Dvakrát do stejné řeky

nevstoupíš - protože podruhé použiješ radši most.

New Weird 2012: Jen člověk

Následující povídka vznikla napůl jako výzva a částečně ze solidarity. Výzvou bylo proniknout do žánru new weird nejen jako čtenář, ale i autorsky. Pochopit tu zvláštní směs všeho možného a nemožného - a napsat čitelný, srozumitelný a pokud možno i povídkový text.
Solidární jsem pak chtěla být především k Sussanah, která na svém blogu literární soutěž vyhlásila. Trochu v obavě, aby se jí sešlo dost textů k hodnocení - protože z vlastních zkušeností vím, kolik nadšených řečí mívají autoři na začátku soutěže, a jak posléze z nejrůznějších důvodů odpadají - jsem se rozhodla "taky něco napsat". Pro někoho to může být zvláštní postoj, ale spojila jsem příjemné s užitečným: osahala jsem si nový žánr a celkový počet přihlášených prací - dvanáct - zněl tak nějak lépe.
Dnes po téměř půlročním odstupu vím, kde jsem jaké chyby napáchala (a Sikar s Cirrat mi to dali ve videohodnocení i pěkně sežrat, děkuji mockrát - tohle si nelze nezapamatovat). Zjistila jsem, že new weird není zas tak "divný", abych si v něm nenašla své fungující koutky reality. A kdo ví, možná se ke Kajmanu Eschervarimu ještě někdy vrátím.

Ve jménu země

Tahle kratičká věc vznikla samovolně, během práce na jednom náhrdelníku, kdy mi virtuální společnost dělal Sikar a klevetili jsme (jako obvykle) o všem možném včetně psaní. Už ani nevím, co tehdy Sikar pronesl, ale tektonické desky se daly do pohybu a vypudily z hlubin mého mozku tenhle text.

Možná by si zasloužil ještě dobroušení, pár drobných úprav a vysvětlivek, nicméně v této podobě putoval do Fantastické povídky 2012. Výsledek nevalný, nedostalo se to ani do finálové skupiny. Kupodivu (pro někoho) mne to však nemrzí. Jsou jiné, důležitější bitvy, které se snažím vyhrát (a stále to nevzdávám).

SLU

Po dlouhé době opět něco na čtení. Malinkatý kousek, já vím, ovšem konečně mohu napsat i věnování (které se do soutěžní práce nesluší): všem porotcům, ať se pro příští věky nudí maximálně podobně průměrnými texty a ne hrůzami, o nichž občas slýchávám. Smekám klobouk a hluboce se klaním vaší trpělivosti, optimismu a míře dobré vůle.

Denní snění

Archiv z roku 2007 je překvapivě bohatý, co se týče miniatur. Sice dodnes tvrdím, že krátké texty neumím psát, ale co se týče střípků a miniatur, asi na tom nejsem zase tak špatně. Nebo jsem aspoň nebývala.
Denní snění vzniklo v rámci rychlovky (napsat text podle zadání do 24 hodin, opět zábava s nálepkou saspi) a není ničím jiným, než krátkým nahlédnutím do mé tehdejší dílny. Možná poznáte některé motivy, které byly v té době u mne tak oblíbené, možná dokonce najdete i všechny odkazy na souběžné texty - jsou tuším čtyři, tři z nich už jsou dokonce publikované.

Noční setkání

Další z archivních textů, tentokrát rok 2007. Výjimečně jsem se na saspi zapojila do workshopu s názvem Nejdelší minuta. Dalšími podmínkami onoho workshopu bylo, aby se v textu objevil pirát a hod kostkou.
Ve výsledku jsem ukořistila spolu s dalšími dvěma autory první místo - tehdy ještě býval o workshopy na saspi zájem a scházelo se mnohem více textů i autorů a čtenářů.

Realita

Každý máme své způsoby, jak bojovat s lidskou zlobou a blbostí. Na podzim roku 2006 jsem se střetla s postarším autorem, kterému se nelíbily mé názory na jeho text (nesedla jsem si z povídky na zadek jako zbytek Saspi, ale napsala si svoje). Vše eskalovalo urážkami z jeho strany a vrčením z té mojí, až jsem sáhla po zbrani nejtěžšího kalibru: po slovech.

Následující povídka je tedy extrémně stará, přestože nejde o úplně původní text. Přestože bych byla schopna dohledat i ten, spokojím se s touto podobou, protože přesně vystihuje vše, co jsem tehdy chtěla říct (a co platí dodnes).

