Tahle kratičká věc vznikla samovolně, během práce na jednom náhrdelníku, kdy mi virtuální společnost dělal Sikar a klevetili jsme (jako obvykle) o všem možném včetně psaní. Už ani nevím, co tehdy Sikar pronesl, ale tektonické desky se daly do pohybu a vypudily z hlubin mého mozku tenhle text.
Možná by si zasloužil ještě dobroušení, pár drobných úprav a vysvětlivek, nicméně v této podobě putoval do Fantastické povídky 2012. Výsledek nevalný, nedostalo se to ani do finálové skupiny. Kupodivu (pro někoho) mne to však nemrzí. Jsou jiné, důležitější bitvy, které se snažím vyhrát (a stále to nevzdávám).
Dopadly
poslední kapky. V dálce na západním obzoru ještě pro výstrahu zahřmělo,
v nakupených mracích zasvítil blesk, ale nebi už zase vládl jen temný
samet a hvězdy. Vzduch byl studený - zítra touhle dobou už nejspíš bude místo
deště padat sníh. Ticho, tolik nezvyklé po několikahodinové bouři, rušilo jen
šumění větru v korunách starých lip a drobné zvonění, jak voda zachycená
na listech dopadala na zem.
Pozoroval
zmoklou noc z bezpečí svého pokoje, pohodlně usazený v křesle. Nespal
a ani neměl na odpočinek pomyšlení. Stejně jako mnoho nocí předtím i dnes
čekal, jestli bude mít štěstí a konečně rozluští tajemství, co ho
pronásledovalo už téměř rok.
Hodiny pomalu
míjely. Už téměř usínal, když tu náhle zaslechl cosi podivného, co do symfonie
podzimní noci rozhodně nepatřilo. Šelest velkých křídel.
Nehýbal se,
náhle zase plně při smyslech a přesto strnulý napětím. Závěsy byly zatažené jen
napůl a v mezeře se občas mihnul temný stín, jak se cosi velkého po chvíli
váhání přiblížilo až k oknu. Šelestění křídel postupně odeznělo, nahrazené
oddechováním a jemným škrábáním drápů na kameni, jak tvor hledal lepší oporu na
úzké římse.
Okenice jen lehoulince
vrzla, i tenhle nepatrný zvuk však nočního návštěvníka zastavil na dlouhé
okamžiky. Skoro jako by bál, aby někoho uvnitř neprobudil. Uklidněný panujícím
tichem se však nakonec osmělil a na dřevěnou podlahu měkce došlápla napůl
lidská noha s masivními drápy místo prstů.
Olej
v lampě u dveří už byl téměř vyhořelý a plamínek jen skomíral, přesto si
mohl tajemného návštěvníka dobře prohlédnout. Dlouhé svalnaté nohy, štíhlý pas,
krásně zaoblená prsa. Mohutné hranaté rohy, vyrůstající z čela dozadu a
dolů v elegantním oblouku. Za zády nosné kosti křídel, trčící ke stropu
místnosti. Dlouhý ohebný ocas, zakončený kopinatým výrůstkem, který však
dokázal rozseknout brnění nebo lidskou lebku stejně dobře jako meč.
Ani tvář
nebyla úplně lidská. Tvar očí příliš mandlový, ušní boltce nahoře protažené a
rozeklané do dvou špiček, zuby mezi pootevřenými rty příliš ostré. S hedvábnou
pletí, souměrnými rysy a jemně modelovanými lícními kostmi to mohla být krásná žena,
ale takhle přesně věděl, co je zač. Jeho smrt. Vysvobození.
Nepohnul se a
ona si ho nevšimla. Nepřirozeně potichu přešla místnost, ocas se jí přitom
vlnil ze strany na stranu jako had. Cestou k posteli se na okamžik
zastavila u stolu – ušklíbla se nad kelímky s mastmi, lahvičku
s lékem na spaní rovnou položila na bok, aby její obsah vytekl na podnos.
Bylo očividné, co si myslí o umění místního felčara.
