Kterak loví ekyelky

Miluji 23.duben. Nejen kvůli tomu, že je většinou už po Velikonocích a tedy mám z krku pracovní shon, ale také tenhle den miluji díky organizaci UNESCO. Tedy ne přímo a jen kvůli ní, jako spíš díky Mezinárodnímu dni knih - což v překladu do praktického jazyka znamená den bez DPH na knihách.
Letos jsem byla hodná a šetřila jsem si penízky dopředu - a pak jsem se rozběhla. Eriksonovy Měsíční zahrady, novinka Hon na lovce a hurá, konečně jsem se dokopala i k nákupu Miévillova Krakena. Co přijde posléze poštou, neb objednávky online měly tutéž slevu, bude spadat spíš do kategorie ne-až-tak-obvyklé-ekyelčí-čtivo: potřebuji si rozšířit obzory, takže se jedná o nějaké učebnice a informativní plátky, něco malého do sbírky (už bych si fakt měla pořídit knihovnu, aspoň jednu), něco pro rozšíření pracovních dovedností. Samé užitečné věci.
Každopádně tenhle lov spadá spíš do kategorie těch menších, protože jsem cestou do práce navštívila jen dvě knihkupectví (a lístek jsem měla popsaný z obou stran, ale třeba Podivná záležitost se skákajícím Jackem nebyla ani v jednom, takže se nákup téhle knížky odsouvá na léto). Ono když se toho dá hodně objednat poštou, moc se pak už mezi lidi nechce, zvlášť když se jich mezi regály rojí neobvykle hodně. Holky v Neoluxoru v Bredě měly co dělat.
Ovšem každá knížka se počítá. Vrníkovrč jsem trochu upravila směrem, který snad vylučuje výskyt dubletních svazků - a budeme doufat, že příští rok bude ještě bohatší.
A kdo tvrdí, že nemohou být Vánoce dvakrát v roce, zapomněl na včerejší den.

Denní snění

Archiv z roku 2007 je překvapivě bohatý, co se týče miniatur. Sice dodnes tvrdím, že krátké texty neumím psát, ale co se týče střípků a miniatur, asi na tom nejsem zase tak špatně. Nebo jsem aspoň nebývala.
Denní snění vzniklo v rámci rychlovky (napsat text podle zadání do 24 hodin, opět zábava s nálepkou saspi) a není ničím jiným, než krátkým nahlédnutím do mé tehdejší dílny. Možná poznáte některé motivy, které byly v té době u mne tak oblíbené, možná dokonce najdete i všechny odkazy na souběžné texty - jsou tuším čtyři, tři z nich už jsou dokonce publikované.

Noční setkání

Další z archivních textů, tentokrát rok 2007. Výjimečně jsem se na saspi zapojila do workshopu s názvem Nejdelší minuta. Dalšími podmínkami onoho workshopu bylo, aby se v textu objevil pirát a hod kostkou.
Ve výsledku jsem ukořistila spolu s dalšími dvěma autory první místo - tehdy ještě býval o workshopy na saspi zájem a scházelo se mnohem více textů i autorů a čtenářů.

Realita

Každý máme své způsoby, jak bojovat s lidskou zlobou a blbostí. Na podzim roku 2006 jsem se střetla s postarším autorem, kterému se nelíbily mé názory na jeho text (nesedla jsem si z povídky na zadek jako zbytek Saspi, ale napsala si svoje). Vše eskalovalo urážkami z jeho strany a vrčením z té mojí, až jsem sáhla po zbrani nejtěžšího kalibru: po slovech.

Následující povídka je tedy extrémně stará, přestože nejde o úplně původní text. Přestože bych byla schopna dohledat i ten, spokojím se s touto podobou, protože přesně vystihuje vše, co jsem tehdy chtěla říct (a co platí dodnes).

Co je a není realita, kterou jsme si zvykli přijímat za vlastní, a o níž předpokládáme, že ji tak vnímají i ostatní? Kam vedou okna jiných monitorů a obrazovek?

Věnováno všem mým rytířům - tehdejším i dnešním.

Nalgašský průsmyk

Jeden z mých nejlepších textů poslední doby. Osobně snad i nejoblíbenější kousek, protože obsahuje všechno, co na lidských bytostech stojí za to obdivovat. 

Varování: je to povídka. Dlouhý text. Kdo nejste zvyklí déle číst, připravte si opravdu velkou porci čokolády.

Snídaně v trávě

Jak horký led si teď hořím mírně
a loňský den hledám ve věštírně
na dně šálku s čokoládou;
jsem upatlaná marmeládou.
Snídali jsme v trávě.

Jak horký led mě teď ruce zebou
a loňský sen už odplul s tebou
na dně loďky Chárónovy;
nemám sílu říct to slovy.
Smál ses na mne právě.

