středa 2. ledna 2019

E.D.Biggers: Charlie Chan a černý velbloud

Nejspíš za to může Tlusťjoch a jeho KKKb, protože když jsem na Silvestra stála před monumentální knihovnou svých přátel, místo některého z velkých, barevných nebo nových svazků jsem sáhla po záležitosti sice také raritní, ale mnohem starší a útlejší.

Knížka je specifická svým téměř čtvercovým formátem, nebývalou péči o vazbu (přestože první pohled hlásí "obyčejné knihařské plátno v nudné hnědé barvě", vnitřní strana desek je dokonce ozdobená papírem s rytinami stylizovaných palmových listů!) a očividně přítomností dřívějších majitelů. Na předsázce je totiž propiskou podepsán jeden z majitelů, pod ním inkoustem a zcela jiným rukopisem uvedeno Vyšlo na pokračování v časopise (týdenníku) "Ahoj" 1972. Svázáno v Mladé Boleslavi duben 1973. Vše doplňuje ještě tužkou zapsané inventární číslo antikvariátu a cena 12,-. Vskutku raritka k pohledání, dokonce i papír je křehký stářím, jak to u časopisů bývá.
Vydání je opatřené hojnými ilustracemi, které ale podle mého soudu nejsou příliš zdařilé; lidské proporce a především obličeje dávají Jindřichu Pilečkovi zabrat. Překladatelskou práci Dagy Minkewitzové neumím posoudit už vzhledem k datu prvního vydání originálu (1929), ale text plyne příjemně a tak trochu i starosvětsky klidně.
Charlie Chan je honolulský policejní detektiv se značně prostorově řešeným tělem, ospale vyhlížejícím výrazem pomalejšího Orientálce a zvědavou náturou. Když je přivolán do domu Shelah Faneové k jejímu tělu, stojí na začátku příběhu, který sahá do minulosti zavražděné herečky i jejích přátel. Svědci, kteří zamlčují důležitá fakta a ničí důkazy, náhody a komplikace, mnohem pomalejší životní rytmus havajských ostrovanů a vskutku rozverné poměry tehdejší společnosti - tahle detektivka je něco zcela jiného, než k čemu se dostane čtenář dneska. Pomalé tempo vyprávění mi velmi často připomnělo dobu a příběhy Hercula Poirota nebo slečny Marpleové, navíc tomuto pocitu napomáhalo i jednání samotného Charlieho a vůbec všech postav - opatrné vyptávání se vážených hostů, zpupnost místního magnáta a vyhrožování konexemi, chybějící protokolární postupy, jak je známe dnes atd.
Přesto nemohu říct, že jsem se nebavila. Z původně jednoduché zápletky "někdo zapíchl herečku ranou do srdce" a "podezřelý jasnovidec se motá kolem hlavního vyšetřovatele" se až v samém závěru vyklubal celkem zajímavý propletenec vztahů a pomsty. Jistě, Charlieho sebemrskačské sklony a snaha se neustále svědkům omlouvat, že je vůbec obtěžuje během vyšetřování vraždy (což mi je z hlediska dnešní doby naprosto nepochopitelné, ale zároveň si uvědomuji rozdílného ducha tehdejších poměrů), mohou někomu vadit, případně ho přímo vytáčet k nepříčetnosti. Já však pouze pokrčila rameny, spokojila se s vysvětlením, že takhle se zkrátka dříve psalo - a román si užila.

Žádné komentáře:

Okomentovat