Solidární jsem pak chtěla být především k Sussanah, která na svém blogu literární soutěž vyhlásila. Trochu v obavě, aby se jí sešlo dost textů k hodnocení - protože z vlastních zkušeností vím, kolik nadšených řečí mívají autoři na začátku soutěže, a jak posléze z nejrůznějších důvodů odpadají - jsem se rozhodla "taky něco napsat". Pro někoho to může být zvláštní postoj, ale spojila jsem příjemné s užitečným: osahala jsem si nový žánr a celkový počet přihlášených prací - dvanáct - zněl tak nějak lépe.
Dnes po téměř půlročním odstupu vím, kde jsem jaké chyby napáchala (a Sikar s Cirrat mi to dali ve videohodnocení i pěkně sežrat, děkuji mockrát - tohle si nelze nezapamatovat). Zjistila jsem, že new weird není zas tak "divný", abych si v něm nenašla své fungující koutky reality. A kdo ví, možná se ke Kajmanu Eschervarimu ještě někdy vrátím.
Dunění, pravidelné a hluboké, které
rozechvívá kosti i myšlenky, proniklo do ryze soukromé temnoty nepozorovaně,
jen jako svoje vlastní ozvěna. Postupem času ale začalo zesilovat, až zcela
naplnilo prostor, kde předtím nebylo nic než pár vyhaslých jisker vědomí.
Nicota byla poražena, podstata temnoty změněna, realita se rozechvívala
v pravidelných intervalech s až bolestivou intenzitou.
Kajman
Eschervari, oficiální věk čtyřicet pět. Specialista Královské výzkumné
jednotky, penzionovaný s hodností kapitán. Poradce Jeho Excelence
Normadera Khaldara při mírových jednáních se Snovači.
Ohlušující dunění se náhle ztišilo, až
se v prvním okamžiku zdálo, že neviditelný bubeník vynechal úder, dva,
tři. Stačilo se ale zaposlouchat a bylo to zpět, ten tepající a tak uklidňující
rytmus fungujícího srdce.
Myslel
jsem, že Snovači tehdy všechny sežrali! Málem to přeci odstartovalo další válku,
než Snovači poděkovali za vzácný dar a stáhli se z našeho území.
S prvním zábleskem povědomí o
jednom orgánu se probudil i zbytek těla. Ochromená mysl automaticky přijímala
zprávy z jednotlivých oblastí a podvědomí restaurovalo to, co předtím
rozprášila bolest a šok. K tlukotu srdce se přidalo šelestění vzduchu
v plicích, jemné mravenčení v dlouho nehybných končetinách, první
náznak svědění všude po těle, jak se kůže stále rychleji obnovovala.
Očividně
jste neměl k dispozici všechny informace, pane.
Dřív než rozumné vědomí se k životu
probral všeho schopný id se svými instinkty. Pocit totálního omezení spolu
s posledními vyprchávajícími vzpomínkami na předchozí bolest urychlily
přechod do plné fyzické bdělosti, což mělo za následek jedinou možnou reakci:
plnou připravenost k boji.
Nadřízení
ho odepsali se zbytkem delegace, i když v jeho případě nebylo „přijetí
daru“ potvrzeno. O dvě století později ho Snovači přinesli ke Zdi zabaleného
v síti a vrátili ho prvnímu vojákovi, který se k nim odvážil
přiblížit na sto metrů. Království už bylo pochopitelně minulostí, takže
úředníci tehdejší vlády přiznali kapitánu Eschervarimu titul živé bytosti a
minimální důchod, než ho vyklopili do světa. Od té doby ho naše rozvědka
sleduje.
„Neházej sebou, nebo si ublížíš!“
Přísný tón hlasu zastavil jeho marnou
snahu uvolnit se z příliš těsného sevření a zároveň mu pomohl uvědomit si,
kde je. Kdo je.
„Tohle je lepší. Musím vzít řezák, Štístko
poslintal jen polovinu sítě.“
Chcete
říct, že nám tady někde pobíhá jedno z těch speciálně vycvičených a
vybavených monster, co podléhala jen přímým rozkazům Krále? Že máme živého
vojáka ze starého Království, kterému je pět set let?
Kajman si v duchu odříkal obvyklou
mantru jména, osobního čísla a hodnosti. Pomáhalo mu to soustředit se,
zvládnout nápor adrenalinu, bušícího do tepen, staré i nové strachy. Pokud měla
Máti pravdu, místo pružné sítě byl uvězněný v pevné krustě podobné betonu
a z té se dostávalo zatraceně špatně. Bude to chtít hodně trpělivosti od
nich obou.
Přesněji
mu je pět set padesát šest, pane. A obávám se, že ho Snovači tehdy… odzbrojili.
Totálně a definitivně. Vrátili ho zcela čistého. Všechny testy, které na něm
vojáci provedli, navíc směřovaly k jedinému výsledku: kapitán Eschervari
není fyzicky schopen přijmout jakýkoliv podpůrný systém. Je neadaptabilní, po
vojenské stránce zcela nepoužitelný.
„Štístko tě přinesl už před měsícem. Sám
od sebe, ani nechtěl zaplatit. Na ostrově jste museli žabákům pořádně zatopit,
protože když jsem vyhlásila nové tažení proti Klanu, skoro nikdo se nám
nepostavil na odpor,“ hovořila Máti klidně, zatímco Kajmanovým malým světem
probíhaly záškuby a vlny horka, jak se do něj dobýval řezák a Mátina klepeta.
„Momentálně ovládám celý levý břeh od
Zdi až k druhému přítoku. V nově připojených čtvrtích se sice ještě
občas vyskytnou nějaké problémy, ale nic vážného, s čím by si neporadili
mí manželové.“
Což nevysvětlovalo, proč Máti ztrácí čas
s ním, když i na tuhle práci má lidi.
„Vlastně bych tě mohla nechat v kokonu,
dokud tě nebudu zase potřebovat. Takhle mě nic nestojíš a aspoň vím, kde jsi.“
Vždy okouzlující Máti, jak si ji Kajman
pamatoval od první chvíle. Nejspíš měla na nově dobytém území mnohem více
problémů, než přiznávala, ale dobrovolně by ho o pomoc nikdy nepožádala.
Připomenout mu, kdo platí jídlo, bezpečný byt i ochranku, byl zkrátka její
způsob jednání.
„Hm, zase člověk,“ shrnula, co spatřila,
jakmile kokon v jejích masivních klepetech povolil a rozevřel se jako
lusk. „Nechápu, co na tobě Štístko vidí. Bez krunýře, klepet, vyvinutých svalů,
zesílených smyslů… A extra krasavec taky nejsi.“
„Díky za poklonu, Máti,“ zašklebil se na
svou zaměstnavatelku, jakmile se mohl volně nadechnout a odkašláním se zbavit
nahromaděného hlenu v krku a plicích. Kůže po celém těle ho svědila, jak
byla vysušená dlouhým pobytem uvnitř kokonu, ale jinak se zdála být bez jediné
jizvičky, spáleniny nebo škrábance. Měl dvě nohy, ruce, trup, mužství – Máti
měla pravdu. Zase člověk. Jen člověk.
