úterý 29. listopadu 2011

Víc než jen trocha šití

To máte tak: dlouho, předlouho měla Mivka zálusk na svůj vlastní břečťanový náhrdelník, jenže Sedmero při představě mnoha lístků, které jsou zapotřebí k jeho vytvoření, dostávalo prudké záchvaty křečí, psavosti (popřípadě spavosti), cestovalo pracovně do všech možných pekel a jánevímkamjakých děr (ano, to je krycí název), zkrátka a dobře se nám nešilo dvakrát dobře.
Nicméně - a prosím famfárky - jsme se navzájem v Sedmeru dokopaly k nějaké té činnosti. Výsledek se dá shrnout do jediného slova: náhrdelník.
Čelní pohled: pomyslný střed je posunutý doleva, kde se dá zahlédnout trojice lístků složená do pseudotrinquetry. Trochu jsme si holt hrály s lístečky...

Napůl skryté zapínání udělalo radost i nám - takovou vychytávku nemá Ekyelka ani na svém vlastním náhrdelníku! Inu, co kousek, to skutečně originál, jinak by to snad ani nebyl šperk od Dračí sedmy.
Konečně celý náhrdelník, byť ve značně stočené perspektivě. Některé šperky (náhrdelníky obojkového typu nevyjímaje) se zkrátka dost špatně fotí v zajímavé pozici. A modelku nemáme, žádná zrovna nebyla poblíž.
Jistě si dovedete představit tu úlevu, když se odstřihl poslední vlasec, naposledy se zkontrolovalo upevnění lístků a foťák vyplivnul do počítače závěrečné fotky. Jak jsou krásné, tak jsou břečťanové náhrdelníky i neskutečně pracné, přestože to je většinou zábava. A popravdě: pokud kdy vůbec budu nějaký páchat přímo do volného prodeje (tedy ne na zakázku a předem zamluvený), pak bude jeho cena také zcela odpovídat úmornosti a pracnosti výroby. I když to jsou "jen" korálky a silon.

Ovšem jelikož nám ještě stále neskončila dovolená, ihned jsme se vrhly na nový projekt. No, vrhly... Už jsme něco rudého a divokého začaly šít, ovšem pak se rokajl tak nějak sesypal dohromady, vynořily se vzpomínky na jednu procházku noční Prahou - a šlo to samo. Bez návodů, jak je naším dobrým zvykem, zato s mírným prskáním, když jsme asi třikrát páraly a začínaly znova.
Ve výsledku je i tenhle náhrdelník prodaný, což nás neskutečně těší. Máme totiž záruku, že bude dělat radost, vzbuzovat obdiv, přitahovat pozornost a především: bude někoho těšit.
Oba náhrdelníky samozřejmě už mají i náušnice do sady, neboť je třeba poskytovat světu veškerý možný luxus, jaký si můžeme vysnít (nebo ušít). Fotit se mi je ale krutě nechtělo. Nejen, že je už méně světla a ne v tak dobré kvalitě (což se odráží i na fotografiích náhrdelníků, já to dobře vím), ale fotit v pracovně znamená odsunout stranou minimálně dva kufry s materiálem, najít rovnou plochu u okna, kde nejsou květiny, vyhnat aspoň na půl hodiny obě kočky z místnosti - a pak ještě zapřemýšlet, jak náušnice vyfotit tak, aby nevypadaly jako hromádka neštěstí a barviček. Takže nezbývá než si počkat na hypotetické fotky "v akci", pokud je vůbec budoucí majitelky náhrdelníků dodají.

A jelikož je jedna ráno a já mám ještě pondělí, byť mi kalendář už tvrdí něco jiného, mizím od datlování páchat něco mnohem užitečnějšího. Třeba spát.

čtvrtek 24. listopadu 2011

Šest minut

Co se dá stihnout? Uvařit kávu či čaj. Připravit jednoduchou pomazánku z tuňáka, pomazánkového másla a cibule. Přečíst noviny. Zničht svět v poznámkách (jde to i rychleji, když ne/máte svůj den, přiznávám). Vyměnit 38 etiket a naplacírovat jeden modul, pokud celková suma artiklů nepřekročí hranici 25 kusů. Napsat tenhle text na displej mobilu při čekání na bus, zatímco ruka pomalu mrzne.