Co je a není realita, kterou jsme si zvykli přijímat za vlastní, a o níž předpokládáme, že ji tak vnímají i ostatní? Kam vedou okna jiných monitorů a obrazovek?

Věnováno všem mým rytířům - tehdejším i dnešním.

Nalgašský průsmyk

Jeden z mých nejlepších textů poslední doby. Osobně snad i nejoblíbenější kousek, protože obsahuje všechno, co na lidských bytostech stojí za to obdivovat. 

Varování: je to povídka. Dlouhý text. Kdo nejste zvyklí déle číst, připravte si opravdu velkou porci čokolády.

Cožeto žánr a opatrné rozvažování

Když jsem při své obvyklé cestě za zajímavým čtením před časem doputovala k Sussanah, přišla jsem akorát včas k vyhlášení nové soutěže. I počala jsem pomýšlet na svou tentokrát ryze autorskou účast. Zalíbily se mi totiž některé detaily, které pouhé klání pod záštitou jedné blogerky posouvají celou záležitost směrem k profesionálně vedeným literárním soutěžím.

Předně se mi líbí přesně stanovené - a jednoduché! - propozice, které nenechávají na pochybách a nemají prostor pro případné otázky či kličky. Dostatek času na práci, jasně daný rozsah a nejzazší termín odeslání, podmínka o nepublikování textu v průběhu trvání soutěže, noticka o anonymitě zasílaných textů. Kolik starostí by si ušetřili koordinátoři různých klání (třeba na úrovni krajských knihoven), kdyby se drželi tohoto jednoduchého schématu?!

Ano, někdo by mohl namítat, že co je to za soutěž, do které se hlásí i porotci, nejen soutěžící? Ovšem během měsíce se mimo jiné přihlásili lidé, u nichž si jsem naprosto jista, že vědí, co činí. Tedy vědí ve smyslu "nemám o ně jako o nezaujaté porotce na svém místě strach" - o té sebevražedné mánii pouštět se do podobných podniků jsem psala posledně (zdravím, Sikare!). Zkrátka a dobře nemusíte mít v porotě rovnou Pány Spisovatele nebo nakladatele, abyste měli zaručeno, že na vás porota nechá nitku suchou, když to pohnojíte.

Dalším plusem a slušnou výzvou je pak samotný žánr. New cožeto? Weird? Přiznávám, tenhle termín slýchávám už nějakou dobu. Dovedu vyjmenovat tucet knih, které do této kategorie spadají, polovinu z toho jsem navíc četla, nebo je mám rovnou zařazené ve sbírce. A přesto mi trvalo téměř měsíc (!!!) než jsem se rozhoupala a podnikla výzkum - do dneška jsem si nebyla jista, jestli vůbec budu schopna dopátrat se pro mne srozumitelné definice tohoto žánru, natož v jeho mezích cokoliv napsat.

Nuže, podnikla jsem výzkum. V dnešní době to neobnáší hodiny čtení v knihovně, plazení se prachem mezi těžkými svazky, ani lovení zapadlých knížek zpoza regálů a rvačky s extra vypasenými krysami (naneštěstí, knihovnická speleologie býval můj dětský sen). Stačí pár úhozů do klávesnice, projíždění stránek - a čtení. Ve vícero jazycích, pokud jste zdatní a neobtěžuje vás madam Lenora. Během té doby jsem se dozvěděla, co už vím minimálně dva tři roky, prosila jsem zcela zbytečné informace o nově vydaných knihách, které se žánrem nijak nesouvisí, ale vydala je ta samá nakladatelství - a dobrala se konečně výsledku.

V součtu to bude obnášet nákup zajímavého titulu, který si po náležitém studiu anotace, rešerše a recenze zaslouží své místo v mé sbírce. A ano, v neposlední řadě se pustíme do psaní, protože výzkum byl úspěšný a křížovým ověřením přes oceán i kanál jsem se dobrala pro mne plně vyhovující definice.

Cožeto? Vy byste tu definici rádi slyšeli taky? Hm...

New Weird - mix různých subžánrů fantasy, scifi a hororu, který se zaměřuje nejen na hrůzu a tísnivou atmosféru jako "původní" weird, ale také na město (tedy v sobě míchá mimo jiné i prvky urban fantasy), fascinaci tělem a jeho možnými metamorfózami a na grotesknost, vyplývající právě z těchto proměn. Často obsahuje střípky politických úvah, pracuje i s etickými a sociálními otázkami, nezastaví se před ničím a to ani ve snaze psát vyšší literaturu mainstreamově.