Pak
nerozumím, jak by nám mohl být k užitku.
Seděl ve zbytku kokonu a opatrně
rozhýbával hlavu, ramena, paže. Během tažení na ostrovní pevnost Mátina
obchodního konkurenta musel osobně zasáhnout, jinak by se útok velice rychle
změnil v útěk. Dařilo se mu vyhýbat nejtěžším bojům, nebo ho spíš od nich držela
jeho ochranka dál, ale pár ran taky schytal. Když došlo k výbuchu
muničního skladu, byli už vlastně na odchodu, ale očividně nevypadli dostatečně
rychle – jinak by nestrávil poslední měsíc jako živá mrtvola.
Je
to člověk, pane. Ta nejpřirozenější verze lidství, kterou máme
k dispozici. Něco, co jsme při testování Artefaktu zatím nezkusili.
„Pár dní ještě zůstaneš tady,“ sledovala
Máti jeho postupné rozcvičování. „Venku je relativní klid, když nepočítám
odměnu, kterou kdosi vypsal na tvou hlavu. Prý „živý nebo mrtvý, preferujeme
druhou možnost“, takže soudím, že na ostrově nebyl celý Klan.“
„Domácí vězení v krabárně, skvělé,“
zašklebil se. Už chápal, proč ho Máti vyloupla z kokonu osobně, navíc
přímo ve své kanceláři. Byl jejím hlavním vojenským stratégem a ona si své
investice uměla řádně ochránit. Nejspíš se za poslední měsíc nevzdálila
z kanceláře ani do sousedních místností. Paranoidní na to byla dost.
Dobře,
přiveďte ho. Nebo je to snad problém?
„Mám pro tebe slabost, človíčku, ale ne
tak velkou, abych strpěla tvé urážky,“ zacvakala levým klepetem a zvedla se na
svých osmi nohou. Přestože se zdály být neúměrně tenké k mohutnému krabímu
tělu a lidské hrudi, spolehlivě unesly i váhu pancíře, který si Máti
nesundávala ani v samém srdci své pevnosti.
„Ale no tak, Máti. Nejsem jeden
z tvých manželů, nenechám se zastrašit tímhle výhrůžným postojem. Co mi
uděláš? Přetrhneš mě vejpůl jako nějakého podělaného žabáka? Abys riskovala
střetnutí se Štístkem?“ založil si Kajman ruce na hrudi. Neměl nic proti
opatřením, kterými ho Máti chránila, ale rozhodně nemínil trčet kdoví kolik dní
přímo v její pevnosti, páchnoucí slanou vodou, rozkládajícími se řasami a
rybinou. Zvlášť když půl hodiny cesty odtud měl vlastní bezpečný a především
pohodlný byt.
Dohlíží
na něj samotářský Snovač. Navíc Eschervari už téměř dvacet let pracuje dole ve
městě pro jednu krabatku jako vojenský poradce. Z pouhého pouličního gangu
se vyvinula silná organizace, která válcuje své konkurenty podél celého levého
břehu ekonomicky i vojensky. Máti si Eschervariho hlídá lépe než vlastní
potomky. Nemáme šanci se k němu dostat, aniž bychom nemuseli jednat i
s ní.
„Dávno bych z tebe udělala krmení
pro ryby, kdybys nebyl tak užitečný. Zmiz mi z očí!“ propustila ho
krabatka s podrážděným zachřestěním opancéřovaných listů na ocase.
Kajman si odpustil jakékoliv poznámky,
protože Máti nebylo radno příliš popichovat. Na chodbě se ale spokojeně ušklíbl.
Obával se, že bude muset bojovat víc – takhle rychlé propuštění se rovnalo
malému zázraku.
Nepřípustné!
Je mi jedno, jak to zařídíte, ale pokud skutečně Eschervariho potřebujeme,
dostanete ho sem. Beze svědků.
„Vítejte zpět mezi živými, pane,“ přivítal
ho povědomý hlas za zády.
„Tinkare!“ potřásl mohutnou zarostlou
tlapou, jen co z ní převzal šedočerný overal. Dvoumetrový kříženec vlka a
medvěda patřil k těm několika málo Mátiným teplokrevným pobočníkům a navíc
se s ním dalo normálně mluvit. Tedy většinou; když se tvářil zoufale
oficiálně jako právě teď, znamenalo to jen samé komplikace a problémy.
Jak
si přejete, pane.
„Tak to vysyp. Co nás čeká?“ soukal se
Kajman do overalu. Na omak obyčejná látka dokázala zastavit všechny běžně
dostupné náboje, většinu kyselin a zásad, ostří kovová, chitinová i kostěná.
Máti z ní nechala vyrobit celkem šest obleků, a když Kajman nepočítal
tenhle, tři ještě zbývaly. Nežil si zase tak špatně, na holátko.
„Žabáci přišli o většinu velení, samotnou
hlavu Klanu i devadesát procent bojeschopných členů. Naživu zůstaly jen nižší samice,
třetina otroků a nemáme tušení, kde se právě pohybují tři zabijáci, pracující převážně
v jejich službách,“ vypočítával Tinkar potichu. Vypadal stejně majestátně
a nebezpečně jako vždycky, ale zastřený hlas ho zrazoval. Nejspíš mu hlasivky
poškodil žhavý vzduch z požáru tam na ostrově.
„Na vás osobně je vypsaná tučná odměna.
Skoro milion kreditů za hlavu nebo jinou životně důležitou část těla. Opravdu
chcete jet domů?“
Žádné
námitky? Žádné vypočítávání případných ztrát a komplikací?
„Chce se ti namáčet si kožich ve slané
vodě?“ vytáhl si Kajman jezdec zipu až ke krku a dlaněmi sjel po hrudníku
k zatím prázdnému pasu. Chtělo by to zbraň. Více zbraní, protože zvěsti o
odměně nevypadaly jako věc, kterou může brát na lehkou váhu.
„Rozumím, pane,“ vykročil Tinkar po jeho
boku chodbou. „Limuzína čeká venku.“
„Byl bych radši pro méně nápadný
přesun.“
„Nemožné, pane. Pevnost je neustále pod
dohledem. Ve voze aspoň budete krytý před palbou. Nemělo by se vám nic stát.“
„Dokud někoho nenapadne položit na
silnici minu,“ zavrčel Kajman nespokojeně, ale víc neprotestoval. Tinkar
pracoval jako jeho osobní ochránce dlouho a stále byli oba naživu, to znamenalo
hodně.
Ne,
pane. Chci už tuhle záležitost uzavřít a zdaleka nejsem sama. Do pěti hodin je
kapitán Eschervari tady.
Opancéřovaná limuzína patřila
k tomu nejlepšímu, co se dalo na trhu sehnat a nemělo to nálepku „tank“. Jak
Máti s oblibou prohlašovala, nový vůz či vylepšení těch starších ji
pokaždé stálo jen zlomek ceny, kterou požadoval Štístko za vydání kokonu
s Kajmanovým tělem. Luxus a pohodlí byly jen detailem navíc, ovšem
příjemným. Zvlášť když seděl u řízení Tinkar, který se v provozu choval,
jako by skutečně ovládal tank.