úterý 22. listopadu 2011

Šílený mutant a celý ten cirkus

Už jsem nad tím přemýšlela několikrát. Mám já vůbec svou oblíbenou postavu? U autorů to je jasné - nejsem Jodid, abych propadla Asherovi, byť mám jeho texty ráda, a už vůbec se neřadím ke slepým vychutnávačům jakéhokoliv jednoho génia. Ale osobnosti natolik silné, aby zaimponovaly i Sedmeru, vybíravému a zapomnětlivému ostudněji, než lze vyjádřit? Tentokrát to bylo věru hluboké zamyšlení.
Když jsem se tedy vyhrabala z nánosu listí a pavučin babího léta, našla jsem pár listů, o nichž stojí napsat aspoň pár řádek. Nejsou to žádné světoborné objevy, ovšem mají své kouzlo.
Oním šíleným mutantem a zároveň jedním z nejsilnějších charakterů, které jsem na své pouti skrz stránky poznala, je Miles Vorkosigan, kníže Miles Vorkosigan. Jeho matkou je Lois McMaster Bujold, která stvořila kompletní vesmír pro tohoto vojenského a strategického génia s nedostatečným tělem. Do vínku totiž Miles dostal prenatální otravu soltoxinovým plynem, čímž Bujoldová z metr osmdesát urostlého knížete udělala metr šedesát (po spoustě zlomených kostí a operacích) nahrbeného skřeta, který má ve zvyku dosáhnout všeho, co si zamane, I kdyby proti němu stála třeba jedna z nejmocnějších říší daného vesmíru. 
Co se mi na téhle sérii líbí? Pletichy, pletichy, pletichy. Vojenská strategie podaná téměř jako detektivka, šílené plány na záchranu vlastního pozadí i Dendarijské flotily, kterou si kolem sebe Miles mimoděk vytvořil hned ve své první knize (systém "ono se to samo tak nějak nabalilo, když jsme se z toho průseru snažili vysekat" má své neocenitelné klady a půvaby), případně neméně divoké akce ve službách bratrance Císaře. Milesův sarkastický až ironický pohled na svět i sama sebe a zároveň zoufale lidské pochyby o všem, co dělá. Svědomí, které si s sebou tenhle malý obrovský mužík vláčí všude s sebou, totožné chápání pojmů čest a závazek, nevyslovené sny a neustálá nedůvěra ve vlastní genialitu - Miles je zkrátka člověk. Má sice ohromné velitelské schopnosti, takže i na smrt rozhádané žoldnéře dokáže během jediného dne nejen že usmířit, ale dokonce zařadit do své flotily, zároveň však nešetří výtkami k sobě samému a neustále se ohlíží na ostatní. Ví, že nese za své muže a ženy zodpovědnost, ať už jde o jednoho vysloužilého vojáka nebo celou armádu.
Navíc Miles mi často dělal společnost, když jsem se učila psát. Vlastně se k němu občas vracím dodnes, většinou z nostalgických pohnutek, méně už pro radu. Je těžké vyptávat se ho, jak může být tak uvěřitelný, když neustále řeší nějaké pokusy o atentát, sabotáž, rozpoutání války, nebo se snaží někomu zachránit život či dokonce sám přežít. A tak ho jen pozoruji, občas si poznamenám na spodní stranu javorového listí nějaký detail,  nápomocný při mém psaní, a nechávám se unášet jeho eskapádami. Každá jeho kniha je v něčem stejná a v něčem jiná, nová, pokročilejší. Miles roste, stárne, moudří, občas musí překousnout nějakou mrzutost, jindy, tedy většinou vítězí. Na každý pád ale stále zůstává člověkem se všemi svými bolístkami, sny i vadami, což je jeho největší přednost.
Neméně lidský, ovšem ze zcela jiného světa je Seyonne. Otrok, válečník, čaroděj, zachránce svého národa a zároveň svým národem několikrát prokletý. Poznáváním jeho osudu a chování jsem pochopila, že hrdinou proti své vůli může být i člověk, který nemá jiné východisko. Nezáleží na důvodech, proč se rozhodne, ale že jde a udělá, co je třeba. Dnes už je mi to jasné jak letní den, ovšem dříve bývalo mé přemýšlení o literárních postavách, zejména o těch mnou vymyšlených, dost ploché. Placaté jak šutr na zápraží, abych byla přesná. 
Seregil a Alek, poutníci, přátelé, milenci, Pozorovatelé. Noční běžci je cyklus naditý zajímavými postavami na obou stranách hranice, tihle dva však mezi nimi vynikají i jemnou vzájemnou přitažlivostí, méně tradiční v tomhle žánru. Stejně jako u Milese i u nich není nouze o špehování, zlodějiny, politiku a jemně spřádanou politiku. Možná i tohle je důvodem, proč nejsem zatím schopná nezabředávat do složitých struktur a intrik mezi postavami - četba každého ovlivní víc, než si je ochoten sám přiznat.
Pokud jste nabyli dojmu, že mými společníky jsou jen muži, Rialla vás vyvede z omylu. To od ní se Sianis a ostatní ženy učily tančit a vůbec se chovat jako ženy. Bojovat jako ženy, protože většina nekvalitní fantasy má jedno společné: ženy jsou buď objekty s nálepkou "zachránit a zplenit", případně "sežrat, aby mohl hrdina vyrazit do boje". Sofistikovanější myšlení se od nich neočekávalo, což z nich činilo obrázky. Pěkné, nepoužitelné, snadno zaměnitelné. A není nic horšího, než když se čtenáři postavy v ději pletou mezi sebou jako jednovaječná sedmerčata.
Mohla bych vyjmenovat ještě další postavy, každý čtenář jich za svůj život potká tisíce. Jenže tihle vyjmenovaní (a jejich společníci) se mi připletli do cesty dostatečně brzy, abych si díky nim poupravila své vnímání textu, vytvářejícího živý charakter. Milesovo neustálé nutkání své okolí přesvědčit, že on je duševně zcela zdravý, i když vypadá jak zmutovaný trpaslík, Seyonneho noční můry, konec konců i Riallino zpočátku podivné rozhodnutí dobrovolně se vydat zpět do sídla svých bývalých pánů, od nichž horko těžko utekla, to vše a mnohem víc v jejich charakterech mne přinutilo víc přemýšlet o lidské psychice obecně. Nesedět jen nad samotným příběhem, ale více se rozhlížet. Učit se, studovat, začínat své otázky obligátním "proč". Proč se zachovali právě takto? Proč někdo dobrovolně podstoupí sebevětší ponížení, i když nemá žádnou jistotu, že mu to k čemu bude? Proč funguje mix charakterových vad takového a makového typu právě tímhle způsobem, že si čtenář postavu navzdory všemu oblíbí? Proč, proč, proč.
Nestačí si jen vysnít svět, stvořit postavy a obléknout je. Rozpohybovat, dát jim cíl, prostředky. Chce se to víc ptát po důvodech jejich konání, po snech a touhách, pramenících z jejich psychiky. A tohle mne šílený mutant a ostatní z toho cirkusu mých oblíbených společníků naučili.

Noční směna

Původně jsem si říkala, že je zbytečné tenhle text vytahovat. Povídka si oběhla své šestnáctihlavé kolečko a to stačí. Ovšem má i svůj půvab, proto se zahnízdila i v Hvozdu.
Konec konců díky téhle povídce mám další nepatrný zářez na pažbě "zúčastněno".


