pátek 26. října 2012

Ve jménu země


Tahle kratičká věc vznikla samovolně, během práce na jednom náhrdelníku, kdy mi virtuální společnost dělal Sikar a klevetili jsme (jako obvykle) o všem možném včetně psaní. Už ani nevím, co tehdy Sikar pronesl, ale tektonické desky se daly do pohybu a vypudily z hlubin mého mozku tenhle text.
Možná by si zasloužil ještě dobroušení, pár drobných úprav a vysvětlivek, nicméně v této podobě putoval do Fantastické povídky 2012. Výsledek nevalný, nedostalo se to ani do finálové skupiny. Kupodivu (pro někoho) mne to však nemrzí. Jsou jiné, důležitější bitvy, které se snažím vyhrát (a stále to nevzdávám).


Dopadly poslední kapky. V dálce na západním obzoru ještě pro výstrahu zahřmělo, v nakupených mracích zasvítil blesk, ale nebi už zase vládl jen temný samet a hvězdy. Vzduch byl studený - zítra touhle dobou už nejspíš bude místo deště padat sníh. Ticho, tolik nezvyklé po několikahodinové bouři, rušilo jen šumění větru v korunách starých lip a drobné zvonění, jak voda zachycená na listech dopadala na zem.
Pozoroval zmoklou noc z bezpečí svého pokoje, pohodlně usazený v křesle. Nespal a ani neměl na odpočinek pomyšlení. Stejně jako mnoho nocí předtím i dnes čekal, jestli bude mít štěstí a konečně rozluští tajemství, co ho pronásledovalo už téměř rok.
Hodiny pomalu míjely. Už téměř usínal, když tu náhle zaslechl cosi podivného, co do symfonie podzimní noci rozhodně nepatřilo. Šelest velkých křídel.
Nehýbal se, náhle zase plně při smyslech a přesto strnulý napětím. Závěsy byly zatažené jen napůl a v mezeře se občas mihnul temný stín, jak se cosi velkého po chvíli váhání přiblížilo až k oknu. Šelestění křídel postupně odeznělo, nahrazené oddechováním a jemným škrábáním drápů na kameni, jak tvor hledal lepší oporu na úzké římse.
Okenice jen lehoulince vrzla, i tenhle nepatrný zvuk však nočního návštěvníka zastavil na dlouhé okamžiky. Skoro jako by bál, aby někoho uvnitř neprobudil. Uklidněný panujícím tichem se však nakonec osmělil a na dřevěnou podlahu měkce došlápla napůl lidská noha s masivními drápy místo prstů.
Olej v lampě u dveří už byl téměř vyhořelý a plamínek jen skomíral, přesto si mohl tajemného návštěvníka dobře prohlédnout. Dlouhé svalnaté nohy, štíhlý pas, krásně zaoblená prsa. Mohutné hranaté rohy, vyrůstající z čela dozadu a dolů v elegantním oblouku. Za zády nosné kosti křídel, trčící ke stropu místnosti. Dlouhý ohebný ocas, zakončený kopinatým výrůstkem, který však dokázal rozseknout brnění nebo lidskou lebku stejně dobře jako meč.
Ani tvář nebyla úplně lidská. Tvar očí příliš mandlový, ušní boltce nahoře protažené a rozeklané do dvou špiček, zuby mezi pootevřenými rty příliš ostré. S hedvábnou pletí, souměrnými rysy a jemně modelovanými lícními kostmi to mohla být krásná žena, ale takhle přesně věděl, co je zač. Jeho smrt. Vysvobození.
Nepohnul se a ona si ho nevšimla. Nepřirozeně potichu přešla místnost, ocas se jí přitom vlnil ze strany na stranu jako had. Cestou k posteli se na okamžik zastavila u stolu – ušklíbla se nad kelímky s mastmi, lahvičku s lékem na spaní rovnou položila na bok, aby její obsah vytekl na podnos. Bylo očividné, co si myslí o umění místního felčara.