Kajman se uvelebil na zadním sedadle,
které se ihned přizpůsobilo tvaru a teplotě jeho těla. Kdysi ho pomyšlení, že
ho obklopuje živá, vnímající hmota, naplňovalo znechucením, ale zvykl si. Na
tohle i na všechno ostatní. Na obrovskou Máti a její suitu drobných manželů, na
mechany prorostlé živou hmotou, na samotné město, bující a neustále se
přetvářející, jako by samo bylo vnímající bytostí. Ostatně mu nic jiného
nezbývalo; bez Mátiny moci, peněz a ochrany by hodně rychle skončil rozebraný
na orgány, jako něčí večeře nebo v horším případě věčně uvězněný ve
Štístkově lepkavé péči. Tváří v tvář takovým vyhlídkám se mu nynější odměna
vypsaná na jeho život jevila jen jako drobná nepříjemnost.
Tinkar stočil vůz do nenápadné odbočky,
zároveň zhasnul všechna světla a řídil se jen svými smysly. Bral funkci
osobního strážce spíš jako životní poslání, což z něj v otázkách
Kajmanova bezpečí dělalo tvrdohlavého mezka. Kajman dobře věděl, že je zbytečné
cokoliv namítat, proto se o něco víc zabořil do polstrování a zavřel oči.
Sedadlo vycítilo jeho napětí. Jemně se
rozvibrovalo, měkká semišová hmota pevněji obemkla Kajmanovo tělo, aby ho mohla
přesunout do polovičního lehu. Limuzína sice původně byla jen dopravní
prostředek, ale zásahy Mátiných techniků a zaříkávačů vytvořily z mechana
něco na způsob starostlivé pečovatelky. Tlumené osvětlení, naprosté odhlučnění
kabiny a příjemná teplota patřily k základnímu nastavení, ale
v případech jako tento se mechan zkrátka ze všech sil snažil, aby se
Kajmanovi cestovalo co nejpohodlněji. Skoro to připomínalo usínání
v kokonu, ovšem bez bolesti, ochromení a děsu, který provázel každé
Kajmanovo setkání se Snovačem.
Vzpomínka na obrovského pavoukovce muže
rázem probrala z polospánku. S mírným trhnutím hlavy otevřel oči a
chvíli nehybně zíral na žilkovaný strop, v hustém šeru zdánlivě bližší,
než by měl být. Cestování v živých mechanech skutečně nebylo pro
klaustrofobiky.
Kajman napjal svaly, aby se osvobodil
z hřejivého a stále mírně vibrujícího sevření sedadla. Vždycky to byl tak
trochu boj, ale dnes si mechan snad usmyslel, že je potřeba živý náklad
nepustit za žádnou cenu. Kajman se mohl snažit, jak chtěl, ale spíš se zanořil hlouběji
a svým vrtěním mechana vyprovokoval k pevnějšímu sevření. Fungovalo to
stejně, jako když se moucha ocitne na listu rosnatky a marně se snaží uniknout
z jejího sevření.
„Tinkare! Zbav mě toho!“
Kajman zhluboka dýchal, aby překonal
vzrůstající paniku. Tohle skutečně až příliš připomínalo uvěznění
v kokonu, které s sebou vždy přinášelo zlé vzpomínky a noční můry.
„Je mi líto, kapitáne. Mám své příkazy.“
Příkazy? Proč by Máti…?
„Příkazy od koho?“ znehybněl Kajman, aby
se nezabořil ještě hlouběji. Už takhle ho živá hmota svírala ze všech stran,
takže nemohl pohnout ani hlavou, natož třeba zvednou ruce.
„Uvidíte sám, kapitáne. Prozatím si odpočiňte,
ještě nějakou chvíli pojedeme.“
Kajman nedostal ani šanci svého
pobočníka a strážce proklít. Přes tvář se mu bleskově přetáhla jemná blána a do
vzniklé dutiny vyloučil mechan silný uspávací plyn. Kapitán Eschervari upadl do
bezvědomí rychle a na dlouhou dobu.
Tlak na prsou, který brání pořádně se
nadechnout. Příliš hlasitý tlukot vlastního srdce, nepříjemné šelestění
v uších. Sevření pout na rukou i nohou, díky nimž by se nemohl pohnout,
ani kdyby své tělo ovládal.
V mnohém se to podobalo tomu, když
se díky bioakcelerantům ve Štístkových slinách probíral v kokonu. Kde ale
předtím plynule docházelo k oživování těla a současně vědomí, tam teď
stále ještě přetrvávala chemická otupělost a paralýza. Místo do plné bojové
pohotovosti se tak Kajman probouzel ztěžka, dezorientovaný a ochromený.
Takže?
Jaké jsou předběžné výsledky?
Mezi halucinacemi a starými nočními
můrami se objevilo pár skutečných vzpomínek. Vesměs šlo o okamžiky naplněné
bolestí a zmatkem, ale pár záblesků dávalo jakž takž smysl.
Nechala
jsem pro jistotu znovu provést většinu dřívějších testů a kapitán Eschervari je
skutečně rezistentní k jakékoliv formě podpůrné biotechnologie. Jeho tělo
není schopno přijmout ani lékařské nanoboty nebo chiroruny. Venku přežil tak
dlouho jen díky tomu Snovači, co na něj dohlíží.
Někdo z vlády si na něj vzpomněl.
Někdo s dostatečným vlivem v armádě, aby se nemusel obávat Mátina vzteku a
touhy dostat zpět, co jí patřilo. Kajman netušil, oč jim jde, ale nic
příjemného to určitě nebude. Doktoři, jestli se jim tak vůbec ještě dalo říkat,
se na něm vyřádili víc, než když se přihlásil do Královy gardy. Testy
snášenlivosti a adaptability, hraničící se zvlášť rafinovaným a pomalým mučením
– prošel si tím už jednou a teď se mu to zamlouvalo ještě méně. Tehdy se vydal lékařům
všanc dobrovolně, s vyhlídkou na získání extrémní síly, vylepšeného těla a
zostřených smyslů. Dnes mohl očekávat maximálně tak další kolo zbytečných
testů, které prozradí zase jen to jedno: že je člověk.
Kolikrát se pokusil uprchnout? Pětkrát?
Šestkrát? Zpočátku podceňovali jeho holou kůži a kosti obalené obyčejným masem,
ale učili se rychleji, než on získával zpátky sílu. Pár mrtvých vojáků jim
připomnělo, že ztratil jen dodaná vylepšení, ne své zkušenosti a výcvik, pak už
se nedostal dál než na chodbu před celami. A teď se už sám ani neposadí, napůl
věčně v drogovém rauši a připoutaný k posteli nemá šanci.
Co vás tedy vede k přesvědčení, že
přežije kontakt s Artefaktem? Měli jsme tady už mnohem silnější a
odolnější jedince – a sama nejlépe víte, jak všichni dopadli. On je jen maso a
krev, nic jiného.
Mnohem víc než budoucnost ho děsila
minulost. Tlumící drogy uvolňovaly jeho podvědomí, z nějž vylézaly dávno
překonané noční můry. Vědomě odříznuté části paměti se znovu hlásily o
pozornost, jasnější a reálnější než skutečnost, do které se neustále pletly.