Tohle je kompilát myšlenek, různých citací a úryvků ze tří jazyků, jak jsem si ho poskládala sama pro sebe. Můžete nesouhlasit, můžete namítat, ale to je tak všechno, co tady můžete - nejdůležitější pro mne momentálně je, že už nemusím tápat, cožeto-žánr vlastně je.

Což ovšem znamená, že mi ubyl jeden argument, proč se nezúčastnit. Safra..

Noční směna

Původně jsem si říkala, že je zbytečné tenhle text vytahovat. Povídka si oběhla své šestnáctihlavé kolečko a to stačí. Ovšem má i svůj půvab, proto se zahnízdila i v Hvozdu.
Konec konců díky téhle povídce mám další nepatrný zářez na pažbě "zúčastněno".

Temný a černá

Motor postaršího sedanu ještě jednou zabrumlal, než ztichl docela. Po následné explozi dokonalého ticha jí k uším dolehl ptačí zpěv, šumění větru v korunách stromů, vzdálené zurčení potůčku kdesi v půli zalesněného kopce. Žádné zvuky civilizace, ani stopy po další lidské přítomnosti, jen dokonalý klid. S divoce bušícím srdcem vytáhla klíček ze zapalování a pomalu vystoupila.

„Bohové, to je díra!“

Marion si nikdy nebrala servítky a pro tuhle její někdy sebevražednou vlastnost jsem ji měla ráda. I teď jsem se jenom usmála, když jsem na okamžik spatřila svůj nový domov jejíma očima: stranou veškeré civilizace, na konci náročné a nebezpečné cesty lesem. Místo domu jen srub, přikrčený pod rozložitým dubem, a nikde ani náznak jakýchkoli technických vymožeností. Dokonalá divočina jak z příběhů o dobývání Aljašky.

„Možná díra, ale celá jenom moje,“ ušklíbla jsem se spokojeně.

„Nechceš si to přeci jen ještě rozmyslet? Kdyby se ti něco stalo...“ obrátila se na mne přítelkyně s toutéž naléhavostí v hlase, kterou používala při přesvědčování našich akcionářů během jednání o rozpočtu.

„Mám tady satelitní telefon i vysílačku. Za srubem je dieselový agregát, ve svahu nádrž na naftu. Studna má skvělou vodu a kdyby něco, kousek zpátky po cestě jsme jely kolem potoka. Mám tu všechno, co potřebuji, Marion, a nic se mi nestane,“ vyložila jsem z auta veškerá svá zavazadla - batoh s notebookem, kufr s oblečením a menší tašku s drobnostmi z bývalého bytu. Nikdy jsem toho nepotřebovala hodně a bylo tomu tak i teď - jednou z mnoha mých podmínek při koupi srubu byl zařízený interiér.

„Ale co ten vrah, co se skrývá někde tady po kraji? Copak jsi neslyšela u snídaně ty dva?“ vytáhla další argument a cestou ke srubu za mnou statečně balancovala na jehlových podpatcích, přes rameno přehozený popruh batohu s počítačem.

„Myslíš ty staré manžele u vedlejšího stolu?“

Jely jsme celou noc a ráno jsem zastavila u malého motorestu na snídani. Vařili překvapivě dobře a číšnice znala každého místního hosta i většinu dálkových řidičů jménem - takový útulný podnik se dnes už moc nevidí. Zatímco jsme se ládovaly úžasnými lívanečky s javorovým sirupem, u vedlejšího stolu dva postarší manželské páry rozebíraly řádění místního sériového vraha. Co jsem pochopila, byl spíš místní postavičkou, než skutečnou hrozbou - většina „zaručených zpráv“ pocházela minimálně z páté ruky nebo z novin.

„Bylo to přeci i v novinách!“

„Právě ty bys měla vědět nejlépe, že noviny většinou celou věc nafouknou,“ postavila jsem kufr na podlahu. Pořádně to zadunělo, až Marion nadzvedla obočí.

„Ozvěna.“

Nechtěla jsem jediné přítelkyni vysvětlovat, jak dokážu unést téměř sedmdesátikilové zavazadlo bez zjevné námahy. Marion sice byla zlatíčko, ale zlatíčko upovídané.