pondělí 14. listopadu 2011

Brada dole, obočí vzhůru

Přesně tak, dnešek se od samého úsvitu (respektive ještě před úsvitem, ale čtvrtá hodina ranní je tak zatraceně nepoetická, když je plná inverze a zimy) nese ve znamení údivu, překvapení a záblesků čiročirého úžasu. Ať už se jednalo o nechutný, extrémně rychlý výstřel z pelechu (kožešiny jsou prostě zlo, zlo, zlo, ze kterého se vylézá tak zatraceně špatně!) a následný neméně bleskový přesun do práce - kam jsem dorazila včas, kupodivu - nebo o další záblesky reality.
První překvapení se však odehrálo ještě v noci - dvanáctá už minula, takže technicky to spadá do dneška, byť dokud nejdu spát, mám ještě den předchozí. Ovšem to je jen na okraj, důležitější jsou známé výsledky letošního ročníku Žoldnéřů. Nejvíc zvědavá jsem byla samozřejmě na Sikarovy výsledky - a chlapec opět nezklamal. Ano, opět se dostal přede mne. Jsem zvědavá, jak to dopadne, až oba do nějaké soutěže pošleme texty, na nichž jsme si oba dali skutečně pořádně záležet. 
Tedy ne, že bych neodvedla svou práci co nejlépe jako vždycky, ale řekněme, že stojím pevně na zemi a na rozdíl od obvyklých soutěžících na přední místa vůbec nemyslím. Říkejte si, že jsem třeba cynik, ale krátké texty nejsou má parketa. Vím to, jsem s tím smířená, a vesele se rýpu v konstruktech románů, rozvržených na celá desetiletí (však ono to psaní nikam neuteče). V tomto ohledu se držím olympijského hesla o účasti, i ta je důležitá.
Z jiného soudku: "To se tam nevejde" je věta, kterou kolegové od jistých dob vypouštějí z úst jen velice sporadicky, dokud jsem v doslechu. Jedna věc je zbavit se nepohodlné palety, které si dle Murphyho zákonů šéf ve skladu vždycky všimne nejdřív, takže následuje sprduňk typu "jak to, že to ještě není vybalené?!", ovšem něco jiného je sledovat zběsilé tornádo v akci, jak rozebírá paletu tosetamnevejde jim přímo před očima a zboží dělá jen tiché šplouch do regálů. Chápu, že se mohou cítit trochu trapně a zbytečně, když jejich vlastní slova obracím v prach, jenže kdo se má na ten chaos dívat?
Zkrátka a dobře Honzík se podrbal na hlavě, pronesl tuhle památnou větu a radši utekl stahovat vozíky. Za dvacet minut se vrátil a marně hledal paletu, zboží i elektriku. Tak nějak jsem udělala to, co vždycky, a odkráčela jsem si vytisknout etikety. Ve výsledku jsme se potkali u nové palety, nad níž si už sice dával pozor na ústa, ale stejně se v závěru nad hromadou obalů přistihl, že jen nevěřícně kroutí hlavou - regály stěží ze dvou třetin plné a paleta fuč. Jo, stačilo to trochu srovnat, přeorganizovat, přesunout pár (takže skutečně jen dva) artikly o tři moduly dál, doplnit značení a hotovo. 
Až později mi šéf se škodolibým smíchem přiznal, že už dlouho Honzíka neviděl takhle bleskově makat. Zřejmě se moje prskání nemíjí tak docela účinkem, tedy aspoň u některých bytostí. Anebo si Honzík vzpomněl, co s sebou občas tahám do práce. Luk se dá použít i na boj v bezprostřední blízkosti, o zubech a sarkastických poznámkách nemluvě.
Částečně kulturní šok jsem zažila teď večer, když jsem si přečetla Temnářčin poslední článek. Nabízet své chabé psací zkušenosti coby korektor a redaktor za úplatu, jen tak, bez ŽL a veřejně? Nevím, nevím, tohle zavání pořádným průšvihem po právní, osobní i ideové stránce. 
Za těch víc než deset let vegetění na různých literárních serverech a společenstvích (z toho posledních pět let na saspi coby domovské základně) jsem se mnohokrát přesvědčila, že můžu napsat sebesmířlivější komentář pod vyloženě špatný text - a stejně je to tak pade na pade, že za vyjádření názoru dostanu držkovou. 
Psaní se věnuji ještě déle. Dokonce jsem se pokoušela vystudovat literární vědu a dodnes se čas od času ponořím do některé studie či naučnému svazku, věnujícímu se buď rozboru některého žánru, nebo funkcím literatury obecněji (prozatím stále vedou Ecovy studie o literatuře a Vellek-Warrenova Teorie literatury, do té si barbarsky značím tužkou poznámky dodnes). Nikdo mne ale nedonutí prohlásit, že mám nějaký text bez chyb. Naopak - čím jsem starší, tím mám větší jistotu v tom, že ty chyby se tam najdou. Sporná a záludná souvětí (přitom existuje snadná pomoc: nepsat komplikovaně), existence vhodnějšího synonyma, nevyužitá dynamika okamžiku... Je toho hodně, co se dá na textu zkazit. A může-li se něco pokazit, totálně se to zmrví.
Pokorně se skláním před každým profesionálním korektorem, překladatelem i redaktorem. Je to práce nevděčná, náročná a nikdy nekončící. A vím zcela jistě, že tohle bych rozhodně dělat nechtěla. Jedna věc je věnovat se z vlastní blbosti amatérské tvorbě a publikaci stejně postižených individuí na literárním serveru, kde se očekává jen malá míra dokonalosti, a něco zcela jiného je provádět korektury jako soustavnou placenou činnost. Bez ohledu na právní normy (smlouva o dílo, daně atd.) a osobní újmu na čase a často i psychice (hořící termíny, nespokojení zadavatelé, reklamace), redaktorská činnost zabíjí vlastní tvůrčí činnost. 
U mne to  platí na takových 75% - pokud chci odvést svou práci jako redaktor skutečně dobře, nemohu se věnovat vlastním textům, dokud nemám z krku texty cizí. A jak ohleduplně napsat je to totální propadák, aniž by měl autor chuť mi vysklít čočky, případně dát vydělat mojí zubařce? Hlavně se to musí napsat opatrně a pohrát si se slovíčky i celkovým vyzněním komentáře - a to zabere sakra hodně času.
Tohle překvapení večera mne ovšem donutilo se pořádně zamyslet, proč vlastně dělám, co dělám. Ano, jsem idealista. Stále ještě přes všechny střety se zneuznanými génii věřím, že existují normální lidské bytosti, které si z mých komentářů vezmou to, co potřebují, aby v příštím textu nasekaly méně gramatických, stylistických i logických chyb. Že tohle věčné balancování na ostří pomůže i mně samotné pochopit o něco víc, jak funguje slovo a text, a skrze to se pak naučím lépe vyjadřovat. Lépe psát.
Do té doby nejspíš budu žasnout nad spoustou věcí. A poté taky, protože schopnost žasnout a divit se je tím největším darem, který si můžeme z dětství přenést do dospělosti.

středa 9. listopadu 2011

Láska sněžného draka

 Tak jsem si opět hrála s rokajlem, neviditelnými nitěmi a extra ostrými jehlami. Já vím, že bych měla pracovat na textech a vůbec, jenže když si inspirace dupne okovanou kanadou, těžko se budu věnovat něčemu jinému. Stejně by mi to ani nešlo.
Takže Láska sněžného draka je venku, vystavená a uvolněná do prodeje v profilu Dračí sedmy. Zároveň jsem šperk přihlásila i do soutěže Fler Beadweaving Teamu, ovšem bez aspirací na umístění - ono totiž když se vám sejde tlupa skvělých, šikovných a všeho schopných šperkařek, vznikají skvosty, při nichž sanice padají k zemi. A ne vždy se poštěstí mít dostatek času vyvádět podobná alotria.

úterý 8. listopadu 2011

Pár vzpomínek

Jak se likviduje požářiště v bývalé lokalitě Hvozdu, nacházím dnes už zapomenuté snímky, poznámky a útržky společného života. A nebyla bych to já, kdybych si to nejlepší nepřetáhla sem:
Banda vlasatců na chatě, oslava narozenin v plném proudu a tváře, které dnes už jejich bujné lokny a prameny už v některých případech rozhodně nelemují (viď, Isdanile!). Jo, to byl víkend...
Více fotek zřejmě už nebude, jsem líná procházet placatý archiv. Nicméně těch zážitků je tolik, že nemá ani smysl je všechny kopírovat, syslit a schraňovat v písemné podobě: ve svém důsledku všech těch pět let zformovalo nejen mne a mé okolí, ale i přátelství, která jsem v té době navázala. A drtivá většina jich trvá dodnes s větší či menší mírou aktuální intenzity.
Navíc některé články se opakovaly se smutnou pravidelností přílivu idiocie a arogance. Ano, moje věčné nářky na autory obecně i na zcela konkrétní osoby, které zpestřovaly svého času či dodnes zpestřují modrooranžový svět. Jsem si jista, že dříve či později se pár článků na toto téma objeví i zde, byť se už snažím podobné záležitosti nechávat v redakci. Občas je to však hodně těžké; urážka je vždycky urážkou, třebaže je vyslovena v afektu a bez cíle skutečně urazit.
Ovšem Channa už se na to naučila odpovídat: nechej to vyhnít! Kompost je taky důležitý...
Zkrátka a dobře - jsme přestěhované. Definitivně. Otevřete medovinu a nechejte mne aspoň týden vydýchávat - těch vzpomínek bylo skutečně hodně.