Těžký závěs nebes poodhrnula jen lehce, na malou mezeru, jenže vzápětí samet prudce odlétl na obě strany. Postel byla prázdná, peřiny odhozené stranou, prostěradlo zválené a zašpiněné od krve. Ztichlým pokojem se ozvalo syčení, které rychle přešlo do podrážděného mručení velké kočky. Byl to stejný zvuk, který tehdy zaslechl on z králova stanu, než našel svého vládce mrtvého.
Neovládl se a ona zaslechla ten prudký nádech. Dravčí oči se jí zúžily, dva tři skoky a naráz se tyčila přímo nad ním, křídla doširoka roztažená, zuby vyceněné, drápy připravené trhat a drásat.
Jenže k tomu nedošlo. Uvědomila si, kdo na ni s hrůzou i odevzdaností zírá z křesla, a postupně se uklidnila. Křídla se s tichým šelestěním znovu složila na zádech, zuby trochu ustoupily. Hněv ve tváři vystřídal soucit a stud, pokud to vůbec u takové bytosti bylo možné.
„Jsi vzhůru.“
Bylo neuvěřitelné, že tohle stvoření hovoří lidským jazykem, že má tak příjemný, melodický hlas!
Když neodpověděl, dřepla si a koncem drápu se dotkla jeho zarudlého levého kolena těsně pod obvazy:
„Stále to není zahojené.“
„Infekce,“ ovládl konečně svůj hlas. „Museli ránu zase otevřít a vyčistit.“
Spravit, co předtím sami zanedbali, když ho věznili v podzemí jako ostatní zločince. Když ho málem nechali pojít, protože co jiného se zrádcem, který se vydává za svého krále?
„Mastičkáři!“ zavrčela nespokojeně.
„Proč jsi přišla? Dokončit, cos začala tehdy v královském stanu?“ zjistil, že má mnohem víc odvahy, než když se udržel na nohou a vládl plnou silou.
„Nerozumím.“
„Zabila jsi mého krále. Rozervala jsi mu hrdlo jako ovci v předvečer rozhodující bitvy. Teď sis přišla pro jeho rytíře?“
„Varovala jsem ho, že pokud nepřestane s válkou, zaplatí za to!“ zasyčela nenávistně a postavila se. „Dvakrát jsem ho varovala! Nepřestal a dál vyčerpával zemi, jen aby mohl ovládnout další a další území. Musela jsem ho zastavit!“
Díval se na tu bytost ze starých legend a svých nočních můr a najednou nevěděl, jestli ještě cítí strach. Nebyla tím krvelačným monstrem, jak si ji zapamatoval, když ho odnášela z bitevního pole. Připomínala mu spíš ty z rytířů, kteří byli příliš staří, než aby mohli ještě něco ztratit, když králi řeknou pravdu.
„A co já?“
Proč mu zachránila život a odnesla ho v noci z bojiště, kde ho jeho druzi nechali za trest umírat poté, co je v královském brnění vedl do závěrečné bitvy, vyhrál ji a pak věnoval poraženému králi svobodu? Proč ho nechala před branou první pevnosti, aby ho lidé mohli uvěznit a téměř zabít? Proč za ním teď přišla?
„Země potřebuje statečné muže. Líbil ses mi.“
Trpce se usmál. Z rozmaru téhle bytosti celý rok trpěl, umíral a zase se bolestivě vracel do života, jen aby dál čekal, jak o něm rozhodne rytířský sněm. Jestli ho vydají katovi, že jednal místo mrtvého krále, nebo ho nechají živořit jako polovičního mrzáka. Protože co zůstane z válečníka, když se ani sám neudrží na nohou?
„Zase budeš chodit,“ pronesla v tu chvíli bytost, jako by mu četla myšlenky. Sklonila se k němu a zvedla ho na nohy, jako by nic nevážil. „Znovu vsedneš na bílého koně a pojedeš v čele svých rytířů, jako tehdy.“
Díval se jí do očí, temných a bezedných jako věčné prokletí. Začínala se mu točit hlava, ve stehnu mu prudce pulzovala bolest, z dlaní, které ho pevně držely v podpaží, se mu do těla šířila spalující horkost. Byl naprosto bezmocný a ona ho stejně jako tehdy jen něžně políbila na čelo, jako když matka vtiskává polibek svému dítěti před spaním.