„A jak se dostaneš dolů, až odjedu?“

„Jsem domluvená s jedním místním chovatelem, že mi pozítří přiveze koně. Nebude sice oficiálně můj, ale mohu na něm jezdit, dokud tady budu bydlet. Tohle je kraj, kde si lidé ještě pomáhají z čisté solidarity, Marion. A kdybych měla jakýkoliv problém, určitě jako první zavolám tobě. Věř mi.“

O hodinu později jsem přítelkyni konečně zamávala na rozloučenou. Posilněná čerstvě umletou kávou a aspoň částečně uklidněná nenápadným komfortem ve srubu odjela, přestože si neodpustila ještě několik poznámek o mé samotářské povaze. Nechala jsem ji při myšlence, že si potřebuji odpočinout od velkoměstského shonu a že mne to v divočině přestane za pár dní samotnou bavit. Bylo to mnohem jednodušší, než jí vysvětlovat skutečné důvody.

V noci mne probudil šramot dole u kuchyňských dveří. Podle zvuku se něco snažilo nepozorovaně dostat dovnitř – počáteční škrábání drápů se změnilo v lomcování klikou a nakonec v lupnutí západky v zámku. Takže žádný lesní tvor, co je zvědavý na nového souseda, ale mnohem nepříjemnější návštěva. S myšlenkou na Marioniny nevyplněné pesimistické předpovědi, že skončím sežraná někde v hlubokém lese, jsem jen tak v košilce a bosá potichu vyrazila ke schodišti.

Byl vysoký. Co vysoký, přímo obrovský! Zavalitý, páchnoucí potem a starou krví, v uválených šatech plných listí. Na nohou pracovní bagančata, ze kterých na čerstvě vytřenou podlahu už stačilo odpadnout minimálně půl kila zapáchajícího bahna. Stěží jsem potlačila rozhořčený výkřik – teď nebyla vhodná doba rozčilovat se kvůli nepořádku.

Moc jsem mu do obličeje neviděla, tak ho měl zarostlý. Slyšel ten chlap vůbec někdy o žiletce nebo o břitvě?

V ruce se mu cosi zalesklo. Aha, takže o břitvě už slyšel. Spokojeně jsem se usmála. A to se Marion obávala, že se tady budu nudit! Já, v lese!

Nechtěla jsem si však zaneřádit vlastní kuchyň víc, než byla potřeba. Už takhle budu muset ty jeho šlápoty vydrhnout mýdlem a kartáčem. V rychlosti jsem proběhla halou a předními dveřmi ven, ovšem ještě předtím jsem promyšleně shodila ze stěny starý obrázek, abych upoutala pozornost. Stejně se mi nelíbil – ani obrázek, ani vetřelec.

Za svítání jsem se vrátila. Unavená, s rozbolavělými packami, protože ten prevít se mi snažil uniknout přes skály, ale naprosto spokojená. Tohle byly skutečně hodně hluboké lesy. Hotový ráj pro tvora, jako jsem já. Už žádné plížení se ve stínech, žádný strach, že mne náhodou někdo zahlédne, jak se po probdělé noci kradu domů. Odtud mne jen tak někdo nedostane!

Tisková zpráva:

Dnes ráno bylo v přírodní rezervaci nalezeno tělo uprchlého Jamese Arclighta, který byl obviněn ze sedmnácti vražd. Podle koronera padl J.A. do spárů velké šelmy, nejspíš medvěda nebo vlka. Správce rezervace však vydal prohlášení, že takto velké zvíře se na jeho území nenachází, a turisté i místní obyvatelé tak mohou být klidní. Už žádné nebezpečí nehrozí.

Opava, 2007

Usměvavý a kamenná

Pro Jiřího Ulricha alias čuka

Dusot malých nožek se rozléhal starobylou chrámovou lodí a do poplašeného mávání holubích křídel se vzneslo vzrušené volání:

„Anděl! Tam je anděl! Dědečku!“

Bývalý kostelník s úsměvem zvedl bělovlasou hlavu, když k němu pětice zadýchaných dětí doběhla:

„Tiše, děti, tiše. Jste v chrámu Páně.“

„Ale ten kostel je přeci dávno zrušený, dědečku,“ zamračil se důležitě osmiletý Jeník. „Říkal to pan farář v té nové katedrále na druhém konci města.“

„Víra není ve slovech, ale v srdci, Honzíku,“ pokýval dědeček hlavou. „Co jste to prve volaly, děti? Ozvěna si s vámi hrála a nebylo vám rozumět.“

„Dědečku, tam je anděl!“ zavěsila se nejmenší Natálka dědečkovi na paži, přitom droboučkým prstíkem ukazovala kamsi nahoru na kúr.