Letní želé dort

Oblíbený zákusek naší rodinky i ctěného šermířstva - částečně obšlehnutý z kuchařského sešitu Dr. Oetkera, přesto připodobněný našim potřebám: dimenzovaný ne na trapnou dortovou formu, která by vystačila s bídou pro Fuxe, ale rovnou na celý plech. Pro přehlednost však nejprve uvedu obvyklé dávkonání pro "nežravce":

  • Na těsto:
    3 žloutky
    80g moučkového cukru
    2 lžíce teplé vody
    80g polohrubé mouky - i když já někdy používám i hrubou
    trocha kypřícího prášku
    3 bílky
Žloutky se ušlehají s cukrem za pomoci el. šlehače (věřte mi, nechcete to míchat ručně!) do husté pěny. Přidá se voda - když zapomenete, nic se nestane, ale s vodou to je určitě lepší - a po částech mouka. Celé to mírně zvláční a pak to zvláční ještě víc, když přidáte opravdu tuhý sníh ze tří bílků. Kdo si příliš nevěří ohledně výšky korpusu, může přidat lžičku kypřícího prášku, ale mám vyzkoušené, že není potřeba, pokud jste vyšlehali skutečně tuhý sníh a při zamíchávání do těsta jste nic nepokazili (takže sníh zamíchávat jen zlehka, jako když hladíte milenku/milence)
Těsto je vhodné vlít do formy vyložené buď pečícím papírem, nebo vymaštěné a vysypané hrubou moukou (ano, můžete vysypávat i strouhankou, ale mouka vytvoří jemnější profil korpusu). Korpus se peče v předehřáté troubě 25-35 minut: v el. troubě na 180 - 190°C, v plynovce stupeň 3 - 4, na kamnech prostě šup do vyhřáté trouby a péct stejnoměrně, dokud korpus není zlatavý a upečený i uvnitř.
Jakmile je korpus upečený, nechá se chladnout. Mezitím je vhodné připravit si krém. Nemám moc ráda ty rychlovky z prášku, takže používám tento recept:

  • Krém:
    300 ml mléka
    1 puding s vanilkovou příchutí, lze ale s úspěchem použít i jinou příchuť, pokud si chcete pohrát s doladěním chutí výsledného zákusku. Vhodná je např. citronová příchuť, ananasová, malinová, pokud máte dostatek jahod.
    70g měkkého másla
    40g moučkového cukru
Punding se uvaří s mlékem - nepřidává se cukr a pudingová hmota musí být opravdu hodně tuhá, asi jako gumový beton. Nechceme mít krém těžký a právě puding zajistí jeho lehkost, takže se nikdo nebojte, až se vám bude hmota lepit na vařečku a celé to bude připomínat spíš nepodařenou žlutou sádru před ztuhnutím. Je to tak správně.
Puding necháme vychladit - měl by mít minimálně pokojovou teplotu, takže ho ani moc nepodchlaďte - a ze změklého másla a cukru vyšleháme pěnu. Teprve po dokonalém spojení tuku a cukru můžeme postupně přimíchávat porce pudingu: vždy radši menší a rozmíchat, než narvat všechno naráz do jednoho hrnce. Krém musí být hladký a hedvábný, tak si dejte tu práci a nikam nepospíchejte. Kdo má rád, přidá rum, případně tresť, zkoušela jsem i brandy do karamelového pudingu (jako ovoce jsem použila červené hrozny) a bylo vynikající.
Krém by měl mít sálou konzistenci. Pokud se stane, že je řidší, buď nebyl puding správně tuhý (neměl by vypadnout z hrnce, když ho překlopíte), nebo jste míchali opravdu dobře - takže krém na chvíli do lednice a pak jenom rychle namazat na korpus a šup do lednice minimálně na dvě hodiny.

  • Na ozdobení:
    minimálně 150g drobného ovoce, ale ve skutečnosti lze použít třeba i ananas, pokud vlastníte hodně ostrý porcovací nůž
    želé: používám to od Dr.Oetkera - extra silné - a barvu opět ladím podle použitého ovoce (určitě nepoužiju červené želé, když mám na zákusku hrozny a kivi, to opravdu ne)
    2-3 lžíce cukru: želé se sice někomu sladit nechce, ale šermíři jsou mlsouni, proto já sladím
Drobné ovoce má tu výhodu, že nemusíte nic krájet, pouze umyjete, okapete, rozhodíte na krém a hotovo. Kdo je hračička jako já, může použít třeba rozpůlené větší bobulky hroznového vína, plátky kivi, kostičky ananasu, půlky broskví a vlastně jakékoliv ovoce, které máte rádi. Jenom mějte při sestavování na krém na paměti, že ovoce bude překryto želatinou a výsledný zákusek by se nemusel zrovna dobře krájet.
Želé se připraví podle návodu. Kdo má radši plátkovou želatinu, meze se v použití nekladou, ale sypké želé mám vyzkoušené a jeho uvaření je velmi jednoduché. Jen vody dávám vždy o chlup méně, než je uvedeno v návodu k použití - jen pro jistotu. Čím pevnější želé, tím lepší výsledný řez.
Hotový, vychlazený zákusek se už nemusí nijak zdobit. Přesto se ještě dá načančat šlehačkou ve spreji, případně pokud zůstane opravdu víc krému (nebo jste si předem nachystali část stranou), zdobicím kornoutem se dají vychytat drobné nedostatky na bocích zákusku, aby se víc tvářil jako dort. Není to však potřeba - a zákusek je to tak dobrý, že je to i ztráta času. Zmizí rychleji, než stačíte říct "chcete na to lžičky nebo dezertní vidličky?"

A teď dimenzování pro šermíře:
  • Na samotný korpus bude zapotřebí velký plech s vysokými okraji a trojnásobná dávka surovin, jenom cukru můžete dát klidně i 260g. Nic tím nepokazíte.
  • Někdo má rád vysoký krém, někdo zase ne. Já většinou vařím dvojnásobnou dávku, než jsem uváděla pro dortovou formu, protože mívám víc ovoce a na takové ploše se příliš mnoho krému může stát skrytou pastí. Pokud ale chystáte slavnostní verzi zákusku, určitě nešetřete: tři sáčky pudingu na 800ml mléka, 250g másla a 120g cukru (s cukrem tentokrát opatrně, radši krém ochutnejte, až budete tak v půlce přidávání pudingu. Dosladit se ještě dá, ale přeslazený krém je něco moc odporného.)
  • Želé je kapitola sama pro sebe. Čím vyšší, tím musí být betonovější, tím hůř se ale lije a pochybuji, že má někdo doma plechy vysoké 20 cm. Šikovnějším pomůžou přidané okraje z kartonu, méně odvážní si budou muset vystačit se čtyřmi sáčky želatiny (určené do 250ml tekutiny) na 750ml vody u obyčejného želé. Kdo si zvykl používat "extra silné" jako já, může se striktně držet návodu a prostě si jenom vynásobit potřebné množství tekutiny mínus onen chlup (pro jistotu).
Pokud se někomu zdá, že je to dost polopatisticky napsaný recept, má pravdu. Je můj oblíbený, byť zašpiní víc nádobí než třeba muffiny, a také předem počítáme s tím, že si ho někdo bude třeba jenom číst - a proč by se u toho nepobavil? Takže dobrou chuť a my jdeme něco malého zakousnout...