Kajman se v jednu vzácnou chvíli plného vědomí přistihl, že přestává
rozlišovat sny od reality a propadá stále víc vlivu drog. Že ztrácí ponětí
nejen o okolí, ale i o sobě samém.
Právě
že byli silnější a odolnější díky podpůrným prostředkům nebo cizím genům, které
původně nebyly součástí lidské DNA. To je zabilo. Kapitán Eschervari přežije.
Mantra jména, hodnosti a osobního čísla
se tak stala jediným záchytným bodem, který si jeho mysl udržela. Dokázal ji
mumlat celé hodiny, aniž si to vůbec uvědomoval.
Jestli
se dřív nezblázní. Řekli mi, co jste ve svých zprávách vynechala. Osm pokusů o
útěk, čtrnáct mrtvých, dvě totálně zničené laboratoře, zraněné nepočítám. Něco
jsem zapomněl? Ach ano, poslední dva týdny ho držíte v umělém spánku,
protože vám lezlo to jeho věčné mumlání na nervy.
Období totálního nevědomí, které
následovalo, nedokázal spočítat. Jako když vypnete stroj a zastavíte hodiny,
prostě ten čas mezi dvěma nádechy neexistuje, jakkoliv mohl být dlouhý. Byly tu
halucinace a chaos a najednou byl Kajman znovu schopen vnímat své tělo,
používat smysly, vnímat. Otevřít oči.
Šlo
o nepředvídatelnou reakci na sedativa. Teď už je plně při vědomí a schopen normálně
fungovat, což vám očividně vaši donašeči zapomněli říct. Pane.
Tahle místnost, nebo spíš sál, kam ho
v bezvědomí přestěhovali, byla mnohem větší než předchozí laboratoře.
Vlastně si Kajman nebyl tak úplně jistý, jestli je ještě stále v té samé
budově. Strop byl příliš vysoko, napůl utopený v šeru a pokrytý spoustou
ornamentů, místo světel zabudovaných ve zdech zahlédl pár výkonných přenosných
lamp, i vzduch tu byl cítit jinak. Ne tak sterilně, spíš lehce zatuchle.
Začínáte
být nedůtklivá.
Nikdo s ním jako obvykle nemluvil. Doktor
s hroznem drobných chapadel místo dolní poloviny tváře se na něj stěží
podíval, víc věřil svým přístrojům. Strážci ho naopak nespustili z očí,
ale svou nehybností mohli konkurovat i kamenným sochám, vystupujícím ze zdí
nahoře pod stropem. Halas a změť zvuků pocházela od činorodých techniků a
mechanů, hemžících se někde mimo jeho zorné pole. Bylo to jako kdykoliv předtím
a přesto jiné; cítil ve vzduchu zvláštní napětí, jako před bouří.
Pane,
máme všechno potřebné k rozluštění záhady Artefaktu, k využití jeho
síly. Proč nevydáte rozkaz? Nestane se nic horšího, než že se nám to konečně
podaří.
Něco mu na tom stropě přišlo povědomé.
To, jak se jednotlivé linky ornamentů sbíhaly, rozpojovaly, vedly souběžně
v širokých pásech, už někde viděl. Ne však v takovém měřítku, spíš v
menším. Mnohem menším. Něco v podvědomí mu našeptávalo, že ani
s použitým materiálem není všechno v pořádku. Neměl by to být kámen,
ale něco jiného. Barevnějšího.
Máte
ho mít.
Už téměř našel v zastrčeném koutě
své paměti odpověď, když náhle veškerý ruch ustal. Kajman se sám pro sebe
ušklíbl. Vždycky to znamenalo jen jedno: přišel někdo vysoce postavený.
Nebo také vysoce rostlý. Tahle vojanda
s vlčí hlavou a prackami měřila dobré dva metry třicet, převyšovala
dokonce i jeho strážce. Šedá uniforma jí slušela stejně dobře jako předtím
vědátorský plášť, který jí však věřil ještě méně než starost o jeho zdraví.
Mohl se jen dohadovat, proč ho potřebovala v plné síle a jakž takž při
smyslech, ale věděl jistě, že se mu to nebude líbit. Cokoliv vymyslely zelené
mozky, to vždycky zavánělo průšvihem.
„Kapitáne Eschervari,“ kývla mu hlavou
na pozdrav, zatímco mu strážci uvolňovali pouta na rukou a nohou.
Byl to nezvyk, stát zase na vlastních
nohou. Moci se relativně volně pohybovat, vidět svět ze vzpřímené polohy a ne
přikurtovaný k lehátku. Teprve teď Kajman plně docenil Štístkovu péči – nikdy
se mu nestalo, že by se mu po vyloupnutí z kokonu zatočila hlava, nebo
zvedl žaludek. A kde vlastně ten prokletý Snovač je, když se jindy dostane i
skrz pevnou skálu nebo ohnivou stěnu?
„Výhody jsou na vaší straně. Víte o mně
všechno, já o vás nic,“ rozhodl se pro přímou cestu. Neměl náladu na obvyklé
tanečky vězeň – strážce, navíc byly zcela zbytečné.
„Ani nepotřebujete znát. Jste tu pro to,
co představujete, ne kvůli navazování přátelství.“
Kajman už předtím několikrát přemýšlel,
jak může vlčice se zvířecí mordou vyslovovat všechny hlásky normálně a zcela
srozumitelně. Nejspíš má syntetizátor hlasu, elektronický nebo spíš
mechano-bionický, jak je v tomhle novém světě zvykem. Neviděl na hladké
černé srsti pod její tlamou žádný přístroj, šperk ani jiný předmět, takže ho
měla voperovaný přímo u hlasivek. Byla to jen drobná komplikace mezi spoustou
dalších, navíc Kajman měl pocit, že jeho pár posledních let života se skládá jen
ze samých komplikací. Nic, co by už neznal.
Potřeboval tři kroky na získání jistoty.
Další dva na soustředění. Krok stranou ke strážci vlevo, který se příliš
zajímal o projíždějícího mechana s nákladem vřeštících potvor. Prastará,
praxí osvědčená rána do nervového bodu na krku, následovaná druhou ranou do
zátylku, muže spolehlivě složí na zem. Rychlý obrat na patě, je třeba se
postarat o druhého strážce. Nechat ho přiběhnout až k sobě a
z pokleku udeřit levačkou do hrudi před sebou, zatímco mu mužova pěst
prolétne v elegantním oblouku nad hlavou. Využít odkryté čelisti,
pravačkou ji nabrat zespod, až se hlava zalomí dozadu, vložit do rány všechnu
sílu z odrazu ze země.
Věděli, kým býval. Několikrát jim
předvedl, že zdaleka není jen bezmocné holátko. Přesto teď stál pevně na nohou
a jeho strážci se váleli na zemi, neschopní boje. Královými gardisty se stávali
jen muži, kteří dokázali naplno využít svých vrozených schopností a pro něž
byly lékařské úpravy jen doplněním jejich přirozenosti. Protože k čemu je
vojákovi skvělé vybavení, když ho stejně neumí používat?