„Tam je spousta andělů,“ souhlasil dědeček. Co ty děti všechno nevidí!

„Pojďte, už se stmívá. Rodiče by se o vás báli,“ zvedl se ztěžka na nohy od rozdělané práce. Kostel možná byl dávno zrušený, ale on, věrný minulosti, dál pečoval o jeho krásu a duši. I o kamennou mozaiku, zdobící podlahu před oltářem.

O něco později, když chrámovou loď prosvětlily poslední sluneční paprsky, se starý pán vrátil. Usadil se v jedné z mála zbývajících lavic, tichý jako sochy andělů vysoko pod klenbou. Trávíval tak každý soumrak, starý muž v prastaré stavbě, oba téměř zapomenutí lidmi i časem.

Dnes však překvapivě nebyl sám. Prvním náznakem něčeho neobvyklého byla vůně, která s posledním paprskem náhle naplnila chrámovou loď. Jako včelí vosk a med a luční kvítí z louky za rodným domem. Vanilkové rohlíčky paní Brownové, co je měl jako malý tak rád. Levandule a divoká růže, ze kterých si jeho žena vyráběla domácí šampon. Nejkrásnější vzpomínky mu vířily hlavou, dokud si nevšiml jí.

Nezměnila se. Po všech těch letech zůstala stejně krásná a mladá jako v den, kdy ji spatřil poprvé; když si přišla pro Ellen. Krátké rudozlaté vlasy, trčící do všech stran v podobě vrabčího hnízda, čtveračivý úsměv. Velké živé oči, zelenější než mladá tráva a nekonečně hluboké. V džínách a tričku vypadala skutečná – přestože mu rozum říkal, že to nemůže být pravda.

„Vítej,“ vydechl nakonec.

Usmála se.

„Zůstal jsi. Všechny ty roky jsi tu zůstával.“

„Kvůli ní.“

Mírně kývla hlavou. Nebylo potřeba vyslovovat jméno a jitřit staré rány.

„Byl to krásný dům,“ rozhlédla se pak po ztichlém chrámu.

„Viděla jsi už tu novou katedrálu?“ ušklíbl se. „Ocel, beton a sklo.“

Další nepatrný úsměv. Nebylo na ní soudit lidské činy.

„Víš, byl to dobrý život. Rozmlouvat s anděly a oprašovat svaté,“ povzdechl si do houstnoucího šera. Ona už nepromluvila a tak tam jen dál seděl, starý muž ve starém chrámu.

Když příští ráno děti přišly za dědečkem, před vraty zrušeného kostela je zastavil mladý policista. Nesměly dovnitř. Stejně tak strážník ale nepustil dál ani novináře, větřící senzaci, a odehnal i těch několik bláznů, vykřikujících cosi o konci světa. Pouze dva zřízenci s nosítky směli vstoupit do chladného šera – poslední dva živí, kteří spatřili úsměv starého muže.

Pozdější vyšetřování nikdy neurčilo přesné příčiny neštěstí. To ráno však zaměstnanci pohřebního ústavu, policisté i celý dav mohli přísahat, že s prvním slunečním paprskem, který vykoukl z šedých mraků, se celá stavba zachvěla. Kamenné krajky, zdobící po staletí krovy a věžičky, se rozpadly v prach, chrliče naposledy zaplakaly nad vlastním osudem. Bez duše, která by v něm sídlila, se starobylý chrám Páně sám uložil ke spánku.

A dětem zůstala vzpomínka na dědečkův usměv.

Opava, 2007

Dřevěný a stříbrná

Bylo to tu zase. Horký těžký vzduch v plicích, ochromené svaly, příliš hluboká tma v ložnici, kam jindy svítí měsíc i pouliční lampy. Už jako dítě jsem měla panický strach ze tmy, ale překonala jsem ho – tedy jsem si to těch uplynulých dvacet let aspoň myslela. Teď se vracel, silnější než v pěti letech a horší. Mnohem horší. Dávno jsem si přísahala, že slzy nebudou mít v mém životě místo – a najednou kňourám jako malé dítě! Já!