Bublanina podle Ekyelky

 V červenci 2007 byla celá banda u Rusáka doma. Malá oslava spojená s koukáním na filmy a klevetěním, obíráním všeho zeleného v zahradě a s česáním třešní. Velkých, černých a šťavnatých třešní, při jejichž požírání začal v jednu chvíli Jaryn házet takové psí pohledy, až nalomil i ostatní - a proti přesile jsem už nedokázala vzdorovat. Protože si nenosím všechny recepty v hlavě, pomohla jsem si kterousi kuchařkou, nicméně ve výsledku jsem stejně upravovala, co šlo. Nemám ráda složité kejkle v kuchyni, takže vše má jít snadno, rychle, čistě. Zkrátka tak, aby výsledný produkt byl minimálně trojnásobkem vynaloženého úsilí.
Takže bublanina podle Ekyelky:

Ingredience:
4 vejce - bílky a žloutky zvlášť (věřte mi, hodí se to)
160g cukru
120g hladké mouky (v původním receptu byla polohrubá, ale buďme něžní, hračičky si mohou dokonce mouku prosít, aby se ještě víc načechrala)
špetka soli
dostatek třešní, višní, drobného ovoce typu berries nebo prostě cokoliv, co se obvykle cpe do bublaniny

Z bílků a soli se vyšlehá tuhý sníh, do kterého se postupně zapracuje cukr, žloutky a nakonec mouka. Prý se to má nalít na vymaštěný plech, ale stejně dobře poslouží i pečící papír (a navíc pak jenom v rychlosti opláchnete plech místo drhnutí, když se decentně zapomenete třeba mimo kuchyň).
Třešně atp. by se měly poválet decentně v mouce, než se hodí do bublaniny, aby se nepotopily na dno a nepřichytily se k plechu. Dokonce i u extra velkých plodů (viz tehdy ony velké černé třešně) to funguje, takže nebuďte líní! Potopily se mi tehdy jenom ty extra gigantické kousky.
No a ve vyhřáté troubě se peče do růžova, tuším při 160-170°C. Vychladlé dílo se posněží cukrem, uvaří se bílá či černá káva a mohou se hodit nožky hore - coffee time!

Margotina buchta

Jeden z oblíbených "chatových" receptů, rychlá litá buchta na plech, vhodná k zacpání tlamiček věčně hladových šermířů i dětí.

Ingredience
1/2 l polohrubé mouky 
1/4 l cukru 
1/4 l mléka (nebo šlehačku v kelímku, ale ta není tak dobrá)
po sáčku vanilkového cukru a kypřícího prášku 
dvě vejce 
přibližně 200g hrubě nastrouhaných tyčinek Margot - prostě tolik, kolik stihnete nastrouhat, než vám ostatní ten zbytek rozeberou pod rukama a struhadlem

Celé se to zpracuje do řidšího těsta, které se vlije do vysypaného plechu a šoupne do předem vyhřáté 
trouby. Peče se při 180-200°C (trouba na chatě je stařičká, takže údaje o teplotě jsou jen orientační) až do získání zlaté kůrky a suchého těsta uvnitř - píchnutí špejlí postačí. Jednoduché, rychlé a dobré. 
V případě, že použijete rozinkové Margotky, případně obyčejné (ony se totiž lépe strouhají) a přisypete rozinky namočené v rumu nebo brandy, získáte zase další rozměr chutí. Osobně mám tuhle variantu radši, je vlahá a krásně voní.

Vajíčka nadvakrát

Je to sice už pár týdnů, co jsme s Teem na Kokosčino přání vyhrabali a technologicky doladili jeden recept, ovšem nikdy není pozdě na přidání další položky do jídelníčku, tedy spíš stránky do kuchařky typu "jednodušší než kravatový uzel". Aneb dva recepty, zpracovávající vařená vajíčka pro studenou kuchyni.
První salát je oblíbený v mojí rodině. Spáchat ho dokáže i muž, mí bratři jsou toho živým (ano, stále živým) důkazem, i když mi čas od času zavolají a ověřují si, že nezapomněli přidat žádnou z ingrediencí. Recept je totiž tak jednoduchý a v surovinách dostupný, až to vede k mírné nejistotě, jestli v tom někde není zakopaný velbloud. Nebojte se, není.

VAJÍČKOVÝ SALÁT S RAJČATY
8 natvrdo vařených vajec
4 střední keříková rajčata (cherry jsou moc sladká a masitá zase nemají kupovaná tu správnou chuť)
1 menší cibule (pokud cibuli neholdujete, může se vynechat)
1 lžíce tatarky Hellmann's, popřípadě ve "zdravé" verzi 1 lžíce zakysané smetany nebo bílého jogurtu
1 lžička orientální hořčice - obyčejná se taky dá strávit, ale orientální, popř. dijonská dodají patřičný šmak
sůl, pepř, možno přidat v závěru i na jemno nasekanou pažitku
Vejce nakrájejte na čtvrtky a poté na drobné plátky (kolem 3mm tloušťky), rajčata nasekejte do zhruba stejné velikosti. Cibuli doporučuji nakrájet na jemno. Vše se zamíchá s tatarkou a hořčicí, dodají se podle chuti sůl a pepř a je vhodné salát na zhruba půl hodiny odložit do chladu. Šťáva z rajčat se uvolní, chutě se propojí a osvěžující salát se může podávat ozdobený pažitkou. Přikusuje se čerstvé bílé pečivo, chleba, pizza chléb - prostě kdo máte co rádi.

VAJÍČKOVÝ SALÁT SE SLANINKOU A OCTEM
10 vajec vařených natvrdo
asi 200g gazdovské slaniny
1 střední cibule
8-10 lžic octa (toho obyčejného, na vinný rovnou zapomeňte, tohle je klasika!)
1-2 lžíce olivového oleje
sůl, pepř nebo koření typu "kovbojsko", lze přidat i lžičku hořčice (tady se mi osvědčila dijonská)
Vajíčka nasekejte zhruba stejně jemně jako v předchozím receptu. Gazdovskou slaninu nakrájejte na 5x5mm kostičky a opražte na pánvi, tu pak nastavte tak, aby vypečený tuk stekl na stranu a opečená slaninka nebyla zbytečně mastná (a než tuk steče, slaninka vychladne na požadovanou teplotu, tj. na studeno). Cibuli můžete nasekat na velice jemné proužky, nebo na drobné kostičky, tedy jak má kdo rád v salátech. Vše smíchejte, přidejte olej a ocet (nejprve cca 6-7 lžic), osolte a opepřete, případně klipněte trošku dijonské hořčice (preferuji Bornier hořčici, má naprosto skvělou chuť). Jakmile se ingredience trochu spojí, ochutnejte a můžete ještě dolít (velmi opatrně) další kapku octa - zkrátka podle chuti. Salát také doporučuji dát minimálně na půl hodiny do chladna, vše se krásně promísí a spojí. Přikusuje se čerstvě upečený chlebík, rohlíky nejsou ono a to ani čerstvé.
Tinne tenhle salát kdysi dávno ochutnala a zhruba uprostřed letošního léta na něj jeden den dostala nezvladatelnou chuť. Zatímco byla v práci a polykala sliny, my s Teem jsme googlili, rozvažovali, vařili, sekali a chutnali. Ve výsledku jsme sami byli překvapeni, jak skvěle tenhle jednoduchý pokrm chutná.