Proti samotné vlčici však neměl šanci a
věděl to. Zaskočil ji stejně jako její muže, to ano, ale už když pravým hákem mířil
na protivníkovu čelist, byla připravená k boji. Kajman se k ní stačil
akorát otočit čelem, aby ho jednou tlapou chytila pod krkem a bez zjevné námahy
zvedla do vzduchu. Pysky se jí přitom zkřivily ve výhrůžném zavrčení, jak volně
dávala průchod svému vzteku a znechucení nad neschopností podřízených.
Kajmanovi nečinilo potíže dát jí o důvod
víc, proč být vzteklá. Kopnul ji do břicha, vzápětí jí nohama obejmul hrudník a
několik dalších kopanců jí uštědřil patou do ledvin. Přesně mířené rány splnily
svůj účel, vlčice povolila napětí v paži a on klesl o něco níž –
dostatečně blízko k jejímu nechráněnému krku. Stačil jediný úder hranou
dlaně, aby to pod černou kožešinou křuplo.
Vlčice byla silnější, odolnější a
rychlejší, přesto ho s hlasitým neartikulovaným výkřikem odhodila od sebe.
Očividně nebyla zvyklá dostávat rány, bolest ji ochromovala stejně jako
kteréhokoliv jiného nevycvičeného živého tvora.
Několik metrů letěl vzduchem, pak ještě
chvíli klouzal levým ramenem a bokem po šedočerném mramoru. Mohl si tak zblízka
prohlédnout ony povědomé ornamenty, protože linie ze stropu se zrcadlově
opakovaly v rýhách na podlaze. Kajman však věnoval pozornost spíš
uskakujícím lidem, kvičícímu plošticovitému mechanovi, kterého svým pádem také
smetl, a především vlčici. Ta se už částečně vzpamatovala a hnala se přímo na
něj, aby ho buď zpacifikovala, nebo rovnou zabila.
Když se Kajman probral do tohoto
století, všechno pro něj bylo cizí, nenormální a děsivé. Království patřilo do
mýtů, válka se Snovači do učebnic dějepisu a on sám byl vydaný napospas
neustále se přetvářejícímu světu, kde se stíraly hranice mezi kovem a masem,
vědou a magií. Přesto se naučil v téhle realitě přežít stejně jako
v kterémkoliv jiném nepřátelském prostředí. Prostudoval si podmínky,
dostupné zbraně a nebezpečí, uzpůsobil jim své chování. A občas je využil ve
svůj prospěch, přestože vrazit kus tyčky povalenému mechanovi z boku mezi
čtvrtý a pátý hlavový článek znamenalo riskovat okamžitou smrt.
Mechan okamžitě změnil frekvenci kvičení
ve vysoký pískot, jímž vyjadřoval svou bezprostřední paniku a hrůzu. Jeho
trávicí tekutiny při kontaktu s kyslíkem prudce vybuchovaly a teď se měl
celý obsah jeho slinného vaku vylít volně z rány. Nebohý tvor se zmítal na
zádech, panožkami mával na všechny strany v marné snaze se přetočit zpět,
a tónina jeho pískání se neustále zvyšovala.
V sále zavládl chaos a panika.
Další vojáci se snažili za každou cenu dostat ke Kajmanovi a zajistit ho,
technici a mechani s vyšší mírou inteligence naopak prchali pryč
z místa bezprostředního nebezpečí výbuchu. Pískot umírajícího tvora se už
dávno dostal za hranici, která je lidskému sluchu vyloženě nepříjemná. Padající
předměty, svržené utíkajícím personálem, křik a protichůdné rozkazy násobily
zmatek. Všem přitom utíkal čas.
Vlčice se s hrozivým vrčením
snažila postavit na nohy, přestože s ní prudkost Kajmanova útoku a
způsobená bolest hodně otřásly. Především si však konečně uvědomila, že ji rána
do krku připravila o schopnost mluvit lidským jazykem, a tedy že nemá šanci
zastavit šířící se paniku včas. Mávnutí její pracky směrem k pištícímu
mechanovi nepochopil z jejích mužů nikdo, vojáci si to gesto vyložili jako
varování před výbuchem. Snažili se svou nadřízenou dostat z nebezpečné
oblasti, jak jim velely základní rozkazy, místo aby si zkusili aspoň na okamžik
myslet sami za sebe.
Kajman si mohl v duchu blahopřát.
Některé věci se nezměnily ani po staletích. Odstraň velení a armáda se ocitne
v chaosu. Odjisti bombu a máš zaručený průchod kamkoliv, třeba i na
svobodu. Stačí se jen držet dostatečně daleko od výbuchu, což momentálně
znamenalo posbírat své zmlácené tělo a odbelhat se aspoň za tamten sloup.
Už byl skoro na místě, když pískání
přestalo. Kajman dobře věděl, že je to jen zdánlivé ticho, frekvence už byla
příliš vysoká, než aby ji pouhé lidské ucho vnímalo. Nahlas zaklel. Zatracená
ženská! Jedinou ranou mu vykloubila rameno a možná i pochroumala koleno! Napůl
se otočil, aby zjistil, kolik má ještě času, a tlaková vlna výbuchu vynesla
jeho tělo vysoko do vzduchu. Podruhé během krátké chvíle Kajman letěl, přestože
neměl křídla.
Dopad byl strašlivý. Zády narazil do
nějakých beden, hlava se mu dvakrát nebo třikrát odrazila od podlahy jako míč.
Energie pohybu definitivně vytrhla levý ramenní kloub z lůžka, přitom poškodila
okolní vazy. Něco uvnitř týraného těla už nevydrželo napětí a prasklo, ohnivý
oblak se přehnal přes nechráněnou kůži a vzal si vlasy, obočí, dech.
Takhle zlé to nebylo ani před měsícem na
tom ostrově. Kajman si dokázal udržet vědomí jen částečně, omámený bolestí
stěží vnímal, že nemůže pohnout levačkou. Nebyl tu žádný Tinkar, aby ho odnesl
z ohně, žádný Štístko s kusadly naplněnými paralyzujícím jedem a
ochrannou sítí, v níž se vždy nějakým zázrakem z potrhaných kousků
zrodí nový člověk. Jen zvířecí touha po přežití teď nutila Kajmana se pohnout,
nechat oči otevřené, dýchat.
Když se převracel na bok, křičel bolestí.
Neslyšel se, ušní bubínky mu protrhla síla výbuchu. Otřesený mozek vnímal
realitu jen zlomkovitě, zdravý rozum nahradil nejzákladnější instinkt: utéct.
Nevěděl proč, protože Kajmana smetla síla výbuchu, ale ten tvor nepotřeboval řešit
žádné složité otázky. Byl v ohrožení a neschopný boje, což vedlo
k jediné možné reakci. Utéct za každou cenu, byť za sebou zanechával
krvavou stopu a každý pohyb obnášel spoustu bolesti a příliš mnoho sil.
Náhle ho neznámá síla zvedla z podlahy.
Visel ve vzduchu jako hadrový panák a byl napůl tažen, napůl nesen přes trosky,
kusy těl a rozházené předměty. Těch pár chabých pokusů osvobodit se ho jen
vyčerpalo. Natolik, že dokonce i živočišná touha uniknout odezněla. Nezůstalo
nic než umírající tělo a mozek, který automaticky zaznamenával vjemy
z přetížených smyslů, aniž by je třídil vnímající rozum.