Vztek a hlavně stud mi dodá potřebnou sílu vzepřít se drtivé síle, která mě tiskne na polštář. Ozve se polekané zaševelení ptačích křídel, vzduch naplní jemná vůně neznámých květin a konečně mohu skutečně otevřít oči.

Klečí nade mnou, mandlové oči doširoka otevřené překvapením. Kaštanové vlasy mu v mnoha prstýncích spadají kolem tváře dolů ke mně, přesto až bolestně ostře vnímám každý jeho rys. Ořechovou barvu pokožky, dlouhý rovný nos a mírně klenuté čelo, pootevřené ebenové rty.

Ve stříbrném šeru za jeho hlavou zahlédnu obrys něčeho cizího a přeci tak známého. Sklouznu pohledem zpět do té krásné, podivně zneklidňující tváře.

„Jsi jenom sen, nebo jsem už dočista zešílela?“ zašeptám skoro neslyšně. Hlasitěji se mluvit neodvážím – možná pouhým lidským překvapením, možná posvátnou bázní, která dříme i v duši toho nejzarytějšího ateisty.

Ozve se neklidné zašelestění dlouhých letek, když se ten tvor sveze na pelest vedle mého boku:

„Možná jsem zešílel já.“

Pomalu zvednu ruku a dotknu se konečky prstů jeho paže. Překvapí mě, že je jeho kůže na omak stejně jemná a teplá jako kůže obyčejného člověka, přestože má barvu ořechové šťávy. A nebýt právě toho zvláštního zabarvení, snadno bych svému návštěvníkovi uvěřila božský původ. Takhle… Mohou existovat démoni s tvářemi a křídly andělů?

Ze vzájemného pozorování a mlčenlivého přemítání nás vytrhne zlostné zasyčení v temnotě pod stolem. Měsíční paprsky se stáhnou, když se z jindy prázdného kouta vynoří přikrčená ošklivá karikatura nahé ženy se sinalou kůží a obludně velkými drápy.

Zplihlé šedé vlasy, vypoulené oči, příliš velké zuby v pootevřených ústech – okamžitě si vzpomenu na perokresbu v jedné knize o poruchách spánku. Takže buď psychiatra skutečně potřebuji, nebo se k mé posteli blížila skutečná, nefalšovaná noční můra.

„Ty hloupý!“ zasyčí mora. „Kolikrát jssem ti to říkala? Nikdo náss nessmí sspatřit!“

Postupně se přibližuje, ale metr od postele se zastaví. Cosi – snad opatrnost, snad dobře ukrytý strach z mého společníka – jí nedovolí pokračovat. Z očí jí čiší strašlivá nenávist a hlad, když levou prackou mávne mým směrem:

„Zab ji, než náss prozradí! Zab ji, nebo to udělám já! Ss potěšením!“

Pohlédneme na sebe. Napadne mě, co asi nutí anděla poslouchat tu příšeru. Vzápětí dostanu odpověď, když v jeho očích zahlédnu stín stejného neukojitelného hladu.

Nakonec se anděl odvrátí a vysíleně zašeptá, hlavu vyčerpáním skloněnou:

„Nemohu!“

Mora se jen potichu zasměje. V jejím hlase zaznívá vítězství, lačnost i šílenství – nejhrůznější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Zoufale vykřiknu, když se přikrčí. Neviditelná síla, která mě předtím probudila, je zpět. Znovu se nemohu pohnout a skoro ani nadechnout, zatímco mora se chystá ke skoku.

Snad náhodou zrovna v tu chvíli mraky zakryjí měsíc. Náhle jsem slepá a napůl také hluchá, jak mi nedostatkem vzduchu divoce hučí v hlavě. Vší silou zápasím s neviditelnými pouty, které mi drtí kosti. Vrčím jako zvíře – nebo to snad nejsem já, ale dva nehmotné stíny na koberci před postelí? Divoce vykřiknu, jenže temnota se mi už začne vkrádat i do myšlenek, až mě pohltí celou.

Ráno je přímo ukázkově nádherné; slunečné, teplé a přesně na hranici mezi dokonalostí a kýčem. Spokojeně si povzdechnu a ještě chvíli zůstávám v posteli, schoulená na boku v teplém pelíšku. Nechce se mi hned vstávat, ne po té divoké noci, která byla málem mojí poslední.

