Výlet za hranice Hvozdu

Někteří víte, že tuhle Hvozd není jediným mým útočištěm. Co se nevejde pod hlavičku Občasníku nebo Pamlsků, či spíše co se týká primárně psaní nebo Dračí sedmy, to je schované v Hnízdě. Texty? S největší pravděpodobností najdete ty starší na saspi a novější v tištěných sbírkách (jinak nevydávám nic, jsem lemra pomalá).
Jsou však stránky - ať už blogové či webové - kam se ráda vracím. A jelikož jsem potvora, nenechám si je sama pro sebe, neboť koření musí proudit.

Otázky času a reality

Přemýšlím nad tím už dlouho, předlouho, navíc v různých souvislostech. Naposledy se mne otázka reality a našeho vztahu k ní dotkla v záležitosti pana Bruknera, který (prý) podává na tři redaktory Saspi žalobu pro zcizené texty. Nechci příliš rozvádět podrobnosti - ne snad, protože mám být jedním z oněch žalovaných, ale zkrátka kvůli prostému faktu, že prozatím pan Brukner zůstává u výhrůžek - nicméně jeden detail upoutal a upoutává mou pozornost. Kde bere pan Brukner během svých výhrůžek* tu neuvěřitelnou jistotu, že redaktor saspi je chudobným studentem? Netvrdím, že jsem já nebo ostatní členové nějak závratně bohatí, jen je to svým způsobem úsměvné, brát v potaz fakta, známá před čtyřmi a více lety, a považovat je za stále platící.

Vůbec všichni tihle křiklouni a hlásači jediné pravdy příliš snadno zapomínají na prostý fakt, že virtualita má s realitou podobné pouze své tvůrce. Nedovedu si představit, jak by mi avizovaný pán řekl přímo do očí, že jsem Mussollini v sukních.

Ale nechejme pana Bruknera žít. Je přeci jeho nepopiratelným právem se vyjadřovat, jak chce on. Smutnou realitou dneška je, že všichni perfektně znají svá práva, nikoliv své povinnosti - ať už se to týká povinností, stanovených literárním serverem, nebo těch skutečných, kterými se řídí lidská společnost. On ho ten vztek časem přejde a snad dotyčný začne skutečně přemýšlet.

Což odvádí pozornost od toho, co mne pálilo v posledním týdnu nejvíc, tedy kromě ohavného kašle, kterého jsem se dosud nezbavila ani s nasazením léků. Ano, opět se blíží uzávěrka Ceny Karla Čapka a přes mé dosavadní mírné váhání a vnitřní přesvědčení, že určité rozsahy textu nejsem schopna stvořit - jsem stvořila. Za všechno může především Sikar, ale tentokrát je to spíš ku prospěchu věci. Že mne pak vzápětí zdeptal kvalitou vlastního textu (takže se pochyby o vlastní tvorbě a schopnostech opět vrátily), to už je jiná věc.

Každopádně mám ještě měsíc a chlup na dopsání těch výživnějších částí textu a na korektury. Trochu pozdě, zdá se, jenže čas je veličina, s níž během roku nakládá Sedmero všelijak, jen ne hospodárně. Anebo máme zkrátka všechny tolik různých zájmů a povinností, že je skloubit dohromady téměř nelze.

Další otázka, spadající do kolonky Čas, se týká Žoldnéřů. Ne, že by vzniklo skvostné a perfektní dílo, na to se ani neodvažuji pomyslet, ovšem znát výsledky by bylo fajn. Jak se blíží první listopadové dny, kdy loni touhle dobou znali vítěze a další umístěné, mírně narůstá hladina nervozity. Bude tomu tak v každé soutěži, kde se střetne Ekyelka a Sikar, potažmo Ekyelka, Sikar a Cirrat? Snad abych se rovnou vrhla na dráhu spisovatelky románů a dál si pokračovala svým poklidným, nikam nespěchajícím a na kvalitu dbajícím tempem...

Než se mi Sikar pokusí ukousnout hlavu, rovnou tuhle možnost zasunu zpět do kartotéčního šuplíku se štítkem "možná v budoucnu". Jen ať se kluk jeden chlupatá trápí! Jednou se rozhodl vzít si měřítko, tak může poměřovat. Možná se mu tak podaří nakopnout k rychlejšímu psaní i mne - veškeré dosavadní zkušenosti sice tvrdí opak, ale zázraky se přeci také dějí.