úterý 31. července 2012

Mačety netřeba (a to ani na Rulce)

Mačety netřeba, džungle ještě není zdaleka tak prorostlá, jak by se mohlo zdát! Aneb ano, stále žijeme, pácháme nepřístojnosti a jiné roztodivnosti, píšeme, šijeme a vůbec otravujeme smrtelníkům ve svém okolí zažívání, vzduch i naděje na úspěchy na literárním poli.
Nebo se to o nás aspoň chvilkami říká - tím posledním bych se osobně nerada oháněla, já jen sbírám čárky za účast. Nic víc se ani nedá očekávat.


Nuže, pár odrážek pro přehlednost:
- konečné deváté místo v Dračím řádu 2011. V současné době se prý jedná o možnosti vydat vybrané texty z první desítky tiskem, ovšem prozatím se mi nikdo neozval. Co z toho plyne? Ano, stále nemáte šanci si Metamorphosis přečíst veřejně, zde či jinde. 

- experimentování v kuchyni se začíná rozvíjet. Od prvního pokusu s černým rybízem, jablkem a kiwi jsem se přes směs kiwi-banán a nektarka-hrozno-broskev dostala až ke směsi, kterou pracovně nazývám "kyselý banán". Ještě to není taková ultra-šílenost jako bezinkový sirup s meduňkovo-mátovou trestí a vodkou (láhev spokojeně trůní ve skříni a já si ji neustále pletu s flaškou červeného), ale vzhledem k tomu, že v experimentu č.2 jsou dobré čtyři deci bílého vína a ve trojce rovnou čtvrt litru rumu, jsem na dobré cestě plynule přejít od jamování k destilaci.

- další text, tentokrát určený k tisku, je hotový a připravený na schválení. Nejde o nic převratného, jen malá sbírka textů několika blogerek, vydaná spolunákladem, ale možná tohle bude text, který mě konečně nakopne zpátky k páchání Hlavní Nepřístojnosti, což je psaní románu. Teoreticky už dvěma nakladatelům visím dvě knihy, naštěstí jde nejen o odlišné příběhy, ale i žánry. Ať žije diverzita.

- Cirrat rozjela snail mail a já se vesele zapojila. Prozatím jen v malé míře a "kupodivu" primárně v trojúhelníku Sikar-Cirrat-já, přestože občas vyšlu holuba, krysu nebo lasici i jinam. Holt Triumvirát. 
Pokud toužíte dostávat více či méně ztřeštěné dopisy/pohledy/kartony častěji než jednou ročně, ozvěte se mi. Vaše adresa bude náležitě zaznamenána a zneužita. Vlastně zneužívána. Opakovaně.
- PPD (podepiš a pošli dál) rozesílám na všechny strany a po různých linkách. Doufám přitom, že ve výsledku je tenhle malý svět natolik propojený, že se některý z PPP nakonec dostane zpět k Tlusťjochovi, který s nimi začal.

- Fantastická povídka má tentokrát na stole i můj text. Nedivte se, Sikar zase úřadoval, hecoval a deptal svými zprávami, jak moc je napřed a co všechno už má napsané, takže jsem si řekla, že další čárka za účast nebude na škodu. Až jsem se sama divila, jak snadno se mi to psalo - myšlenka příběhu chvíli obcházela kolem, ale trpělivé čekání se vyplatilo. Patosu jsem se sice nevyhnula, ten je mi snad souzený (s těmi sudičkami bych si velice ráda promluvila a nejen o tomhle!), ale písmenka byla tentokrát nezvykle krotká a poddajná. Rozsah, detaily, atmosféra - všechno jak má být. S textem coby zářezem "za účast" jsem spokojená. 
A pokud se dostanu do oné první, výběrové padesátky? Jak pravil bratr Sikar - budu velmi spokojená.

- Dračí sedma vyslala do světa další z nádherných šperků - Amazonii. Loučila jsem se s ní dost nerada a jen jsem žasla, že se prodala. Jelikož je to ale luxusní kousek, jsem na druhou stranu ráda, že bude uchvacovat svou krásou a nevšedností - že bude další žena spokojená a šťastná. 


Toť asi tak v kostce všechno, co se týče mého a našeho života. Co se děje jinde, to je už jiná káva - mnohem hustší, víc hořká, teď primárně extra hořká především pro členy Autorského Klubu na blog.cz.

