pátek 8. března 2019

J. Zeyer: Radúz a Mahulena

Klasické dramatické dílo mi strašilo na seznamu ke čtení už od začátku století, ostatně jako desítky dalších titulů, které tehdy upoutaly při studiu mou pozornost. Když jsem nedávno cosi zcela jiného hledala v knihovně, tenhle útlý svazeček jsem zkrátka jen přihodila na vrchol hromady.

Pohádka o lásce potomků dvou znepřátelených rodin

Co o tomhle textu říct a netvářit se při tom stejně suchopárně a vyprahle jako zažloutlé stránky daného svazečku? Předně: Zeyerovým přímým zdrojem byla zřejmě slovenská pohádka Radúz a Ludmila, byť motiv milenců pocházejících ze dvou znepřátelených rodů je mnohem starší a světově rozšířenější (bratři Grimmové, Shakespeare). Že jde o pohádku, je snadné poznat už z prvních náhod a nepravděpodobných detailů (jasně, jediný následník trůnu se zcela sám toulá v příhraničních lesích, zvlášť v příhraničních lesích, kam mohou zabloudit i nepřátelsky naladění sousedé - a podobné detaily). O to zábavnější to ovšem bylo čtení.
Samotný text pochází z roku 1896 a je to samozřejmě hodně znát na básnickém jazyku. Přestože dramatický text má svá specifika, pokud se pouze čte (dramatická složka pochopitelně dodává textu další rozměr, přijatelnější a často stravitelnější pro diváka než pro čtenáře), tenhle text, ač útlý, mě při čtení zaměstnával stejně intenzivně jako mnohdy rozsáhlejší romány. Čeština konce 19. století zkrátka není lehce stravitelná, vyžaduje soustředění, na jaké jsem u dnešních textů zvyklá spíš z pozice obsahu než samotného jazyka. Chápu však dobové souvislosti a navzdory lehké rozmrzelosti, že text nemohu číst stejně rychle jako moderní romány, jsem si čtení i užívala. Maně mne totiž při pročítání napadlo, že ke královským postavám se Zeyerův jazyk hodí mnohem víc, než třeba k Vratkovi (dřevorubec, něco jako civilní kouzelný dědeček nebo chodící infobanka). Konec konců tradice rozlišování vysokého a nízkého skrze jazyk se vine lidskou historií už hodně dlouho.
Samotný děj v kostce znám od děcka (především díky stejnojmennému filmu z roku 1970 s Magdou Vašáryovou a Janem Třískou v hlavních rolích). Princ z jednoho království zabloudí v lesích až na území sousedního vládce, s nímž je ovšem jeho rod na kordy. Radúz je zajat, přičemž poprvé spatří princeznu Mahulenu a zákonitě se do ní okamžitě zamiluje. Láska je opětovaná a Mahulena jde proti vlastní rodině a především matce, když prince Radúze nejen osvobodí, ale rovnou s ním uprchne za hranice. Runa mladé milence prokleje: jakmile Radúze políbí jiná žena, princ na Mahulenu zapomene a ona se utrápí bolestí a žalem. Tak se také stane, prince při návratu políbí na tvář jeho matka Nyola, Radúz zapomene a Mahulena se proměňuje v topol - jelikož jde o pohádku, nevysvětlitelným smutkem šílený Radúz právě pod oním stromem nachází přechodný klid. Jelikož je však po otcově smrti vládcem a nesluší se, aby mluvil se stromem, královna Nyola v zoufalství a z přesvědčení, že právě onen topol stojí za bujícím šílenstvím jejího syna, vezme věci (a sekeru) do svých rukou. Jakmile na prince dopadne krev z kmene (ne míza, ne smůla, ale rovnou krev, ó hrůzo, bozi nás zatrať!), princ získává zpět svou ztracenou paměť, Mahulena lidskou podobu a konec zvonec.

Dvě královny

Co mne překvapilo v Zeyerově původním dramatickém textu, byly akční postavy matek obou milenců. Ne králové nebo samotní milenci, ale právě ony dvě byly nejmocnějšími silami, uvádějícími v chod celý proces kletby (Runa) a osvobození (Nyola). Nyolino jednání je veskrze pochopitelné a lidsky snadno uvěřitelné je motivována mateřskou láskou a strachem - nejprve se její jediné dítě ztratí, poté královna zjistí, že je princ zajat jejím nepřítelem a přikován na Orlí skále, aby se v den pohřbu nakonec zázračně zjevil živý, ovšem zakrátko téměř propadající nevysvětlitelné melancholii a šílenství. Touha ochránit jediné dítě je hodně silným hybatelem jejích činů, proto se snadno uvěří i tom, že sama královna popadne sekeru a zatne ji do topolu. Pro dnešního čtenáře to nejspíš nemá takový dopad jako před sto lety: tehdejší obraz královny předpokládal ženu jemnou, vznešenou a především manuálně nepracující.
Runa je úplně jiná síla, spouštějící celou katastrofu: hnána záští k Nyole neváhá proklít i vlastní dceru, ovšem tak jednoduché to s ní není. Lze chápat její nenávist: Stojmír, tatranský král a Runin manžel, kdysi miloval Nyolu, ale ta dala přednost magurskému vládci, takže Runa celé roky sice žila jako královna, ale vždy s vědomím, že byla až ta druhá. Tohle vědomí už pokřivilo nejeden charakter, ovšem v průběhu celého příběhu jsem se zabývala myšlenkou, co dalšího stálo v pozadí tohoto svazku, protože Runa nikdy neměla ráda ani Mahulenu. Jak se sama vyznává Stojmírovi, Mahulena odmalička byla mírná a klidná, s něžným pohledem, ne tvrdá a rozhodná jako její sestry nebo sama Runa. Jaká byla historie tatranského královského páru, co tak strašlivého se mezi vládci stalo, že královnina láska (k níž se Runa vášnivě přiznává) zatvrdla stejně jako ona sama? Jen ve zklamání, že se místo kýženého syna narodila dcera to rozhodně být nemohlo.
Plus navíc je tu ještě jeden důležitý fakt: Runa je čarodějnice. Divoká, vášnivá, neustupující a tvrdohlavá, s okoralým srdcem (po osmnáctiletém svazku s mužem, o němž napevno ví, že si ji nebral z lásky, ale jen jako náhradu a matku svých dětí), archetyp nepoddajné tvrdé ženy, kterou chcete mít po svém boku už z toho důvodu, že mít ji proti sobě znamená obrovské trable. V souvislostech, jak chápu tehdejší společnost, byla Runa jednoznačně ta zlá síla, příliš svobodná, vládnoucí, určující dění a sama jednající; rozhodně nic, co zavání poslušnou a mírnou ženou. Viděno dnešní optikou: ano, je zapšklá babizna, jenže se snaží chránit si svoje (vládu nad zemí a králem). I nenávist k Mahuleně se dá vnímat optikou zklamání, že místo syna přišla třetí dcera, tak nepodobná charakterově své matce. Jakmile se princezna navíc přidá na stranu nepřítele (syn nenáviděné Nyoly), je to jen další důvod, proč naplno propadnout běsnění a dvojici proklít.