Těžký závěs
nebes poodhrnula jen lehce, na malou mezeru, jenže vzápětí samet prudce odlétl
na obě strany. Postel byla prázdná, peřiny odhozené stranou, prostěradlo
zválené a zašpiněné od krve. Ztichlým pokojem se ozvalo syčení, které rychle
přešlo do podrážděného mručení velké kočky. Byl to stejný zvuk, který tehdy
zaslechl on z králova stanu, než našel svého vládce mrtvého.
Neovládl se a
ona zaslechla ten prudký nádech. Dravčí oči se jí zúžily, dva tři skoky a naráz
se tyčila přímo nad ním, křídla doširoka roztažená, zuby vyceněné, drápy
připravené trhat a drásat.
Jenže
k tomu nedošlo. Uvědomila si, kdo na ni s hrůzou i odevzdaností zírá
z křesla, a postupně se uklidnila. Křídla se s tichým šelestěním
znovu složila na zádech, zuby trochu ustoupily. Hněv ve tváři vystřídal soucit
a stud, pokud to vůbec u takové bytosti bylo možné.
„Jsi vzhůru.“
Bylo
neuvěřitelné, že tohle stvoření hovoří lidským jazykem, že má tak příjemný,
melodický hlas!
Když
neodpověděl, dřepla si a koncem drápu se dotkla jeho zarudlého levého kolena
těsně pod obvazy:
„Stále to
není zahojené.“
„Infekce,“ ovládl
konečně svůj hlas. „Museli ránu zase otevřít a vyčistit.“
Spravit, co
předtím sami zanedbali, když ho věznili v podzemí jako ostatní zločince.
Když ho málem nechali pojít, protože co jiného se zrádcem, který se vydává za
svého krále?
„Mastičkáři!“
zavrčela nespokojeně.
„Proč jsi
přišla? Dokončit, cos začala tehdy v královském stanu?“ zjistil, že má mnohem
víc odvahy, než když se udržel na nohou a vládl plnou silou.
„Nerozumím.“
„Zabila jsi
mého krále. Rozervala jsi mu hrdlo jako ovci v předvečer rozhodující
bitvy. Teď sis přišla pro jeho rytíře?“
„Varovala
jsem ho, že pokud nepřestane s válkou, zaplatí za to!“ zasyčela nenávistně
a postavila se. „Dvakrát jsem ho varovala! Nepřestal a dál vyčerpával zemi, jen
aby mohl ovládnout další a další území. Musela jsem ho zastavit!“
Díval se na
tu bytost ze starých legend a svých nočních můr a najednou nevěděl, jestli
ještě cítí strach. Nebyla tím krvelačným monstrem, jak si ji zapamatoval, když
ho odnášela z bitevního pole. Připomínala mu spíš ty z rytířů, kteří
byli příliš staří, než aby mohli ještě něco ztratit, když králi řeknou pravdu.
„A co já?“
Proč mu
zachránila život a odnesla ho v noci z bojiště, kde ho jeho druzi
nechali za trest umírat poté, co je v královském brnění vedl do závěrečné
bitvy, vyhrál ji a pak věnoval poraženému králi svobodu? Proč ho nechala před
branou první pevnosti, aby ho lidé mohli uvěznit a téměř zabít? Proč za ním teď
přišla?
„Země
potřebuje statečné muže. Líbil ses mi.“
Trpce se
usmál. Z rozmaru téhle bytosti celý rok trpěl, umíral a zase se bolestivě
vracel do života, jen aby dál čekal, jak o něm rozhodne rytířský sněm. Jestli
ho vydají katovi, že jednal místo mrtvého krále, nebo ho nechají živořit jako
polovičního mrzáka. Protože co zůstane z válečníka, když se ani sám
neudrží na nohou?
„Zase budeš
chodit,“ pronesla v tu chvíli bytost, jako by mu četla myšlenky. Sklonila
se k němu a zvedla ho na nohy, jako by nic nevážil. „Znovu vsedneš na
bílého koně a pojedeš v čele svých rytířů, jako tehdy.“
Díval se jí
do očí, temných a bezedných jako věčné prokletí. Začínala se mu točit hlava, ve
stehnu mu prudce pulzovala bolest, z dlaní, které ho pevně držely
v podpaží, se mu do těla šířila spalující horkost. Byl naprosto bezmocný a
ona ho stejně jako tehdy jen něžně políbila na čelo, jako když matka vtiskává
polibek svému dítěti před spaním.