Copak se stalo? Standa Rulc, jejich hlava pomazaná a chytrák největší, začal do klubu - elitního, výběrového klubu - přijímat mimo jiné i lidská mláďata se slovní zásobou předškolního dítěte, mluvou sprostého dlaždiče a dekoltem výstavní šlapky. No a co, že Standa kašle na mínění a přímo tsunami nevole stávajících členů klubu, nevadí ani prostý fakt, že nejnověji přijaté individuum s peroxidovou hlavou nezvládá ani základní gramatické jevy, natož že by oplývalo nějakou soudností, co se týče zveřejňování intimních detailů ze svého života. Hlavní je přeci návštěvnost, ne?
Je mi členů AK líto. Mohou se vztekat, jak nahlas chtějí, ale to je všechno, co mohou dělat. Autorství nové majitele blog.cz dávno nezajímá, jde jim primárně o sledovanost a rentabilitu vložených financi. Bylo mi to jasné ve chvíli, kdy se pod články začaly objevovat především uhozené a nechutné reklamy, o něž nikdo nestál, a dorazila to změna podmínek užívání, která proběhla tuším loni ke konci roku.
Samozřejmě jsem tehdy před lety, když se reklamy objevily, zvažovala, koho kontaktovat s žádostí o výjimku - třeba i za cenu ročního poplatku, jímž bych kompenzovala Hvozd bez reklamy. Marnost nad marnost; jednodušší bylo aktivovat bagry, oheň a vodu a celý Hvozd přestěhovat sem.
Přesto jsem nepřestala z povzdálí sledovat dění v Autorském klubu, čistě ze zvědavosti. Kromě zajímavých článků se tam dala najít celá studie lidské psychiky, všech jejích projevů a celé škály lidských emocí (a taky nadávek, nutno dodat). Nečinila jsem a nečiním tak nijak pravidelně, vždy jednou za čas si zpětně projdu články a odkazy, když se mi nechce psát ani šít - a poslední dobou se nestačím divit.
Když se do AK dostala Bonnie Melone, po počátečním šoku přišlo velice příjemné překvapení: dívčina má celkem dobré oko, nepáchá mobilní momentky s použitím zrcadla, ale zajímavé fotky ze života kolem sebe. Dokonce i gramatika se jí zlepšila (nebo si našla lepšího korektora), a přestože není dvakrát aktivní (já mám tak co říkat!), její články dávají smysl. Držím jí palce, protože se z navztekaného spratka vyloupla samostatně fungující a smýšlející individualita, což je dobře. A ano, občas na její blog zavítám a přečtu si nové články - nepotřebuji žádný klub, stačí mít seznam oblíbených blogů v "oblíbených záložkách".
Lotty Biondi je ovšem kámen úrazu. Doslova a do písmene. Tsunami se zvedla a nezadržitelně se valí, valí, valí. Blogeři znechuceně odcházejí z klubu, nebo jsou odejiti, všude se diskutuje, křičí a nadává... Jenže to je skutečně všechno, co mohou členové AK dělat. 
Právě proto mi jich je tak líto. Spousta jich za sebou nechává extrémní kus práce, část života, někteří i své ideály a dobré vychování (nebo aspoň slovník ve vztahu k určitým osobám). Bezmoc je strašlivá, a když si připomenu, jak brutální redukcí prošel během stěhování Hvozd, co asi čeká je, pokud se nakrknou tak strašně, že budou chtít opustit i samotnou doménu, která na ně kašle?
Takže pozvedám zcela reálný pohár se zbytky vína pro dřívější slávu a prestiž toho, co se dnešním večerem definitivně stalo minulostí. A pokud nevěříte, udělejte si vlastní názor (a tenhle text považujte za mé osobní zamyšlení a neopovažujte se ho šířit, nezmaři!)

5 komentářů:

  1. (už zase mi hraje masala, masala, těši-těši)

    Triumvirát! Mwahahahaha!

    A nezapomínej na ty členy AK, jak jsem já, kteří už jsou dobití apatií...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těm vystrojím slavnostní pomyslný pohřeb a budu pít na jejich věčnou slávu.
      Opravdu netuším, jak bych se zachovala v dané situaci já, neb nejsem shlukovačný typ, ale tohle bolí, i když to jen pozoruji.

      Vymazat
  2. Ano. Prostě ano.
    Zmíněné dění sleduji zdálky. Zpočátku jsem se královsky bavil, ale teď už převládá znechucení. Když jsem byl kdysi do AK přijat, bral jsem to jako poctu. Dneska jsem docela rád, že jsem šel do kšá a nemám s tím vším nic společného.

    OdpovědětVymazat
  3. Ty visíš dvě knihy? Ani ses nepochlubila!

    K AK - nakonec jsem asi ráda, že mě nevzali. Štve mě to jenom právě z toho důvodu, že tam přijímají kolikrát o dost horší blogy. Raději se o AK už zajímat nebudu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když ono se vlastně není čím chlubit, dokud nejsou vydané a rozprodané. Navíc je visím už pěkných pár měsíců, nabaluje se mi na běžný život celkem dost různých a mnoholičných rozptýlení, takže se psaní samotné lehce oddaluje.

      Vymazat