neděle 6. listopadu 2011

Procházky mlhou, procházky zlatem

Mají v sobě kouzlo osamocených snovaček, tančících v liduprázdném sále na hudbu, kterou slyší jen ony. Jejich hranice jsou stejně nehmotné jako milníky, skrze něž se počítá lidská zkušenost a plynoucí život. Vinou se po cestách vyslaných peřím fénixů, zdobených drahokamy i šupinami starodávných ještěrů, jejich stezky jsou smáčené slzami, krví, nektarem bohů. Jsou rychlé i pomalé jako let jediného okvětního plátku sakury. A vždy v sobě nesou živoucí příběhy, odehrávající se v jediné studené kapce, která ulpí na hrotu obnažené dýky.
Listopadové noční procházky jsou zkrátka něčím víc než prostým přesunem v časoprostoru. Pokud vůbec něco, jsou to právě mlžné stíny a nazlátlé světlo pod větvemi vzrostlých lip a dubů, co mne dokáže vytáhnout z tepla a pohodlné náruče kožešin do sychravé, mrtvě temné noci. Nekonečno možností, v něž se mění každý nádech, ozvěna staccata podpatků, zašelestění sukně, to vše je pevným základem pro snování a tkaní. Záleží jen na náladě a lehkosti kroků, jestli bude výsledkem črta lehká a křehká jako filigránová krajka z pavučin babího léta, nebo naopak legenda těžká a bohatá jako orientální koberec epických rozměrů. 
Ano, dnes v noci jsem opět byla venku. Teď už jen zbývá všechno to zlato, mráz, mokro a ticho vetkat do nového příběhu. 

sobota 5. listopadu 2011

Sklepávání větví

V listopadu se to obvykle děje - vítr voyuer chce mermomocí vidět, co je pod listím, naopak lidé a další zvířata se zahalují do dalších tepelně izolačních vrstev, třeba i těch tukových. Při procházce romanticky zlatě zbarvenou zahradou či sadem jeden riskuje, že si našlápne na velice blízké seznámení s násadou hrábí, deštníky a občas i neštníky se stávají velmi vyhledávanými společníky při každé cestě ven.
Sedmero se mezi sebou snaží vzájemně přemluvit, aby se zapojilo do každoročního bláznění kolem NaNoWriMa. Nápad by byl, dokonce grandiózní, plný magie, bitev, cynického pohledu na svět i hrdiny, o historii nemluvě, ovšem... Možná je to jen vyčerpáním po příliš náročném týdnu, ale krutě se nám dnes nechce nic dělat.
Vymýšlet příběhy a doplňovat si v hlavě další poznámky k těm už rozpracovaným textům, to je brnkačka, která nás nestojí žádnou energii - to spíš máme problém nemyslet tímhle směrem, aby bylo v hlavě místo i na něco jiného. Samotný akt převodu myšlenky do slov už je ale o něčem zcela jiném. Příliš to tentokrát zavání prací, stejně jako milované šití šperků, oblíbené pletení, obyčejné čtení knížky nebo koukání se na film. Už hodně dlouho jsem takhle nebyla unavená prostou existencí.
Možná i proto jsem dneska zatřásla jedním z nejstarších stromů ve Hvozdu. Výsledkem onoho sklepávání pavučin, starých hnízd a listů jsou právě ony tři povídky uvedené níže. Nic moc převratného, jen drobnosti vzniklé z náhlé inspirace a napsané naráz. Reálný důkaz tvořivého záchvatu a skutečnosti, že i já jsem schopna si střihnout ultrakrátkou povídku, tedy ultrakrátkou na své poměry.
A ano, existují další povídky v tomto dvojakém tónu. Některé jsou rozepsané, jiné existují jen v podobě několika zdánlivě nesouvisejících poznámek v balastu deníkových zápisků. Stačí je "jenom" napsat a vyslat do světa, ať se porvou se čtenáři samy. Ovšem tohle jednoduché konstatování obnáší týdny vymetání pavučin kdesi vzadu v lebezni, kde se mísí opiové sny stoleté veverky s tanečky noční můry v růžovém baletním kostýmu. Z takové matérie pocházejí právě ty nejpodivnější záblesky příběhů, které se téměř samy úslužně poskládají do kratičkého příběhu, nadrápaného v jediném extatickém záchvěvu činorodé aktivity.
Což ovšem neodpovídá nynější situaci. Je listopad a NaNoWriMo a tedy bych měla frenenticky datlovat do klávesnice, až odletují jednotlivá písmenka, ovšem realita říká něco jiného. Mele stále jedno a totéž o únavě z nedoléčeného kataru a rozbolavělých kloubů, o nedostatku spánku a odpočinku a vůbec. Nemám ráda realitu, protože se tak děsivě opožďuje za tím, co se děje na druhé straně os frontale. A tak si listí padá dál, vítr se mi marně snaží dostat do ložnice - dobře utěsněná okna jsou základem teplého pelechu i dílny - a z archivu postupně vypadávají staré texty.
Bylo na čase. Ty nové se zatím stejně nemohou publikovat. 

Temný a černá

Motor postaršího sedanu ještě jednou zabrumlal, než ztichl docela. Po následné explozi dokonalého ticha jí k uším dolehl ptačí zpěv, šumění větru v korunách stromů, vzdálené zurčení potůčku kdesi v půli zalesněného kopce. Žádné zvuky civilizace, ani stopy po další lidské přítomnosti, jen dokonalý klid. S divoce bušícím srdcem vytáhla klíček ze zapalování a pomalu vystoupila.
„Bohové, to je díra!“
Marion si nikdy nebrala servítky a pro tuhle její někdy sebevražednou vlastnost jsem ji měla ráda. I teď jsem se jenom usmála, když jsem na okamžik spatřila svůj nový domov jejíma očima: stranou veškeré civilizace, na konci náročné a nebezpečné cesty lesem. Místo domu jen srub, přikrčený pod rozložitým dubem, a nikde ani náznak jakýchkoli technických vymožeností. Dokonalá divočina jak z příběhů o dobývání Aljašky.
„Možná díra, ale celá jenom moje,“ ušklíbla jsem se spokojeně.
„Nechceš si to přeci jen ještě rozmyslet? Kdyby se ti něco stalo...“ obrátila se na mne přítelkyně s toutéž naléhavostí v hlase, kterou používala při přesvědčování našich akcionářů během jednání o rozpočtu.
„Mám tady satelitní telefon i vysílačku. Za srubem je dieselový agregát, ve svahu nádrž na naftu. Studna má skvělou vodu a kdyby něco, kousek zpátky po cestě jsme jely kolem potoka. Mám tu všechno, co potřebuji, Marion, a nic se mi nestane,“ vyložila jsem z auta veškerá svá zavazadla - batoh s notebookem, kufr s oblečením a menší tašku s drobnostmi z bývalého bytu. Nikdy jsem toho nepotřebovala hodně a bylo tomu tak i teď - jednou z mnoha mých podmínek při koupi srubu byl zařízený interiér.
„Ale co ten vrah, co se skrývá někde tady po kraji? Copak jsi neslyšela u snídaně ty dva?“ vytáhla další argument a cestou ke srubu za mnou statečně balancovala na jehlových podpatcích, přes rameno přehozený popruh batohu s počítačem.
„Myslíš ty staré manžele u vedlejšího stolu?“
Jely jsme celou noc a ráno jsem zastavila u malého motorestu na snídani. Vařili překvapivě dobře a číšnice znala každého místního hosta i většinu dálkových řidičů jménem - takový útulný podnik se dnes už moc nevidí. Zatímco jsme se ládovaly úžasnými lívanečky s javorovým sirupem, u vedlejšího stolu dva postarší manželské páry rozebíraly řádění místního sériového vraha. Co jsem pochopila, byl spíš místní postavičkou, než skutečnou hrozbou - většina „zaručených zpráv“ pocházela minimálně z páté ruky nebo z novin.
„Bylo to přeci i v novinách!“
„Právě ty bys měla vědět nejlépe, že noviny většinou celou věc nafouknou,“ postavila jsem kufr na podlahu. Pořádně to zadunělo, až Marion nadzvedla obočí.
„Ozvěna.“
Nechtěla jsem jediné přítelkyni vysvětlovat, jak dokážu unést téměř sedmdesátikilové zavazadlo bez zjevné námahy. Marion sice byla zlatíčko, ale zlatíčko upovídané.
„A jak se dostaneš dolů, až odjedu?“
„Jsem domluvená s jedním místním chovatelem, že mi pozítří přiveze koně. Nebude sice oficiálně můj, ale mohu na něm jezdit, dokud tady budu bydlet. Tohle je kraj, kde si lidé ještě pomáhají z čisté solidarity, Marion. A kdybych měla jakýkoliv problém, určitě jako první zavolám tobě. Věř mi.“
O hodinu později jsem přítelkyni konečně zamávala na rozloučenou. Posilněná čerstvě umletou kávou a aspoň částečně uklidněná nenápadným komfortem ve srubu odjela, přestože si neodpustila ještě několik poznámek o mé samotářské povaze. Nechala jsem ji při myšlence, že si potřebuji odpočinout od velkoměstského shonu a že mne to v divočině přestane za pár dní samotnou bavit. Bylo to mnohem jednodušší, než jí vysvětlovat skutečné důvody.