Na její slova
si vzpomněl mnohokrát během následujících dnů a týdnů. Dosud rozšklebená rána
se konečně začala zatahovat, až z ní zůstala jen úhledná jizva. Počáteční
horkost, která ho té noci zachvátila, ustoupila, aniž příliš vysílila tělo, a
odezněly i noční můry, které ho do té doby pronásledovaly.
Vzpomněl si
na to i to ráno, kdy ho vojáci vyvedli na pevnostní nádvoří. Mezi čekajícími
rytíři na koních poznal mnoho z dřívějších přátel, ale žádný z nich
se na něj nepodíval, nepozdravil ho jako sobě rovného. V tíživém tichu se
s dopomocí vyšvihl do sedla připraveného koně, v zahojené ráně mu
varovně zacukalo.
Trpce se
usmál. Bylo bláhové věřit té okřídlené bytosti! Že se rána zahojila? Stalo by
se i bez jejích slov. Že stál znovu na nohou, chodil, dokonce že mohl sednout
na koně? To byl výsledek mučivých každodenních cvičení, kterými se týral bez
ohledu na bolest a vyčerpání. A bílý kůň? Spíš zbělá to bahno, které má na sobě
nalepené dlouhou cestou.
Přesto byl za
tuhle poslední cestu do sídelního města vděčný. Opět se cítil naživu, jako
rytíř. Jel obklopený nejlepšími z nejlepších, téměř jako jeden
z nich. Ať ho na konci cesty čeká cokoliv, tyhle poslední okamžiky si navždy
ponese v duši – třeba i do věčného zatracení.
Pamatoval si
lidský mumraj a halas sídelního města. O to víc ho teď zasáhlo ticho a pohledy,
kterými ho lidé stojící podél cesty doprovázeli. Jen klapot kopyt a odfrkávání
koní, cinkání postrojů a oddechování znělo ulicemi, když projížděli městem do
samého jeho středu, k bráně královského hradu. Byla to smutná a divná
cesta, na jejímž konci čekali rytíři a hlavní ceremoniář s obnaženým mečem
v rukou.
Směl sám
sesednout a dojít před čekající muže. Pokleknout před ostrou čepelí, tou samou,
kterou před rokem zvedl nad hlavu, když velel do útoku. Příliš zaměstnaný
vzpomínkami a vlastním divoce bušícím srdcem ani nevnímal slova hlavního
ceremoniáře, dokud mu na rameno místo ostré čepele nedopadla hřejivá lidská
ruka. Překvapeně zvedl pohled k muži po svém boku, tehdy na druhém rameni
ucítil další dlaň.
Nerozuměl těm
slovům, jeho ochromený mozek je odmítl pochopit. Místo ostří mu šíji pohladil
samet královského pláště, jakmile zazněla slova slavnostní záruky, hlavu náhle
tížila kovová obroučka a meč, který pokládal za svůj popravčí, teď sám držel
v rukou.
Země potřebuje statečné muže.
Do
slavnostního odbíjení zvonů a jásotu přihlížejících lidí zaslechl šelest
velkých křídel. Zvedl hlavu v marné snaze zahlédnout na modrém nebi tu,
která tohle všechno prorokovala. Která tohle všechno připravila, jak mu teď
postupně docházelo, když přijímal hold rytířů a svých vazalů. Vše ve jménu
země, na níž jediné skutečně záleželo.
Hezký, přečetla jsem si to s chutí :-)
OdpovědětVymazatDíky za příjemný čtenářský zážitek :-)
Tenhle příběh se mi hodně líbil. Je to čtivé a má to spád. Bylo (pro mne) nečekané, jak setkání s NÍ dopadlo. I to, jak vyšlo najevo, co tomu všemu předcházelo. Koncepce, kdy jsi byla schopná v jedné krátké povídce obsáhnout přítomnost, minulost, i nastínit možnou budoucnost, se mi hodně líbila. Rozhodně jsem rád, že jsem tu povídku objevil, bylo to příjemné počtení :-)
OdpovědětVymazat