znovu na horkou kůži hned vedle krkavice.

„Už jsi dnes jedla?“

„Ne, ale dávám přednost servírování aperitivu zvlášť, ne s hlavním chodem naráz,“ ucítil ještě jeden polibek a vůně gardénií vyvanula náhle otevřeným oknem ven.

Richard jen pokrčil rameny. Však ona se vrátí. Zvlášť když se ve městě konal sjezd lovců upírů.