Mechanismus kletby

Nepamatuji si z legend a pohádek jediný případ kletby, která by nešla zrušit. Jakkoli se zpočátku zdály všechny nezničitelné, nakonec se objevil způsob, jak je zlomit. Zeyer neměl důvod tenhle mechanismus měnit a snad nevědomky tak zůstal věrný předlohám všech známých legend, snad jako odraz všeobecného lidského chápání, že skutečně nic není absolutní, definitivní a věčné. I v případě Radúze a Mahuleny se objeví vhodná klička: Mahulenina krev, dopadající na Radúzovu hlavu. Co na tom, že je princezna toho času už proměněná v topol a pomalu dřevění - právě ono sepětí se zemí jí odhalí způsob, jak se osvobodit. Že to nemá jak prozradit živé duši, protože dokonce i Radúz ji spíš neslyší než slyší a rozhodně jí nerozumí? Zeyer (potažmo původní pohádka) to řeší právě v postavě královny Nyoly, rozhodnuté podetnout strom, který „bere jejímu synovi rozum“. Že se to má ve skutečnosti s Radúzovou příčetností trochu jinak (i za ni může kletba, Runa byla důsledná), budiž vedlejší a přejme Nyole její lidskou omylnost.
Je však zajímavé, že i v dramatickém textu zůstal obrat krvácející strom. Tenhle obraz se dá vysledovat nejen do legend, ale i do biblických textů (většinou jako předzvěst pohrom nebo přítomnost božskosti), slouží jako proklamace nadpřirozena. Není však jediným tradičním prostředkem. Všechny obvyklé „čarodějnické“ atributy jsou v příběhu přítomny bez sebemenší odchylky: zlá síla (Runa), oběti (milenci, potažmo Nyola), proklamace kletby (jeden z nejdramatičtějších okamžiků, kdy Runa střídavě dští kletby na milence a zároveň se snaží přivolat svůj doprovod), samotná manifestace (proměna Mahuleny ve strom, vyrostlý zázračně na místě, kde klesla k zemi) i její projevy (šepot Mahulenina hlasu v ševelení listí topolu). Závěrečné kouzlo zlomení, tedy ona „krev“ na princově hlavě, prýštící ze stromu rychle se měnícího zpět v Mahulenu, je už jen pomyslnou třešničkou na dortu.
Maně mne napadlo, jak zajímavým obratem by v příběhu bylo, kdyby Zeyer nezůstal u formátu pohádky, ale přešel k tragédii. Stačilo málo: v momentu, kdy Nyola zaťala do kmene sekeru a tím zlomila kletbu, Mahulena klesá bezduše k zemi. Jenže dramatik ji nechá vzápětí procitnout s ranou v rameni, ze které ji nechá milostivě uzdravit. Jak dalekosáhle by se přitom proměnilo celkové vyznění, pokud by královnin zásah sice zlomil kletbu a vrátil Radúzovi paměť, ovšem zahubil Mahulenu! Kletba by tak paradoxně došla navzdory aktuálnímu zrušení svého naplnění: milenci by byli stále odsouzeni k věčnému smutku a zoufání, protože do smrti nelze druhého následovat.

Možné zdroje inspirace

To mne přivádí k hlavnímu důvodu, proč jsem knihu po letech opět vytáhla. Jde o skvělý zdroj inspirace a možný výchozí bod pro další příběhy. Co se dělo s Runou poté, co milenci uprchli? Nebo naopak mnohem dříve, ještě před narozením všech tří jejích dcer? Kde přišla ke svým schopnostem? A jak to vlastně bylo s dvěma králi a Nyolou, proč dala přednost Maguře před Tatrou? Všechny tyto otázky mohou fungovat jako spouštěč vlastní fabulace - a když už ne pro „plnohodnotnou“ povídku, pak aspoň pro cvičný text.
Stejným způsobem lze nazírat na každou pohádku nebo legendu. Sám o sobě je to fantastický materiál, už jen pro přítomnost nadpřirozena či božských sil, ale i když si odmyslíme tento aspekt, v mnoha případech dostaneme velmi osobité postavy. Stačí si vybrat.

2 komentáře:

  1. Dovedu si živě představit, jak by vypadala Tebou zpracovaná verze... Už píšeš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna tenhle námět ponechávám k volnému užití, hrabu se v nové kapitole :) A ano, píšu.

      Vymazat