Jak horký led mi už duše zmírá
a loňský život s ničím splývá
na dně dlaní nespojených...

Snídám sama v trávě.



2.1.2007

Už zase kvetou růže

Už zase kvetou růže.
Zpod chvojí vystrkují hlavičky,
ač zimou ti bělá líc
a v duši zbyly jenom jizvičky.
Už zase kvetou růže.

Už zase kvete vřes.
Zpod chvojí na mne hledíš strnule,
až dávno už nezříš nic,
a není žádné "jako minule".
Už zase kvete vřes.

Jsem tady sama. Dnes...


Ptačí vrch, Opava, 18.12.2006

Gavotta

V lednovém sametu

s hvězdami bez konce

tančíme gavottu

mrtvého milence.

Život je pláč.

Sevřená v korzetu

podobná jezince

pokládá od věků

na oči dvě mince.

Živote plač!

12.12.2006

Pár vzpomínek

Jak se likviduje požářiště v bývalé lokalitě Hvozdu, nacházím dnes už zapomenuté snímky, poznámky a útržky společného života. A nebyla bych to já, kdybych si to nejlepší nepřetáhla sem:

Banda vlasatců na chatě, oslava narozenin v plném proudu a tváře, které dnes už jejich bujné lokny a prameny už v některých případech rozhodně nelemují (viď, Isdanile!). Jo, to byl víkend...

Více fotek zřejmě už nebude, jsem líná procházet placatý archiv. Nicméně těch zážitků je tolik, že nemá ani smysl je všechny kopírovat, syslit a schraňovat v písemné podobě: ve svém důsledku všech těch pět let zformovalo nejen mne a mé okolí, ale i přátelství, která jsem v té době navázala. A drtivá většina jich trvá dodnes s větší či menší mírou aktuální intenzity.

Navíc některé články se opakovaly se smutnou pravidelností přílivu idiocie a arogance. Ano, moje věčné nářky na autory obecně i na zcela konkrétní osoby, které zpestřovaly svého času či dodnes zpestřují modrooranžový svět. Jsem si jista, že dříve či později se pár článků na toto téma objeví i zde, byť se už snažím podobné záležitosti nechávat v redakci. Občas je to však hodně těžké; urážka je vždycky urážkou, třebaže je vyslovena v afektu a bez cíle skutečně urazit.

Ovšem Channa už se na to naučila odpovídat: nechej to vyhnít! Kompost je taky důležitý...

Zkrátka a dobře - jsme přestěhované. Definitivně. Otevřete medovinu a nechejte mne aspoň týden vydýchávat - těch vzpomínek bylo skutečně hodně.

Zavři oči!

Zavři oči, krásný pane!
Temná tudy kráčí dívka,
mocná ve své tiché hrůze.
Není lásky, není smíchu.
Jeden pohled - pak už nic.

Zavři oči, krásná paní!
Mocný vichr přivál chotě,
strašný manžel strašné panny.
Bez naděje, bez úsměvu.
Jen polibek - on nechce víc.

Zavři oči, ty, jenž vidíš!
Děsu paní, hrůzy vládce
v tanci víru krouží spolu.
Ona sama - a on sám.
Jedna slza, jeden klam.


19.10.2004

Listopadlí

Šepot mrtvých nezrozených

v bílé tváři listopadlých

hřbety stromů přelomené.

Tiché stíny bez těla.

Napsáno 2.11.2004; v noci ze 7. na 8.11.2004 hurikán Kiril přešel skrz Evropu a definitivně změnil tvář Vysokých Tater. 

Varování, exkurz a příprava v jednom

Sice nemám ráda přípravky a paklíky 3v1, protože většinou nesplňují očekávání, nicméně ne všechny porcované kávy se hodí maximálně jako urážka od hostitele, a stejně tak je občas vhodnější nacpat vše do jednoho textu. Vyjde to nastejno a ušetří se místo. Tak.
Nuže: chumel štítků se nám rozrůstá, jak se Hvozd na novém místě zakořeňuje. Prozatím tahám z archivu staré a starší věci, dávno uzavřené texty, některé dokonce publikované i tiskem. Časem přibudou novější prozaické věci, především ty, které se momentálně účastní soutěží, či se k tomu chystají. S poetickými pokusy to je horší, dávno jsem se rozhodla poezii netýrat - ovšem "nikdy" je slovíčko, které se nedá na realitu použít, proto neříkám ani tak, ani onak.
Rozdělení štítků by mělo být jasné - staré věci najdete v archivu, rozdělené do prozaické Taky literatury či poetických Nebásní. Jak se budou tvářit zcela nové texty, to je zatím ve hvězdách. Možná něco napadne sestřičky, možná mne zase inspiruje Sikar (jak ostatně mívá poslední dobou ve velmi dobrém zvyku).
A samozřejmě: texty jsou mým duševním vlastnictvím.