V noci mne probudil šramot dole u kuchyňských dveří. Podle zvuku se něco snažilo nepozorovaně dostat dovnitř – počáteční škrábání drápů se změnilo v lomcování klikou a nakonec v lupnutí západky v zámku. Takže žádný lesní tvor, co je zvědavý na nového souseda, ale mnohem nepříjemnější návštěva. S myšlenkou na Marioniny nevyplněné pesimistické předpovědi, že skončím sežraná někde v hlubokém lese, jsem jen tak v košilce a bosá potichu vyrazila ke schodišti.
Byl vysoký. Co vysoký, přímo obrovský! Zavalitý, páchnoucí potem a starou krví, v uválených šatech plných listí. Na nohou pracovní bagančata, ze kterých na čerstvě vytřenou podlahu už stačilo odpadnout minimálně půl kila zapáchajícího bahna. Stěží jsem potlačila rozhořčený výkřik – teď nebyla vhodná doba rozčilovat se kvůli nepořádku.
Moc jsem mu do obličeje neviděla, tak ho měl zarostlý. Slyšel ten chlap vůbec někdy o žiletce nebo o břitvě?
V ruce se mu cosi zalesklo. Aha, takže o břitvě už slyšel. Spokojeně jsem se usmála. A to se Marion obávala, že se tady budu nudit! Já, v lese!
Nechtěla jsem si však zaneřádit vlastní kuchyň víc, než byla potřeba. Už takhle budu muset ty jeho šlápoty vydrhnout mýdlem a kartáčem. V rychlosti jsem proběhla halou a předními dveřmi ven, ovšem ještě předtím jsem promyšleně shodila ze stěny starý obrázek, abych upoutala pozornost. Stejně se mi nelíbil – ani obrázek, ani vetřelec.

Za svítání jsem se vrátila. Unavená, s rozbolavělými packami, protože ten prevít se mi snažil uniknout přes skály, ale naprosto spokojená. Tohle byly skutečně hodně hluboké lesy. Hotový ráj pro tvora, jako jsem já. Už žádné plížení se ve stínech, žádný strach, že mne náhodou někdo zahlédne, jak se po probdělé noci kradu domů. Odtud mne jen tak někdo nedostane!

Tisková zpráva:
Dnes ráno bylo v přírodní rezervaci nalezeno tělo uprchlého Jamese Arclighta, který byl obviněn ze sedmnácti vražd. Podle koronera padl J.A. do spárů velké šelmy, nejspíš medvěda nebo vlka. Správce rezervace však vydal prohlášení, že takto velké zvíře se na jeho území nenachází, a turisté i místní obyvatelé tak mohou být klidní. Už žádné nebezpečí nehrozí.

Opava, 2007

Usměvavý a kamenná

Pro Jiřího Ulricha alias čuka

Dusot malých nožek se rozléhal starobylou chrámovou lodí a do poplašeného mávání holubích křídel se vzneslo vzrušené volání:
„Anděl! Tam je anděl! Dědečku!“
Bývalý kostelník s úsměvem zvedl bělovlasou hlavu, když k němu pětice zadýchaných dětí doběhla:
„Tiše, děti, tiše. Jste v chrámu Páně.“
„Ale ten kostel je přeci dávno zrušený, dědečku,“ zamračil se důležitě osmiletý Jeník. „Říkal to pan farář v té nové katedrále na druhém konci města.“
„Víra není ve slovech, ale v srdci, Honzíku,“ pokýval dědeček hlavou. „Co jste to prve volaly, děti? Ozvěna si s vámi hrála a nebylo vám rozumět.“
„Dědečku, tam je anděl!“ zavěsila se nejmenší Natálka dědečkovi na paži, přitom droboučkým prstíkem ukazovala kamsi nahoru na kúr.
„Tam je spousta andělů,“ souhlasil dědeček. Co ty děti všechno nevidí!
„Pojďte, už se stmívá. Rodiče by se o vás báli,“ zvedl se ztěžka na nohy od rozdělané práce. Kostel možná byl dávno zrušený, ale on, věrný minulosti, dál pečoval o jeho krásu a duši. I o kamennou mozaiku, zdobící podlahu před oltářem.

O něco později, když chrámovou loď prosvětlily poslední sluneční paprsky, se starý pán vrátil. Usadil se v jedné z mála zbývajících lavic, tichý jako sochy andělů vysoko pod klenbou. Trávíval tak každý soumrak, starý muž v prastaré stavbě, oba téměř zapomenutí lidmi i časem.
Dnes však překvapivě nebyl sám. Prvním náznakem něčeho neobvyklého byla vůně, která s posledním paprskem náhle naplnila chrámovou loď. Jako včelí vosk a med a luční kvítí z louky za rodným domem. Vanilkové rohlíčky paní Brownové, co je měl jako malý tak rád. Levandule a divoká růže, ze kterých si jeho žena vyráběla domácí šampon. Nejkrásnější vzpomínky mu vířily hlavou, dokud si nevšiml jí.
Nezměnila se. Po všech těch letech zůstala stejně krásná a mladá jako v den, kdy ji spatřil poprvé; když si přišla pro Ellen. Krátké rudozlaté vlasy, trčící do všech stran v podobě vrabčího hnízda, čtveračivý úsměv. Velké živé oči, zelenější než mladá tráva a nekonečně hluboké. V džínách a tričku vypadala skutečná – přestože mu rozum říkal, že to nemůže být pravda.
„Vítej,“ vydechl nakonec.
Usmála se.
„Zůstal jsi. Všechny ty roky jsi tu zůstával.“
„Kvůli ní.“
Mírně kývla hlavou. Nebylo potřeba vyslovovat jméno a jitřit staré rány.
„Byl to krásný dům,“ rozhlédla se pak po ztichlém chrámu.
„Viděla jsi už tu novou katedrálu?“ ušklíbl se. „Ocel, beton a sklo.“
Další nepatrný úsměv. Nebylo na ní soudit lidské činy.
„Víš, byl to dobrý život. Rozmlouvat s anděly a oprašovat svaté,“ povzdechl si do houstnoucího šera. Ona už nepromluvila a tak tam jen dál seděl, starý muž ve starém chrámu.