Do paměti se uložil i pohled na vyceněné
vlčí zuby, zvuk drápů, škrábajících po mramoru, vrčení a lidský hlas,
probíhající hádku. Dopad těla na rovný povrch, který se vzápětí zachvěl dalším
výbuchem. Umrtvující chlad, šířící se končetinami, chřestění kamenných desek,
sunoucích se jedna po druhé. Tma, ticho.
Jako by to byl signál pro definitivní
konec, Kajmanovo srdce se v tu chvíli zastavilo.
Systém
se načítá…
Detekováno
jádro.
Test
kompatibility spuštěn… Probíhá.
Test
kompatibility dokončen. Kompatibilita jádra: 100%
Spouštím
základní program. Spouštím souběžnou diagnostiku jádra.
Pozor!
Jádro poškozeno! Pozor!
Spouštím
detekci poškození jádra… Detekce dokončena. Míra poškození jádra: 96%.
Spouštím
program pro obnovení jádra…
Postupné procitání ze snů, které jsou
zapomenuty ještě dřív, než si mozek vůbec uvědomí, že sní, to byl luxus, jakého
se Kajmanovi nedostalo už dlouho. Přitom to bylo tak příjemné, ležet ještě
chvíli se zavřenýma očima a předstírat, že svět venku neexistuje! Žádné úkoly, Mátiny megalomanské plány na
ovládnutí dalších městských čtvrtí, žádní mechanové nebo polozvířecí mutanti,
kteří by mu připomínali, o co všechno ho Snovači svou staletou péčí připravili.
Že z něj udělali pouhého člověka. Slabého, bezmocného, snadno rozbitelného.
Rozbitý.
Vzadu v hlavě se mu rozechvěla
tenká struna, obvykle spouštějící alarm. Něco bylo jinak. Ne špatně, jen jinak.
Rozbitý.
Neúplný. Poškozený.
Jako by se musel prodírat hustou mlhou,
Kajman se v paměti vracel nazpátek velice pomalu a ztěžka. Něco mu bránilo
vybavit si předchozí den, proběhlé události nejen posledních hodin před
usnutím, ale vůbec svou nedávnou minulost. Věděl, kým je, mantra jména, osobního
čísla a vojenského zařazení mu naskočila při pouhém naťuknutí. Pamatoval si
život na rodinném sídle, službu v Králově gardě, válku i všechny
následující dny, které mu během zajetí Snovači dovolili prožít při vědomí.
Návrat do světa, v němž nezůstalo z lidské rasy téměř nic původního.
První setkání s obrovskou krabatkou, velící bandě zločinců. Další války,
vedené tentokrát o jednotlivé ulice, drogové laboratoře a pěstírny, vše pro
Mátinu větší slávu a především moc.
Proces
obnovení jádra probíhá.
Došlo k nějakému boji, to Kajman věděl
jistě. Další potyčka s konkurenčním gangem, možná poslední bitva
s žabím klanem. Nejspíš se připletl do příliš nebezpečné situace, odkud ho
Tinkar nedokázal včas dostat, a nynější amnézie je důsledkem utržených zranění.
Tinkar...
Proces
obnovení dokončen.
Náhlé uvědomění si všech posledních
událostí se dalo přirovnat k výbuchu uvnitř Kajmanovy hlavy. Hlasitě
zalapal po dechu a prudce se posadil s doširoka otevřenýma očima, na
okamžik zcela v zajetí veškeré bolesti, emocí a myšlenek, které prožil
v jediném okamžiku naráz.
„Konečně!“
Masivní klepeto ho podepřelo na zádech,
aby se nezhroutil zpět do vlastních peřin, chřestění ocasních listů Kajmanovi
poprvé za dlouhou dobu znělo téměř přátelsky. Máti ho pozorovala soustředěným a
trochu soucitným pohledem, což u ní bylo velice neobvyklé. Téměř jako by byla
ráda, že ho vidí naživu a při vědomí.
„Máti?“
„Víš, kdo jsi? Kde jsi?“ zeptala se
krabatka nezvykle opatrně.
„Máti, to jsem já, Kajman. A jsme… u mě
doma!“ rozhlédl se po dobře známé ložnici. „Ale jak…?“
„To Štístko. Objevil se předevčírem u mě
v kanceláři a přinesl to, co zůstalo z Tinkara. Snovač toho zrádce ještě
dokázal nějak udržet při životě, dokud jsem se nedověděla, kam tě vojáci
odvezli. Zaútočila jsem na Severní hlásku se všemi oddíly, které se mi podařilo
sehnat,“ usmála se krabatka, ale místo vítězného úšklebku jí z toho vyšla
spíš grimasa bolesti a smutku.
Kajman se jí nedivil. Co ji to napadlo,
zaútočit přímo na jednu z nejlépe opevněných budov ve městě? Byl to skoro
zázrak, že přežila aspoň ona! Ztráty mezi řadovými bojovníky musely být
příšerné, radši ani nedomýšlet.
„Našli jsme tě v takovém velkém
sále, zavřeného v sarkofágu uprostřed, nebo co to bylo. Štístko se hrnul
přímo k němu, ale pak dvě hodiny jen dřepěl na víku a syčel na každého,
kdo se odvážil přiblížit. Ještě nikdy jsem neslyšela pavouka syčet, ani takovou
přerostlou potvoru!“ ustoupila Máti o dva drobné kroky, protože už Kajman
dokázal sedět sám.
„Sarkofág?“
Všechny
funkce jádra obnoveny. Spouštím základní program.
Máti mu místo zdlouhavého vysvětlování
podala holodesku. Kajman si vyvolal z paměti jediný uložený soubor a
chvíli si mlčky prohlížel jednotlivé snímky. Díry v jeho paměti se začaly
zvolna zaplňovat, jak obrazy místa vyvolávaly vzpomínky na bolest, pohyb, hluk
a zase bolest.
„Byla tam… Velela jim vlčice. Co se
s ní stalo?“
„Štístko ji zahryzl. Když jsme pronikli
až do sálu, pokoušela se právě sarkofág otevřít, přestože tě pár hodin předtím prý
sama zavřela dovnitř. Víš, proč to udělala?“
Teprve teď, když se díval na zmenšené
snímky stropu a podlahy místa, kde opět málem zemřel, jednotlivé dílky
v jeho hlavě se konečně poskládaly do správného tvaru. To poznání
v něm vyvolalo menší šok. Copak by to skutečně mohla být pravda?
„Kajmane?“ oslovila ho Máti, když dlouho
neodpovídal.
„Říkali tomu Artefakt, ona a její
podřízení. Mysleli si, že jde o nějakou zbraň, a pokoušeli se ji aktivovat.
Správně usoudili, že potřebují živé jádro, biologický mozek, který by ji řídil.
Testovali různé humanoidní druhy, až jim došlo, že potřebují člověka. Čistého,
obyčejného. Nezmutovaného.“
„Tinkar tě celých těch deset let
sledoval,“ narovnala se Máti do celé své úctyhodné výšky dvou a půl metru. Když
se rozzlobila, budila hrůzu už jen svým zevnějškem - a vůbec nezáleželo na tom,
že původce jejího vzteku je dávno mrtvý.