Na její slova si vzpomněl mnohokrát během následujících dnů a týdnů. Dosud rozšklebená rána se konečně začala zatahovat, až z ní zůstala jen úhledná jizva. Počáteční horkost, která ho té noci zachvátila, ustoupila, aniž příliš vysílila tělo, a odezněly i noční můry, které ho do té doby pronásledovaly.
Vzpomněl si na to i to ráno, kdy ho vojáci vyvedli na pevnostní nádvoří. Mezi čekajícími rytíři na koních poznal mnoho z dřívějších přátel, ale žádný z nich se na něj nepodíval, nepozdravil ho jako sobě rovného. V tíživém tichu se s dopomocí vyšvihl do sedla připraveného koně, v zahojené ráně mu varovně zacukalo.
Trpce se usmál. Bylo bláhové věřit té okřídlené bytosti! Že se rána zahojila? Stalo by se i bez jejích slov. Že stál znovu na nohou, chodil, dokonce že mohl sednout na koně? To byl výsledek mučivých každodenních cvičení, kterými se týral bez ohledu na bolest a vyčerpání. A bílý kůň? Spíš zbělá to bahno, které má na sobě nalepené dlouhou cestou.
Přesto byl za tuhle poslední cestu do sídelního města vděčný. Opět se cítil naživu, jako rytíř. Jel obklopený nejlepšími z nejlepších, téměř jako jeden z nich. Ať ho na konci cesty čeká cokoliv, tyhle poslední okamžiky si navždy ponese v duši – třeba i do věčného zatracení.
Pamatoval si lidský mumraj a halas sídelního města. O to víc ho teď zasáhlo ticho a pohledy, kterými ho lidé stojící podél cesty doprovázeli. Jen klapot kopyt a odfrkávání koní, cinkání postrojů a oddechování znělo ulicemi, když projížděli městem do samého jeho středu, k bráně královského hradu. Byla to smutná a divná cesta, na jejímž konci čekali rytíři a hlavní ceremoniář s obnaženým mečem v rukou.
Směl sám sesednout a dojít před čekající muže. Pokleknout před ostrou čepelí, tou samou, kterou před rokem zvedl nad hlavu, když velel do útoku. Příliš zaměstnaný vzpomínkami a vlastním divoce bušícím srdcem ani nevnímal slova hlavního ceremoniáře, dokud mu na rameno místo ostré čepele nedopadla hřejivá lidská ruka. Překvapeně zvedl pohled k muži po svém boku, tehdy na druhém rameni ucítil další dlaň.
Nerozuměl těm slovům, jeho ochromený mozek je odmítl pochopit. Místo ostří mu šíji pohladil samet královského pláště, jakmile zazněla slova slavnostní záruky, hlavu náhle tížila kovová obroučka a meč, který pokládal za svůj popravčí, teď sám držel v rukou.
Země potřebuje statečné muže.
Do slavnostního odbíjení zvonů a jásotu přihlížejících lidí zaslechl šelest velkých křídel. Zvedl hlavu v marné snaze zahlédnout na modrém nebi tu, která tohle všechno prorokovala. Která tohle všechno připravila, jak mu teď postupně docházelo, když přijímal hold rytířů a svých vazalů. Vše ve jménu země, na níž jediné skutečně záleželo.

2 komentáře:

  1. Hezký, přečetla jsem si to s chutí :-)
    Díky za příjemný čtenářský zážitek :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tenhle příběh se mi hodně líbil. Je to čtivé a má to spád. Bylo (pro mne) nečekané, jak setkání s NÍ dopadlo. I to, jak vyšlo najevo, co tomu všemu předcházelo. Koncepce, kdy jsi byla schopná v jedné krátké povídce obsáhnout přítomnost, minulost, i nastínit možnou budoucnost, se mi hodně líbila. Rozhodně jsem rád, že jsem tu povídku objevil, bylo to příjemné počtení :-)

    OdpovědětVymazat