Když příští ráno děti přišly za dědečkem, před vraty zrušeného kostela je zastavil mladý policista. Nesměly dovnitř. Stejně tak strážník ale nepustil dál ani novináře, větřící senzaci, a odehnal i těch několik bláznů, vykřikujících cosi o konci světa. Pouze dva zřízenci s nosítky směli vstoupit do chladného šera – poslední dva živí, kteří spatřili úsměv starého muže.
Pozdější vyšetřování nikdy neurčilo přesné příčiny neštěstí. To ráno však zaměstnanci pohřebního ústavu, policisté i celý dav mohli přísahat, že s prvním slunečním paprskem, který vykoukl z šedých mraků, se celá stavba zachvěla. Kamenné krajky, zdobící po staletí krovy a věžičky, se rozpadly v prach, chrliče naposledy zaplakaly nad vlastním osudem. Bez duše, která by v něm sídlila, se starobylý chrám Páně sám uložil ke spánku.
A dětem zůstala vzpomínka na dědečkův usměv.

Opava, 2007

Dřevěný a stříbrná

Bylo to tu zase. Horký těžký vzduch v plicích, ochromené svaly, příliš hluboká tma v ložnici, kam jindy svítí měsíc i pouliční lampy. Už jako dítě jsem měla panický strach ze tmy, ale překonala jsem ho – tedy jsem si to těch uplynulých dvacet let aspoň myslela. Teď se vracel, silnější než v pěti letech a horší. Mnohem horší. Dávno jsem si přísahala, že slzy nebudou mít v mém životě místo – a najednou kňourám jako malé dítě! Já!
Vztek a hlavně stud mi dodá potřebnou sílu vzepřít se drtivé síle, která mě tiskne na polštář. Ozve se polekané zaševelení ptačích křídel, vzduch naplní jemná vůně neznámých květin a konečně mohu skutečně otevřít oči.
Klečí nade mnou, mandlové oči doširoka otevřené překvapením. Kaštanové vlasy mu v mnoha prstýncích spadají kolem tváře dolů ke mně, přesto až bolestně ostře vnímám každý jeho rys. Ořechovou barvu pokožky, dlouhý rovný nos a mírně klenuté čelo, pootevřené ebenové rty.
Ve stříbrném šeru za jeho hlavou zahlédnu obrys něčeho cizího a přeci tak známého. Sklouznu pohledem zpět do té krásné, podivně zneklidňující tváře.
„Jsi jenom sen, nebo jsem už dočista zešílela?“ zašeptám skoro neslyšně. Hlasitěji se mluvit neodvážím – možná pouhým lidským překvapením, možná posvátnou bázní, která dříme i v duši toho nejzarytějšího ateisty.
Ozve se neklidné zašelestění dlouhých letek, když se ten tvor sveze na pelest vedle mého boku:
„Možná jsem zešílel já.“
Pomalu zvednu ruku a dotknu se konečky prstů jeho paže. Překvapí mě, že je jeho kůže na omak stejně jemná a teplá jako kůže obyčejného člověka, přestože má barvu ořechové šťávy. A nebýt právě toho zvláštního zabarvení, snadno bych svému návštěvníkovi uvěřila božský původ. Takhle… Mohou existovat démoni s tvářemi a křídly andělů?
Ze vzájemného pozorování a mlčenlivého přemítání nás vytrhne zlostné zasyčení v temnotě pod stolem. Měsíční paprsky se stáhnou, když se z jindy prázdného kouta vynoří přikrčená ošklivá karikatura nahé ženy se sinalou kůží a obludně velkými drápy.
Zplihlé šedé vlasy, vypoulené oči, příliš velké zuby v pootevřených ústech – okamžitě si vzpomenu na perokresbu v jedné knize o poruchách spánku. Takže buď psychiatra skutečně potřebuji, nebo se k mé posteli blížila skutečná, nefalšovaná noční můra.
„Ty hloupý!“ zasyčí mora. „Kolikrát jssem ti to říkala? Nikdo náss nessmí sspatřit!“
Postupně se přibližuje, ale metr od postele se zastaví. Cosi – snad opatrnost, snad dobře ukrytý strach z mého společníka – jí nedovolí pokračovat. Z očí jí čiší strašlivá nenávist a hlad, když levou prackou mávne mým směrem:
„Zab ji, než náss prozradí! Zab ji, nebo to udělám já! Ss potěšením!“
Pohlédneme na sebe. Napadne mě, co asi nutí anděla poslouchat tu příšeru. Vzápětí dostanu odpověď, když v jeho očích zahlédnu stín stejného neukojitelného hladu.
Nakonec se anděl odvrátí a vysíleně zašeptá, hlavu vyčerpáním skloněnou:
„Nemohu!“
Mora se jen potichu zasměje. V jejím hlase zaznívá vítězství, lačnost i šílenství – nejhrůznější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Zoufale vykřiknu, když se přikrčí. Neviditelná síla, která mě předtím probudila, je zpět. Znovu se nemohu pohnout a skoro ani nadechnout, zatímco mora se chystá ke skoku.
Snad náhodou zrovna v tu chvíli mraky zakryjí měsíc. Náhle jsem slepá a napůl také hluchá, jak mi nedostatkem vzduchu divoce hučí v hlavě. Vší silou zápasím s neviditelnými pouty, které mi drtí kosti. Vrčím jako zvíře – nebo to snad nejsem já, ale dva nehmotné stíny na koberci před postelí? Divoce vykřiknu, jenže temnota se mi už začne vkrádat i do myšlenek, až mě pohltí celou.
Ráno je přímo ukázkově nádherné; slunečné, teplé a přesně na hranici mezi dokonalostí a kýčem. Spokojeně si povzdechnu a ještě chvíli zůstávám v posteli, schoulená na boku v teplém pelíšku. Nechce se mi hned vstávat, ne po té divoké noci, která byla málem mojí poslední.
Nakonec se přeci jen skulím na koberec. Vlasy se mi přitom svezou přes rameno dolů – jenže to nejsou moje vlasy. Ne tenhle stříbrný vodopád, který končí někde pod peřinou, i když se postavím. Zírám na sebe do zrcadla a jen pomalu mi dochází, že ta nahá bytůstka s ocelově šedýma očima a nezvykle bledou kůží jsem skutečně já.
„Budeme skvělý pár,“ přistoupí ke mně Arilien zezadu a něžně mě obejme.
Hledíme na tu zvláštní dvojici v zrcadle, na drobnou sněhovou vílu v náruči ořechového anděla. Neklid, dosud dřímající hluboko v mojí duši, je náhle pryč. Poprvé a snad navždy.


Opava, 2006