„Zachránil mi život tolikrát, až jsem to
přestal počítat,“ přikývl Kajman. Nedokázal na svého strážce myslet jako na
zrádce.
„A ta zbraň? Dala by se ještě použít?“
Máti nikdy neztrácela čas zbytečnými emocemi, zvlášť pokud za rohem číhala
příležitost.
„Nikdy nešlo o zbraň, Máti. Ten
sarkofág, jak tomu říkáš, bylo styčné rozhraní. Jeho úkolem bylo chránit
biomasu a převádět rozkazy lidského mozku dál do samotného zařízení. To ale ve
skutečnosti nikdy nefungovalo, nebylo hotové,“ usmál se nad ironií osudu a
historie. Předpokládal, že tenhle stroj zmizel v propadlišti dějin stejně
jako Králova garda, Kajmanova rodina i všechno, co znal.
„Ale tebe to zachránilo! Byl jsi skoro
mrtvý a pár hodin na to tě Štístko vyloupnul ven, jako by tě vymotal
z vlastní sítě!“
„Copak sis nevšimla těch ornamentů na
stěnách, stropu i podlaze? Nejsou ti povědomé, Máti?“ hodil jí Kajman zpátky
holodesku.
Krabatka se zamračila.
„Neměla jsem čas studovat nějaké
podělané snímky! Starala jsem se o tebe!“
Kajman lehce kývl hlavou místo
poděkování za projevení takové míry starostlivosti.
„Kdyby v těch rýhách byla vložená
měď nebo ještě lépe křemíková vlákna a celý sál podchlazený téměř na absolutní
nulu, stále by ti to nedocházelo? Severní hláska není ničím jiným než
nedokončeným projektem superpočítače. Extrémně rychlého stroje, který měl řídit
chod celého města. Se stavbou začal už pradědeček mého Krále, ale pak vypukla
válka se Snovači a celý projekt byl zastaven, protože bylo potřeba financovat
armádu.“
Na Máti bylo vidět, jak silné emoce
s ní zmítají. Očividně se těšila, že získala novou zbraň, která jí zajistí
nadvládu možná nad celým městem, a při vidině, kolik ztratila za cenu hromady
cihel a kamení, se o ni pokoušely mrákoty. Naprázdno svírala a zase rozevírala
klepeta, hruď se jí těžce zdvíhala, ve tváři střídavě rudla a zase bledla.
„Vždyť. To. Fungovalo! Jsi živý!“
dostala ze sebe nakonec.
„Rozhraní jediné bylo dokončené,“
pokrčil Kajman rameny.
„Ale ostatní to zabilo!“
„Ostatní nebyli lidé, Máti.“
V tomhle jediném se vlčice
nemýlila. Jen někdo jako Kajman, neuzpůsobený životu v tomhle světě,
obyčejný člověk z minulosti, mohl sloužit jako živé jádro nikdy
nedokončeného stroje. To byla jedna z pojistek, kterými dávní stavitelé své
dílo a potažmo celé město chránili. Už tehdy jim muselo být jasné, že Snovači
jsou zcela reálnou hrozbou, a tak zajistili, aby superpočítač mohl vždy ovládat
jedině člověk.
Kajman měl vlastně štěstí, když ho
Snovači tehdy zbavili všech vylepšení Králova muže. Nikdy nepřišel na to, proč
to udělali, z jakého důvodu ho vlastně celá staletí drželi relativně
naživu, zamotaného v kokonu a udržovaného v jakési prapodivné
hibernaci, a nejspíš se to ani nedozví. Udělali z něj zase člověka, jako
by věděli, co se v budoucnu odehraje, a udržovali ho naživu navzdory všem
okolnostem a Kajmanovu dobrodružnému životu Mátina hlavního generála.
Očividně to ale nebyl zase tak špatný
osud. Kajman nad tím přemýšlel ještě dlouho po tom, co ho Máti nechala
v péči dvou ze svých nejmladších dcer a šesti strážců. Neměl nic než své
zkušenosti a výcvik a přesto velel skutečné armádě přetvorů, mechanů a polozvířecích
válečníků, proti nimž by se mohli postavit jedině snad členové Královy gardy.
Bez superschopností, vlastního pancíře, všech vylepšení, dokonce neschopný
přijmout nové způsoby léčby magií, zato s věrným osminohým stínem neustále
nablízku se stal jediným vítězem v téhle prapodivné záležitosti. On,
Kajman Eschervari. Člověk.
A jeho odměnou byl vlastní život.
Mám jen jednu otázku. Co přesně na tomhle je New Weird?
OdpovědětVymazatProtože to tak nepůsobí. Chybil mi takový ten pocit, že se topím v textu. Tohle bylo na New Weird strašlivě řídké.
Myslím, že je to prostě obyčejné scífko.
Milý anonymní tazateli: metamorfózy města i jeho obyvatel, sepjetí masa a kovu, přetvoři - nic, nebo moc málo? Uznávám, není to tak promakaný new weird, jaký se dá najít u Vrytého města, Miévillových textů nebo u Noona. Jde o můj první text v tomhle žánru, který stále ještě poznávám - a možná proto se ještě drží při zdi.
VymazatMno a pokud se ty topíš v "opravdovém" new weirdovském textu, pak já tenhle pocit a problém nemívám, a to ani když čtu výše uvedené autory. Tohle hodnotící kritérium se mi zdá až příliš subjektivní a specifické - přesně podle zákonitosti "každý vnímá ten samý text jinak".
S žánrem New Weird jsem se setkala nedávno, a sice na blogu TlusŤjochově. Rozhodla jsem se přečíst si ze soutěže, které se zúčastnil, povídku, jež se umístila na prvním místě, a tak... V prvé řadě gratuluji k výhře. Jak jsem již řekla, New Weird neznám, takže nebudu škatulkovat, ale příběh mne velmi zaujal. Tento svět mi přijde tak nějak úplný (tedy ne že bych hledala chyby). Jistě, že jsem se už setkala s humanoidními zvířaty a biologicky vylepšenými stroji/strojem vylepšenými lidmi, ale ne v takové kombinaci. Nevím, jak přesně popsat dojem, ale určitě tuto povídku doporučím všem, kteří rádi něco nového. Pokračování si dost dobře nedokážu představit, přijde mi to pěkné takhle, ukončené-neukončené.
OdpovědětVymazatToť asi vše, máte/š talent a kouzelnou fantazii:)
Děkuji za návštěvu, přečtení, dočtení - a neméně děkuji za komentář. Já se s tímhle žánrem sice setkala ne až tak dávno, ale jen jako čtenář. Zkusit si zpřeházet vnímání a v daných parametrech i něco napsat, to bylo jiné kafe.