Nakonec se přeci jen skulím na koberec. Vlasy se mi přitom svezou přes rameno dolů – jenže to nejsou moje vlasy. Ne tenhle stříbrný vodopád, který končí někde pod peřinou, i když se postavím. Zírám na sebe do zrcadla a jen pomalu mi dochází, že ta nahá bytůstka s ocelově šedýma očima a nezvykle bledou kůží jsem skutečně já.

„Budeme skvělý pár,“ přistoupí ke mně Arilien zezadu a něžně mě obejme.

Hledíme na tu zvláštní dvojici v zrcadle, na drobnou sněhovou vílu v náruči ořechového anděla. Neklid, dosud dřímající hluboko v mojí duši, je náhle pryč. Poprvé a snad navždy.

Opava, 2006

Předběžné sčítání

Teď v podvečer to havrani přinesli odkudsi z divokého Západu - nevinně vyhlížející balíček pergamenů se ještě třepotá ve větru, ale už je to stejně jedno, je přečtený. Aneb co se stane, když nás uprostřed práce na textu zastihne mail od Michaela? Veškeré snahy pokračovat v jodidovilibé činnosti jdou do pryč a my žhavíme přímou linku na Sikara.

Mám pro tebe špatnou zprávu. 

No, jak se to vezme. Já ani jiný než tento předběžný výsledek neočekávala - v otázce úspěšnosti svých textů v širém oceánu veřejné publikace jsem téměř smrtící skeptik (smrtící pro moje texty, především ty rozepsané). Navíc Žoldnéři už začínají být stejně profláknutí jako Cena Karla Čapka, mezi fanoušky fantasy možná ještě profláklejší. Já sama kolikrát radím zneuznaným mladým géniům, aby se vykašlali na rady zapšklé staré redaktorky, co si nevidí na špičku nosu (ano, skutečně si tam nevidím, překážejí mi rámky brýlí), a obesílali soutěže. Žoldnéři jsou stejně často jmenovanou možností jako CKČ. 

Víte, já jsem spokojená. Čárku za účast mám na toulci jistou, po ničem dalším momentálně ani netoužím. Roky jsem si cestovala po vlastních světech, aniž bych potřebovala něčí společnost, natož aby mi čtenáři začali kecat do děje a pobízeli mne k dalšímu psaní. Jistě, ty doby se skoro mohou nazývat pravěkem, jak dlouho už straším ve virtualitě, nicméně podstata zůstává stejná. Je naivní domnívat se, že právě můj text bude natolik dobrý, aby obstál v takové konkurenci. Je to výzva, je to zábava - ovšem nic víc. Budu bohatě spokojená, když jistému plchovi budu moci přišlápnout čupřinu. A pokud ne, nevadí. Rozdáme si to zase jindy.

Předběžný součet tedy vyhlíží takto: 

- upozornit na sebe: splněno

- dát o sobě zase vědět: splněno

- rýpnout drápkem do povědomí: stand by režim

Aneb popojedem, ještě nás čeká vyhlazení lidstva, výmaz paměti, rozsévání nepokojů, vlastizrada, královnovražda, několik epických bitev a likvidace nepohodlného boha. 

Jo.

Varování, exkurz a příprava v jednom

Sice nemám ráda přípravky a paklíky 3v1, protože většinou nesplňují očekávání, nicméně ne všechny porcované kávy se hodí maximálně jako urážka od hostitele, a stejně tak je občas vhodnější nacpat vše do jednoho textu. Vyjde to nastejno a ušetří se místo. Tak.
Nuže: chumel štítků se nám rozrůstá, jak se Hvozd na novém místě zakořeňuje. Prozatím tahám z archivu staré a starší věci, dávno uzavřené texty, některé dokonce publikované i tiskem. Časem přibudou novější prozaické věci, především ty, které se momentálně účastní soutěží, či se k tomu chystají. S poetickými pokusy to je horší, dávno jsem se rozhodla poezii netýrat - ovšem "nikdy" je slovíčko, které se nedá na realitu použít, proto neříkám ani tak, ani onak.
Rozdělení štítků by mělo být jasné - staré věci najdete v archivu, rozdělené do prozaické Taky literatury či poetických Nebásní. Jak se budou tvářit zcela nové texty, to je zatím ve hvězdách. Možná něco napadne sestřičky, možná mne zase inspiruje Sikar (jak ostatně mívá poslední dobou ve velmi dobrém zvyku).
A samozřejmě: texty jsou mým duševním vlastnictvím.