VymazatA co čertiska nechtěli (nebo chtěli?), vypadá to, že co se jednou zkusí, to se nezapomíná. Takže ne bezprostřední pokračování tohoto textu, nicméně možná jiný příběh možná jiného ne/proměněnce z tohoto světa bude časem následovat. :)
Jestli je lidská mysl podivná, co si potom máme představit v případě bytostí, které… Ne, myslím, že tohle je přesně ten okamžik, kdy určitá dávka stručnosti neuškodí. I když je nutno se stručností pochopitelně zacházet opatrně. To aby se tento komentář nesmrkl na pouhé hm, o jehož významu by rozhodovala intonace. Jistě se mnou budou všichni souhlasit, že tak stručný být nemohu, chci-li ještě nějakou dobu být (v angličtině to jistě vyzní mnohem efektněji).
OdpovědětVymazatPopisovat děj povídky je dle mého názoru zcela zbytečné. Kdy se úspěšně pročetl až sem, ví. Ostatní by si pak měli víc všímat toho textu nahoře. Místo opakování událostí se tedy zaměřím čistě na ty aspekty povídky, jež mne zaujaly.
Jako první snad na každého zapůsobí text psaný kurzívou. Ten uvede do děje mnohem spolehlivěji než nějaké dlouhé vsuvky či flashbacky. Samotný příběh, prokládaný kurzívou, pak působí autentičtěji. Jen snad někdy v polovině se plynulost onoho textu malinko zasekne, což má za následek chvilkové zmatení, které jsem si při prvním čtení prožil též. Ovšem na druhý pokus mi to nečinilo potíže.
Prostředí, v němž se povídka odehrává, není nijak přehnaně originální. O to však ani nejde. Ekyelka se zaměřuje na děj, nikoli na efektní popisy kulis. Přilepit ke Kajmanovu světu slovo klišé by ale nebylo správné. Přílišné zaměření se na originalitu universa by v tomto případě vyvolávalo spíše nechuť ze strany čtenářů (čtenáře – nehrajeme si zde na nějakou hyperkorektní objektivitu). Je navíc zřejmé, že se Ekyelka nesnažila mermomocí napsat povídku určitého (sub)žánru. Děj je plynule a úzce propojen s prostředím a zdá se, že prvky definovatelné jako New Weird se zde objevují naprosto přirozeně. Skoro jako kdyby to vůbec nebylo v plánu. Takové nenásilné vsazení děje do určitého prostředí se musí náležitě ocenit.
Dějové skoky působí též přirozeně. Takže nám skoro ani nechybí ony akční pasáže. Na druhou stranu, právě v tomto vidím jedno z míst, kde by se dal text podstatně rozšířit (tou další částí je pak samotný závěr).
Ani myšlenka úplně obyčejného člověka v budoucnosti není nijak nová. Poměrně zdařile ji zachytil například Philip K. Dick (ne, nehodlám ty dva srovnávat). Ovšem tady nejde pochopitelně jen o obyčejnost člověka. Tento konkrétní muž byl ve své době stejně zvláštní a jedinečný, jako je nyní. Jistě, tehdy to bylo díky mnoha vylepšením, která nyní postrádá. Upřímně, jeho zdánlivá křehkost mi připomenula jednu konkrétní knižní ságu… Myšleno pochopitelně v dobrém.
Co může teoreticky trochu zklamat, je závěr. Asi každý z nás čekal něco jedinečného, úžasného a ne: „Je to jen počítač.“ I když, tohle je zároveň jedna z hlavních devíz celého textu. Osobně bych se přimlouval k většímu rozepsání některých částí povídky. Čistě proto, že by jí nějaké to rozšíření slušelo. Snad pokračování?
Dovolím si ještě reagovat na předchozí komentář, neb mi to nedá. New Weird neznamená, že se musí čtenář „topit v textu.“ To bych klidně mohl do kategorie New Weird zařadit třeba takového Jiráska. U něj jsem se vždycky beznadějně (u)topil. Definice tohoto (sub)žánru je sice poměrně široká, ale jsem si jistý, že by se najít hodně podobností Ekyelčiny povídky s texty zaručeně patřící k New Weird.
Zdravím a pozdravuji!
VymazatMěla jsem tendence - a to mnoho dní - odpovědět pouhým "hm", nicméně to je výraz, kterému se i já chci vyhnout už pro základní slušnost, zkusím poděkovat a reagovat tak, aby to mělo hlavu, patu, tělo i nějakou myšlenku.
Ano, odlesky minulého a vrostlé vzory se překonávají těžko, o to snadněji se jim daří dostávat se do textů, kde nemají co dělat. Snad mi bude omluvou, že Kajman není až tak křehký jako Miles - je to válečník a stratég, jen prostě si ho Máti cení víc než kohokoliv ze svého hejna a tak mu to dává řádně najevo.
Stále je se v čem zlepšovat, co dotahovat, kde zapracovat. Stejné to je i se zaměřením povídky - dnes jsem o půl roku chytřejší a sečtělejší a tedy vím, že než přímo k New Weirdu by se tenhle text mohl zařadit i k pre-weirdovskému proudu. Možná proto chyběla onomu anonymnímu komentátorovi jistá "utopitelnost" v textu - a možná kdybych se o ni snažila, text se stane natolik nesrozumitelným, že nebude uchopitelný vůbec.
Každopádně: díky. Pokračování života a světa nejspíš bude, byť netuším, kdy přesně (a neumím to specifikovat blíž než na desetiletí, pardon).
Nemám ráda New Weird. Právě proto, že se v jeho ději člověk zbytečně "topí", než pokaždé znovu zjistí, jak v tom plavat. Tohle je pokračující technický proud Isaaca Asimova, který povídka zastupuje napůl s new weird. A to je zase moje čtenářská záliba.
OdpovědětVymazatKontrastně subjektivní a zároveň praktický styl pohledu hlavní postavy na život, nenucenost vyprávění a povídka, která velice mírně motivuje čtenáře přečíst si ji podruhé, nebo alespoň na konci vzpomenout, jak to bylo na tom začátku. To je to, co na ní oceňuju. Nejsou tu žádné velké logické chyby, jen pár zapomenutých pravopisných. Děj se odvíjí a postupně přihazuje nové postavy, přidává nové prvky k jejich popisu a působí zpětně neupravovaným dojmem. Řekla bych, že jakékoliv zpětné úpravy by jenom ubrali na takové té přirozené 'malebnosti' a navíc by pak mohl být děj chudší o vzácné meziřádkové osobní pocity a pohledy hlavního hrdiny, které s Tebou dozajista sdílí. To by byla škoda. Už teď to má nárok na zařazení do sbírky sci-fi!
Pokračování je nasnadě. Je přece možné u každého příběhu, kde autor neopomněl nějaký ten výsledek 'podcenit', anebo 'přecenit', popřípadě 'zastřít'. To je klasické vábidlo k pokračování jak-má-být.
Prokládat současný děj s komentáři počítače v budoucnu je ďábelsky skvělá pointa.
Zdravím.
VymazatJe přirozeností všech textů, že jsou vnímány každým čtenářem jinak. A je mou přirozeností, že nikdy pořádně netuším, jak reagovat, když se setkávám s tak pozitivními reakcemi. Takže snad jen: děkuji za přečtení, za komentář a za zvednutí nálady.
Snad mi Kajman ještě jednou dovolí, abych o něm a jeho novém světě napsala (bez bezprostředního navazování na tento text, nemám úzce spojené povídky ráda).